Vydání: 2009/39 Papež v ČR, 24.9.2009, Autor: Milan Badal

Návštěva papeže Benedikta XVI. v ČR vzbuzuje mezi věřícími radostná očekávání. Média všeho druhu se rozepisují o „panu“ papeži či Svatém otci s erudicí a znalostí více či méně hlubokou. Mají zkrátka zájem. Pro katolickou menšinu v české populaci je samozřejmě nemilé, když se vytáhne těžší kalibr. Děje se tak jinde, jinak tomu není ani nebude v Česku – v zemi, kde někteří politici na proticírkevních náladách stavějí dokonce svou kampaň. „Prodat“ papeže jako spornou osobu, zatížit jej nedobrou pověstí a ukázat jej jako zpátečníka se zkrátka vyplatí. Pár oblíbených „šťouchanců“ jsme vybrali i my a nechali je glosovat někdejšího šéfredaktora tohoto listu P. Norberta Badala.

Papež Benedikt XVI není tak oblíbený jako jeho předchůdce Jan Pavel II.

Dalo by se jistě odpovědět, že obliba není žádné měřítko. Můžete mít neoblíbený salát, a přece je zdravý. Ale zkusme to jinak: když se dítěte zeptáte, jestli má raději tatínka, nebo maminku, stavíte ho do neřešitelného rozporu. Má je rádo oba, každého pro něco jiného a každého jinak. Úplně stejně je to s Janem Pavlem II. a Benediktem XVI.

Benedikt XVI. negativní zmínkou o Mohamedovi na přednášce v Řezně názorně ukázal, jak se maří snaha o náboženské smíření.

Papež je pan profesor a vědec. Dá-li se mu něco vyčítat, pak to, že málo – jsa sám chytrý – počítá s hlupáky. Citoval jedno dílo, známé několik století. Nemluvil o něm proto, aby útočil na muslimy, ale aby ukázal názory, které o nich panovaly kdysi a které na ně má leckdo i dnes. Mnozí jej nepochopili, ještě víc lidí zareagovalo s nadšením těch, kdo si vždycky najdou hůl, když chtějí bít psa. Papežova řeč se náramně hodila těm, kdo chtěli rozdmýchat rozpory. Rozumní muslimové reagovali rozumně a vše se urovnalo.

Zrušení exkomunikace popírače nacistických zvěrstev Richarda Williamsona bylo osudovou chybou papeže.

Nikoliv. Rozlišujme dvě věci: papež chtěl vyjít vstříc biskupům z lefebvristického hnutí. Mezi nimi byl jeden, který v naprosto jiné oblasti, než kvůli které byl exkomunikován, má šílené názory. Papež zrušil exkomunikaci v jiné oblasti. Měl být ale informován svými úřady o nebezpečí, které Williamson představuje, a měl už při zrušení exkomunikace jasně říci a chtít, aby takový biskup opravil své nepatřičné názory na téma holokaustu. Jak vidno, nelze se příliš spoléhat ani na spolupracovníky.

Papež, který brání užívání antikoncepce v Africe, je mimo realitu a má na svědomí smrt mnoha dětí umírajících na AIDS.

To je míchání jablek s hruškami jako v předchozí otázce. Papež říká, že rozhodující je věrnost. Když bude dodržována, nehrozí nákazy pohlavními chorobami. Věrnost je ideál. Smrt dětí umírajících na AIDS nemá na svědomí ani papež, ani učení církve, ale ti, kdo o nebezpečí AIDS neinformují Afričany, ti, kdo schvalují promiskuitu, ti, kdo do Afriky posílají neúčinné léky, ti, kdo kšeftují s prezervativy. Ne papež, nýbrž touha po zisku je u kořene všeho.

Zvolení Němce papežem bylo chybou. Dalo se očekávat, že vyvstane skandál, jako bylo členství Josepha Ratzingera v Hitlerjugend.

Bylo-li zvolení Němce papežem chybou, byla to chyba Ducha Svatého. Zdá se mi, že ten má o něco víc informací než papežovi kritici. Papež původem Němec je výzvou pro vztahy s Poláky, pro vztahy s Izraelem. Je i důkazem, že kde je skutečná láska, milosrdenství a obětavost, mohou být i viny minulosti použity Duchem Svatým pro dobrou věc. Zvláště v naší zemi, kde skoro všichni byli v Pionýru, SSM a desetina populace u komunistů, bychom měli být šťastni z cesty, kterou takhle Svatý otec ukázal.

Kdo zaplatí papežskou návštěvu?

My všichni, stejně jako návštěvu prezidenta USA, ruského ministra zahraničí, čínského prezidenta apod. Papež je hlava státu, nedostane nic víc než jiné hlavy států. Můžeme být rádi, že přijede – nemá moc času a cesty si velmi vybírá. To, že dorazí sem, navíc na sv. Václava, je převeliká úklona na naši stranu.

Církev si uřízla pěknou ostudu, když nedovolila papeži promluvit v jeho mateřštině.

Hloupost. Lidé nejvíc rozumí angličtině – bude mluvit anglicky. Jeho druhou mateřštinou a církevním užívaným jazykem je dnes místo latiny italština. I tak bude mluvit. A že nebude mluvit německy? No, je totiž ohleduplný k citům a pocitům zvláště starších lidí, u nichž němčina vyvolává kopřivku. Nechme mu jeho laskavou ohleduplnost a zabývejme se důležitějšími věcmi. A že jich je v naší církvi dost.

Volba papežem na doživotí je anachronismus, který jasně ukazuje, jak církev zaspala dobu. V každé normální instituci jdou staří lidé logicky do důchodu, jen v církvi to vypadá, že kariéra začíná v osmdesáti.

Omyl, ve všech civilizovaných společnostech mají staří lidé navrch kvůli zkušenosti. Stoletý dědeček na Kavkaze má co říct ke všemu. Devadesátiletá babička v Itálii postaví do pozoru celou svou rodinu, byť by patřila k obávané mafii. To jen v pošetilém světě kolem nás je kult mládí, které má přednost, které je naší budoucností. Jenže ono je to mládí mnohdy velmi telecí. Takže já dávám přednost chytrému a vtipnému osmdesátníkovi před hloupým dvacetiletým.