Vydání: 2007/20 Učitelé postižení za komunismu, 14.5.2007

Blíží se nám biřmování. Je důležité, jaké jméno při té příležitosti přijmu? Slyšel jsem, že vybírat si můžeme pouze ze jmen katolických svatých. Co když si ale budu chtít vybrat za patrona například nějakou úctyhodnou starozákonní postavu, k níž mám dlouholetý vztah?

Jako u většiny věcí, tak i v otázce důležitosti výběru jména při biřmování záleží na úhlu pohledu. Z hlediska platnosti i z hlediska teologie svátosti se tato otázka neřeší, jméno totiž co do podstaty slavení této svátosti nehraje žádnou roli, tedy ani nové jméno přijímat nemusíte.
Svátost biřmování procházela během dějin zajímavým vývojem; v latinském obřadu ji dnes řádně uděluje biskup, když maže biřmovance na čele křižmem a vkládá na něj ruku se slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha Svatého.“ Přijetí biřmovacího jména je všeobecně dovoleno až v závěrech středověkých církevních synod. Z hlediska osobního prožívání křesťanského společenství, především z hlediska prožívání víry, se společenstvím křesťanů, které někdy nazýváme církví vítěznou, to naopak může být důležité.
Významnou součástí křesťanského života je prožívání vzájemných bratrských a sesterských vztahů. K tomu patří víra, že tyto vztahy smrtí nekončí, že mohou být základem vzájemné pomoci i přes hranici smrti. Proto se modlíme za zemřelé, proto se modlíme k svatým a uctíváme je. Výrazem, nebo lépe prožíváním tohoto vztahu je i přijímání jmen svatých. Tak si můžeme volit (nebo jsou nám zvoleni) své „patrony“ či měnit jméno například při křtu, biřmování, řeholních slibech, volbě papežem.

Čeho se vyvarovat?
V osobním životě si můžeme za „patrona“ zvolit kohokoliv, s kým takový vztah prožíváme, kdo nám je v životě vzorem, o kom věříme, že nám může pomáhat, o kom věříme, že žije v plnosti Božího království. Takový vztah můžeme prožívat třeba ke své babičce, protože nás oslovil její svatý život. Chceme-li však vyjádřit vztah k někomu přijetím jeho jména ve veřejné liturgii, je zvykem vybírat jména svatých, o kterých se v církvi všeobecně věří, že plnosti spásy dosáhli. O vhodnosti jmen se mluví především v souvislosti se křtem, Římský rituál z roku 1617 požaduje vyvarování se jmen obscénních, směšných, pohanských bohů nebo bezbožných pohanů a doporučuje, jak jen to je možné, volit jména svatých, kteří mohou sloužit jako příklad a přímluvci. Církevní právo z roku 1917 počítá i s možností volby křesťansky nevhodných jmen – v takovém případě požaduje přidat ještě jméno svatého.

Pomoci mohou mešní zpěvy
Současné církevní právo připomíná zúčastněným dbát na to, aby se nedávalo křestní jméno, jež je cizí křesťanskému smýšlení. Jistě existují postavy, které nejsou oficiálně prohlášeny za svaté, avšak o jejich zbožném životě se obecně nepochybuje. Na druhou stranu by někoho mohlo oslovit něco v životě druhého člověka, jehož celý život však všeobecně příkladný není. Vnesení takového jména do veřejného slavení liturgie může být právem považováno za matoucí.
Tím se dostáváme k vaší druhé otázce, k volbě úctyhodné starozákonní postavy. Ve Starém zákoně naleznete postavy významné, ale z hlediska příkladu zbožného života často sporné. Neprošly sice procesem svatořečení, přesto tak některé vnímáme i oslovujeme, např. při litaniích v publikaci „Mešní zpěvy“ (1990). Zpíváme zde: „Svatý Abraháme, svatý Mojžíši, svatý Eliáši, všichni svatí patriarchové a proroci...“ Některá jména používáme i při křtu, např. Adam, David, Rút a jiná.
Chcete-li tedy potvrdit dlouholetý vztah k takové obecně úctyhodné starozákonní postavě přijetím jejího jména při slavení svátosti křesťanské iniciace, při biřmování, nemělo by tomu nic bránit.
P. Alois Křišťan, vedoucí Katedry praktické teologie TF JU v Českých Budějovicích