Když na člověka dolehne nezaměstnanost...

Vydání: 2009/10 Karel Kryl, 3.3.2009

Manžel přišel nečekaně o práci. Je mu 58 let, nikdo už jej nezaměstná. Strašně ho to sebralo, nikdy se nechoval tak podivně – chvíli je vzteklý, pak zase zádumčivý a vůbec nekomunikuje. Bojím se o něj. Nejde mi ani tak o peníze, nějak se protlučeme, ale o jeho zdraví. Co mám dělat?

Ze všech stran k nám doléhají informace o různě pojmenované krizi, s níž souvisí i hromadné propouštění. Lidé, kteří měli určitou jistotu práce a s tím spojený pravidelný výdělek, ji najednou nemají. Na každého doléhá propuštění z práce jinak. Někteří propadají smutku, poněvadž pro ně končí jedna životní etapa. Dlouhá léta pracovali na tomtéž místě a teď, třeba už jen pár let před důchodem, si musí hledat práci jinde. Lidé, s nimiž se setkávám, mnohdy hodnotí tuto zkušenost jako „podraz“. A často u nich propuká až deprese; jako by zcela ztráceli životní smysl. Propouštění vyvolává strach z budoucnosti. Někteří jedinci začínají být více úzkostní, jiní mají nechuť k dalším aktivitám, propadají apatii. Jsou ale i tací, kteří své propuštění berou jako novou výzvu, jsou ochotni se s touto situací poprat a hledat si nové zaměstnání, případně využít čas bez práce k nabrání nových zkušeností. To se týká většinou lidí, kteří jsou pružnější ve svém myšlení i jednání; řekli bychom, že spíše mladších, ale nemusí tomu tak obecně být. I v uvedeném případě jde o člověka, na něhož doléhá krizová situace. Vztek, zádumčivost nebo nechuť komunikovat jsou také způsoby, jak člověk reaguje na vzniklou situaci. Je podstatné, aby se co nejdříve nějak zorientoval a zkusil hledat, co dál. Některým lidem může pomoci zjištění, že mají konečně čas na své koníčky, vracejí se k tomu, co je po dlouhá léta bavilo. A je i na nás nejbližších, abychom je podpořili, dokázali projevit svou účast. Pokud jde např. o manžela, je důležité pokusit se zorientovat v takové situaci společně a hledat společná východiska. Mnohdy může dojít k přerozdělení úloh v domácnosti, mění se druhy a rozsah povinností. Obtížnější to bývá v rodinách, kde už jsou stereotypy po dlouhá léta „zaběhané“. Někdy nelze docílit změny hned a chvíli trvá, než se člověk bez práce i jeho blízcí vyrovnají s novou skutečností. Může též pomoci, když takového člověka necháme promluvit s někým, ke komu má důvěru. Může to být kamarád, příbuzný, kněz ve farnosti a podobně. Zejména je důležité dbát na to, aby se ekonomicky a sociálně postižený člověk nezačal zcela uzavírat svému okolí a neztrácel zájem o dění kolem sebe. Důležitým úkolem jeho blízkých je dodávat mu odvahy a naopak se vyvarovat nářků, a hlavně výčitek, byť by byly v jiné situaci naprosto oprávněné.

Veronika Šnerchová, psycholožka

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay