Vydání: 2006/18 Bohoslovci pod lupou, 2.5.2006, Autor: Alois Křišťan

V dotazu je zajímavý příběh: velmi obtížná až neřešitelná situace, kterou tazatel zdůvodňuje své rozhodnutí umístit babičku do domova důchodců. Dokonce uvádí, že toto rozhodnutí mělo dobré důsledky jak po stránce materiální (o babičku je dobře postaráno) tak i po stránce lidské (vztahy se zlepšily). Tazatel však přesto není zcela spokojen, je nejistý, zda jednal jako správný křesťan, protože ten (podle toho co „se říká“) by jednal jinak. Podle všeho jsou všichni zúčastnění na tom teď lépe, ale je možné, že by nemuseli být správní křesťané. Podle čeho můžeme hodnotit „správnost“ křesťanství? Měřítkem může být Písmo, svědomí a pomáhá nám také učení církve - s tím vším stojíme před Bohem a zodpovídáme se.

STAŘÍ JSOU POD BOŽÍ OCHRANOU
Jistě nás napadne přikázání Desatera o úctě k rodičům, které má sociálně-teologický význam: zestárlí rodiče jsou pod Boží ochranou. Podobně je povinnost dětí postarat se o staré rodiče vyjádřena např. u Sirachovce (Sir 3,12); v Novém zákoně je zmíněna v souvislosti vzájemných rodinných povinností (Ef 6,2); Ježíš ji také připomíná farizeům a zákoníkům s varováním právě před jejím čistě formálním plněním (Mk 7,10-12, Mt 15, 4-6). O odpovědnosti dospělých dětí vůči rodičům hovoří i Katechismus katolické církve (čl. 2218) s tím, že jim mají pomáhat hmotně i morálně podle svých možností, v letech stáří i v době nemoci, v osamocení nebo nouzi. Obecně nás tyto dostupné ukázky pramenů formace svědomí, totiž Zjevení (Písmo s komentářem) a nauky církve (Katechismus), vedou k odpovědnosti za naše blízké.
Nedovíme se však konkrétní formu, která jediná je ve všech situacích správná. Není to tedy tak, že správný křesťan si vždy nechá nemocného blízkého doma, i kdyby se měli všichni utrápit. Ale není to ani tak, že jej vždy svěří poskytovatelům sociálních služeb, aby měl zajištěnou odbornou péči, a přitom budou všichni zúčastnění „statečně“ prožívat vztahy jen v nadpřirozené rovině. K životu patří zodpovědnost za blízké a způsoby, kterými ji v konkrétních podmínkách a v lásce učiníme zadost, mohou být různé. Například v Rakousku se nezřídka vychází z toho, že starý člověk je schopen si ze svého pojištění, respektive důchodu, platit opatrovatele. Velmi často tuto péči na pololegální bázi poskytují i Češi, kteří se pak (zpravidla v čtrnáctidenních turnusech) celodenně o starého člověka starají.

NEJISTOTY JSOU PŘIROZENÉ
Co je doopravdy správné a odpovědné si asi každý zodpoví sám před Bohem, protože jen tam jsou zřejmé všechny motivy, které nás k danému řešení vedou. Stejně sobecká mohou být obě řešení. Křesťanství ale klade větší důraz na smýšlení, podle kterého jednáme, než na vnější skutky. Roli určitě bude hrát láska k rodičům a snaha, aby se jim dobře vedlo. Rozhodování v této věci je asi jedno z nejtěžších. Je přirozené, že se přitom objeví i otazník, nejistota, jestli nejednám trochu sobecky, protože se mi doma uleví, a bude to pro mě výhodné. Směs motivů sama o sobě není nic divného, důležité je to, co v ní převažuje. Otázkou je i co znamenala babiččina nespokojenost, zda se zajímáme o její současnou spokojenost a zda zůstáváme její životní jistotou, anebo jsme ji ve všem předali sociální instituci.
Pro tazatele je důležité zjistit, co jej vlastně zneklidňuje, případně podle čeho hodnotí své jednání - nakolik je v konfliktu jeho svědomí, očekávání okolí, nějaké normy apod. Asi by bylo divné, kdyby jednal podle toho, co „se říká“, aby byl viděn jako „správný křesťan“ a nějak přitom na babičku vlastně zapomněl.