Vydání: 2005/50 Církev na horách, 5.12.2005, Autor: Irena Mácová

Proč se vlastně děti i dospělí tak rádi bojí? Vždyť v reálném životě je strachu dost i bez toho, abychom si ho vymýšleli. Myslím, že jednou z příčin je skutečnost, že strach doprovází člověka od narození až do smrti, ale na rozdíl od jiných emocí nemáme mnoho příležitostí si jeho zvládání „nanečisto natrénovat“. Dalším důvodem může být skutečnost, že jestliže o strachu mluvíme, snižujeme jeho účinky na naši psychiku. To vše však platí jen za určitých podmínek. Uvedla bych alespoň dvě základní. Za prvé, míra hrůzy musí odpovídat naší vyzrálosti – nad čím se dospělý pousměje, nad tím se může dítě vyděsit k smrti. A za druhé, zažít strach „nanečisto“ je možné jen v bezpečném prostředí.

Nácvik zvládání strachu, podobně jako u jiných emocí, probíhá už v dětském věku a to většinou formou pohádek. Tehdy v bezpečí osvětleného pokoje citově blízká osoba vypráví dítěti příběh, který obsahuje strašidelné prvky. Je na vypravěči, aby přizpůsobil výběr pohádky i množství strašidelných detailů momentálnímu stavu dítěte - většina rodičů tento úkol zvládá bez problémů. Dítě se tak učí, že ve světě existuje nebezpečí, kterému je možno se ubránit (většina pohádek končí vítězstvím dobra). Kromě toho dítě zažívá svůj strach v náručí někoho, kdo je silnější a kdo by je v případě skutečného nebezpečí spolehlivě dokázal ochránit.

Později si děti vyprávějí hrůzostrašné historky mezi sebou. Jedná se většinou o příběhy plné krvavých rekvizit, ale jsou prezentované jednoduchým způsobem a zcela postrádají psychické napětí. Navíc jsou vyprávěné v kolektivu, kde se lze opřít o vědomí existence a pomoci druhých, kde je možné vzájemně o svém strachu hovořit, případně si z něj dělat legraci.

Jiná situace však nastává v případě hororů - zejména těch ve filmové podobě (ty knižní předpokládají zběhlost ve čtení, kterou dnešní děti získávají až ve starším školním věku). Filmový horor většinou dítě zhlédne bez vědomí rodičů – chybí mu tedy pocit bezpečí a možnost o prožitém strachu mluvit. Pro horory je dále typické, že jsou určeny dospělému divákovi, jehož míra odolnosti vůči strachu je daleko vyšší než u dítěte. Aby se dospělý začal bát, musí příběh obsahovat buď velké množství krvavých scén a stupňovaného psychického napětí, anebo v něm vystupují nadpřirozené síly, před kterými není žádná možnost obrany. Hlavní hrdina bývá pronásledován zlem v jeho čisté podobě a přežije-li, rozhodně to není jeho zásluha, ale spíš souhra šťastných náhod. Navíc jsou horory často vylepšeny pseudonáboženskými prvky, které mohou v hlavě věřícího dítěte způsobit slušný zmatek. Hororem se tedy dítě pouze vyděsí. Získaná zkušenost jej nijak neposílí ve zvládání strachu, ale naopak: utvrdí jeho přesvědčení o tom, že svět kolem nás je plný nebezpečných sil, jejichž působení nemůžeme ani my, ani nikdo jiný vlastním konáním nijak odvrátit.

Chceme-li ze svých dětí vychovat odvážné dospělé lidi, otužujme je prostředky přiměřenými jejich věku a nevystavujme je zbytečné a nepochopitelné hrůze hororu, třebas by byl sebekvalitnější.

IRENA MÁCOVÁ,
terapeutka Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze