Vydání: 2007/39 Evangelizace dům od domu, 25.9.2007

Přivítal jsem v KT kritické texty o expozici mrtvých těl v pražské Lucerně. Můj názor je obdobný. Současně bych ale rád dostal vysvětlení, proč naše církev stále pěstuje stejně neetický kult úcty k lebkám a dalším ostatkům světců.

Domnívám se, že na celém světě snad ani není národ či lidské společenství, které by nemělo v úctě ostatky zesnulých a nezacházelo s nimi pietně. Tedy až na některé výstřelky, jako čtenářem zmíněná výstava či přeměna starých hřbitovů na prodejní plochu supermarketů apod. Otázka čtenáře ale směřuje k mimořádné úctě, která se vzdává ostatkům svatých. Abychom dobře porozuměli této problematice, musíme nahlédnout do historie.
Nejstarším dochovaným literárním dokumentem, který líčí mučednickou smrt od očitých svědků, je list napsaný krátce po smrti smyrnenského biskupa sv. Polykarpa. V tomto listu se zejména jasně dokumentuje úcta křesťanů k mučedníkům a jejich ostatkům, které jim byly dražší než všechno zlato a drahokamy; taktéž je to i doklad o slavení výročí mučedníkovy smrti. Nejdříve se úcta k mučedníkům omezovala jen na křesťanskou obec, kde byl hrob nebo ostatky umučeného světce. Jelikož ale tato úcta brzy přesáhla hranice jednoho církevního společenství, byl chybějící hrob nahrazován relikviemi. Podobně jako mučedníci byli uctíváni i tzv. vyznavači, kteří byli pro víru pronásledováni, trpěli příkoří (např. vyhnanství) apod. Postupně byli k svatým připojeni i někteří křesťané asketického života a panny, protože jejich život se vyznačoval mimořádnou zbožností a vírou v Krista. V určitém přeneseném smyslu slova byl tak jejich život považován za jakýsi druh nekrvavého mučednictví. Nad jejich hroby byly již velmi brzy zřizovány oltáře, stavěny kaple a kostely.

CHRÁMY JAKO „KOSTNICE“
Ale již v době po Milánském ediktu se objevují v úctě k ostatkům svatých určité přemrštěnosti, což se odrazilo i v kritice, kterou adresoval křesťanům císař Julián Apostata, když odmítal křesťanské bohoslužebné prostory nazývat chrámy a úporně o nich mluvil jako o „kostnicích“.
Čtenář má pravdu v tom, že například ve středověku se staly ostatky světců a světic i předmětem jakéhosi „sběratelského“ zájmu a pravost některých ostatků byla víc než pochybná. Musíme připustit, že právě v tomto období docházelo v lidové úctě k relikviím k četným výstřelkům, což vcelku oprávněně kritizovali tehdejší reformátoři.

SVĚTCI PŘÍKLADEM VÍRY
Nejspíše namítnete, proč tedy i v dnešní době uctíváme ostatky svatých? Především proto, že světce a světice vnímáme zejména jako zářné příklady víry. Po duchovní stránce je také prosíme o přímluvu za sebe a za duše v očistci. Jako naši přímluvci a orodovníci nepředstavují oslabení úcty k Bohu, ale naopak jeho oslavu, protože Bůh se stal zdrojem jejich svatosti. Úcta k nim znamená oslavování ctností vynikajících osobností, které jsou příkladem a vzorem všem žijícím. Velmi trefně to vyjádřil historik Milan M. Buben ve své studii Kdo jsou světci? (Svatí spojují národy, Praha 1994), když napsal, že o nikom jiném než o světcích neplatí víc rčení „ač zemřeli, ještě mluví“.
Martin Weis, církevní historik a teolog