Je křest dítěte porušením svobody?

Vydání: 2010/50 Vánoce za dveřmi, 8.12.2010, Autor: Jiří Zajíc

Proč se děti křtí už jako maličké? Není lepší, když by se pro křest rozhodly samy, až vyrostou a budou mít rozum? Můj kamarád je aktivní buddhista. Přitom ho jeho rodiče jako miminko nechali pokřtít. Připadá mi to takové divné.

Divná tahle praxe dnes připadá leckomu. Za základ všeho se pokládá svoboda (aniž se ovšem řekne, co se tím opravdu myslí) a „seberealizace“ – a tedy jakékoliv jejich omezení je minimálně podezřelé, ne-li nepřípustné. Křest udělený miminu, jež sotva přišlo na svět, se z tohoto hlediska jeví jako zvlášť křiklavé porušení „svobody“. Trvale se „předurčuje“ celoživotní orientace člověka. Dokonce se jeho duši vtiskuje „nezrušitelné znamení“. Když se na to podíváme střízlivěji, vidíme samozřejmě, že rodiče předurčují život dítěte v desítkách zásadních záležitostí, aniž čekají, až „bude mít rozum“: učí ho hygienickým a stravovacím návykům, mateřské řeči, rozlišování dobrého a špatného, uvádějí ho do vlastní kultury a svého pohledu na svět. Pokud jsou rodiče skutečně věřící, pak nutně otevírají svým dětem i svět víry. Ta je totiž – z praktického hlediska – nejen charakteristická některými konkrétními počiny (jako například návštěvou bohoslužeb), ale hlavně tím, že se s Bohem v životě opravdu počítá. Právě chybění této zkušenosti – že Bůh je reálně působící láskou v dějinách našeho světa i v našich konkrétních životech – se mi nejčastěji ukazovalo jako hlavní handicap dnešních hledajících. Co se tedy víry týče, pak stačí jen zdravý pedagogický náhled, aby člověku bylo jasné, že věřící rodiče nemohou jinak, než ji svým dětem zprostředkovávat od narození. Pochopitelně, dá se to dělat různě: také tak, že ji děti v dospělosti s chutí odmítnou. Se samotným křtem je to poněkud komplikovanější. Původně se děti křtily po narození jednak proto, aby nebyly zatracené, kdyby zemřely jako nepokřtěné, jednak proto, že jim měla být křtem „vštípena víra“. Dnes máme o Božím milosrdenství přece jen přiměřenější představy, takže jsme přesvědčeni, že i pro nepokřtěné děti má Bůh dobré řešení. A skutečnost, že většina pokřtěných nakonec končí – alespoň v současných evropských poměrech – mimo církev (ne-li v lhostejnosti vůči Bohu), také klade otazník za jednoduchou představu o „vštípení víry“. Malé děti smějí být křtěny jen „pro víru svých rodičů“. Rodiče tedy na sebe přebírají ohromný závazek, který by měl být velmi dobře uvážený. Jeho správným naplňováním vytvářejí předpoklady pro účinné Boží působení v životě svých dětí. V opačném případě se stávají spoluviníky toho, že Boží sebevydání (tradičně nazývané milost) je promrháno.

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 9. – 15. října 2018

Otevřenost na synodě

Biskupskou synodu o mládeži, která potrvá do 28. října, od počátku ovládla aktuální témata, jako migrace, chudoba, sexuální zneužívání i intimní život.

celý článek


„Nobelovka“ za pomoc ženám

Za „úsilí o odstranění sexuálního násilí jako válečné zbraně“ obdrželi letošní Nobelovu cenu míru konžský lékař Denis Mukwege a irácká aktivistka Nadia Muradová.

celý článek


Papež dějinného zlomu

Papež Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Montini (1897–1978), je známý hlavně tím, že přivedl k závěru Druhý vatikánský koncil a vedl církev v pokoncilním…

celý článek


Chyceni v péči mezi rodiče i děti

Říká se jim sendvičová generace. Jsou to lidé, kteří ještě stále řeší problémy svých dospívajících dětí, zároveň je však už tíží bolesti stáří jejich…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay