Co všechno dopřát našim potomkům

Vydání: 2004/33 Mladí křesťané na módní vlně, 27.8.2004, Autor: Jakub Hučín

Módní výstřelky - oprávněný požadavek nebo škodlivý rozmar? Nakolik mám vyjít vstříc požadavkům mých dětí (13 a 15 let), když si přejí různé módní věci (mobil, oblečení určité značky či střihu, discman, kosmetiku atd.), které mají jejich vrstevníci ve škole? Nechci, aby se mezi nimi cítili jako „chudí příbuzní“, aby to brali, že jim to nedopřeji, zatímco ostatní rodiče svým dětem ano. Kde jsou vůbec rozumné hranice mezi tím, co jsou oprávněné požadavky mládí a co už je škodlivý rozmar? Neměly by v tom jít věřící děti příkladem?
J.P., pražská arcidiecéze


Nejjednodušší je odpověď na vaši poslední otázku: nelze po třinácti či patnáctiletých dětech chtít, aby šly někomu příkladem. Sloužit někomu jako vzor je kategorie dospělých lidí, možná ještě tak starších dospívajících, ale ne dětí v pubertě. Jejich vlastní a základní kategorií je potřeba odlišit se od ostatních, zejména od rodičů a od každé autority, která jim říká, jak by se měly chovat, jak by měly mluvit, jak by se měly oblékat. Začínají objevovat svou vlastní identitu, a to v první řadě tak, že říkají a ukazují, co všechno nejsou: „Nejsem, jako moji rodiče, nemyslím, jako dospělí, jako učitelé...“ Proto je toto období někdy tak bouřlivé. A proto také potřebují takové množství „drobností“ (mobil, discman, kosmetika...). Všechny tyto věci jim pomáhají zařadit se do vrstevnického kolektivu, který je pro ně v tomto období rozhodující, a mínění vrstevníků je pro ně daleko důležitější, než mínění rodičů. Potřeba vlastnit a prokázat se těmito „drobnostmi“, které jim pomáhají před vrstevníky vytvářet jejich identitu, tedy hovoří pro to, jim je (pokud možno) dopřát. Na druhou stranu má ovšem období dospívání před sebou ještě jeden vývojový úkol: naučit se snášet reálná omezení života - dospívající začíná do hloubky chápat, že v životě si prostě nebude moci opatřit všechno, na co si vzpomene. Pokud se to mladý člověk nenaučí (třeba proto, že mu rodiče dopřáli vždy všechno, co si zamanul), dříve či později na tuto nemožnost pořídit si něco, co by chtěl, narazí. A pokud na to nebude zvyklý, může být takový náraz i docela tvrdý. Odmítnou-li tedy rodiče požadavek dospívajícího člověka, může to pro něj být velkou službou. Důležité je vysvětlit, proč to není možné (třeba i proto, že je to příliš drahé a že na to nemáme - to je zkrátka realita). Jako na všechny důležité otázky, ani v tomto případě neexistuje jednoznačná odpověď a jednoznačná hranice, co ještě dítěti dopřát a co již ne. Jako vodítko by snad mohla posloužit otázka, co se stane, pokud dítěti dotyčnou věc nedopřeji. Vyřadí ho to z kolektivu nebo z nějaké kolektivní akce (třeba tím, že mu odmítneme pořídit lyže a dítě nemůže jet na hory)? Pak je to špatně a naše rozhodnutí mu nepomáhá. Má-li naopak v kolektivu dobrou pozici a je se svými vrstevníky v častém a bezproblémovém kontaktu? Pak mu neuškodí ani fakt, že nemá některou z módních věcí. Třetím vývojovým úkolem pro období dospívání je kromě nalezení vlastní identity a kontaktu s realitou i schopnost přijímat zodpovědnost za svá přání a rozhodnutí. Proto považují za snad nejlepší cestu dospívajícího člověka v jeho přáních ani příliš neomezovat, ale vždy po něm žádat spoluúčast na obstarání požadované věci. Většina mladých lidí dostává od rodičů kapesné. Není důvod, proč by je nemohli investovat do věci, po které touží. Samozřejmě si pak nebudou moci pořídit řadu dalších věcí, ale to je jejich volba. Tak to prostě v životě chodí.

Jakub Hučín, psychoterapeut

Sporty, které "letí", či módní oblečení - to vše pomáhá mladým odlišit se od "usedlého" světa jejich rodičů.

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay