Gesta ministrantů vyjadřují vnitřní smýšlení

Vydání: 2009/18 Čtyři mariánská zastavení, 29.4.2009

Dříve byl postoj přisluhujících u oltáře bez sepjatých rukou nemyslitelný, dnes si tam každý dělá, co chce. Jaký je vlastně původ a smysl sepjatých rukou ať při bohoslužbě nebo při soukromé modlitbě? A mají i dnes postoje ministrantů nějaká konkrétní pravidla?

Před nedávnem se objevil ve vatikánském Osservatore Romano článek. Nebylo by vhodnější přesunout podání ruky věřících před přijímáním do obřadu přinášení darů k oltáři? Promýšlíme znovu způsoby uskutečnění koncilních reforem. Téma je citlivé, dotýká se náboženských zvyklostí. A víme dobře, že zvyk je železná košile. Postoj rukou je jistě detail, ale dotýká se samé podstaty: vnější gesta vyjadřují city účastníků liturgie, podporují vnitřní smýšlení a mají odpovídat tomu, co konáme. Rozepjaté ruce při modlitbě, jak je vidíme u kněze při mši svaté, mají pohanskou minulost: vyjadřovaly dotek božstva či nebes a postoj přijetí tohoto doteku. Sepnutí rukou se odvozuje od zvyku Germánů přijímat léno obřadem, při němž sepjaté ruce vyjadřovaly naprostou závislost i oddanost šlechtice vůči panovníkovi. Církev měla v sobě vnitřní sílu obě tato gesta proměnit v liturgii, dát jim nový význam i proto, že byla tak důvěrně známá a komunikační. Na druhé straně víme, že riziko pompéznosti a nevhodného upozorňování na vlastní osobu se nevyhýbá ani liturgii. Mnohým oprávněně vadila vyprázdněná vnějškovost. Dobu minulou, v plné síle s pozitivy i negativy, pamatuje stále méně lidí, vzpomínka na ni se stává nostalgickou a idealizující i proto, že se rádi utíkáme k „starým dobrým časům“ a tím – aniž si to uvědomíme – klameme sami sebe.

S TRPĚLIVOSTÍ A RESPEKTEM

Zvyklosti jsou obvykle v liturgických knihách formulovány velmi stručně, neboť liturgie je tep života, který utváří jeho vnější projevy. Liturgický život musí být korigován, avšak zároveň ne svázán. Kde nalezneme bod ke korekci liturgického chování? Stejně jako lpění na zděděných formách, je i neúcta k nim nebezpečná. Gestům nedává smysl jejich pilování k dokonalosti, hlubokými se stávají, zrcadlí-li vnitřní postoj věřících. Pouhé sepnutí rukou „nezajistí“, aby se modlilo i celé tělo. Pokusme se vžít do vnitřního světa ministranta – do služebníka oltáře dorůstá postupně. Zde platí: pevní co do zásad, umírnění co do způsobu. Bude třeba velké trpělivosti, ohleduplnosti a respektu. Prosazování správných postojů by se minulo účinkem, kdyby vyvolalo napětí a rozdělení. A už kdysi jeden Otec pouště moudře poznamenal: Nerudnost starců vůči mládí je nejzdařilejší ďáblovo dílo.

odpovídal P. Pavel Ambros, profesor pastorální teologie na CMTF UP v Olomouci

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay