Vydání: 2007/21 Ve vaší farnosti se nesportuje?, 22.5.2007, Autor: Pavel Baldínský

Svatý Pavel vypočítává Korinťanům dlouhou řadu charismat, darů Ducha Svatého. Na závěr ale říká: „Usilujte o dary lepší.“ Jak tomu máme rozumět?

Co svět světem stojí, vždycky lidé toužili prožívat něco zvláštního, mimořádného, v dnešním jazyku bychom řekli „senzaci“. Tato touha se nevyhnula Ježíšovým současníkům, nevyhýbá se ani nám. Rádi bychom viděli nějaký ten zázrak, a ještě raději bychom jej sami způsobili. V každém z nás totiž dříme i trocha ješitnosti a pýchy. Kdo by si nepřál být obdivován za dobrodiní, která mimořádným způsobem učiní svým bližním?
Také proto leckterý dobrý křesťan touží dostat nějaké mimořádné dary Ducha Svatého, aby mohl uzdravovat, mluvit jazyky a podobně. Apoštol Pavel nás ale upozorňuje, že všechny ty dary jsou zaměřeny k prospěchu církevní obce, tedy našich bližních. Neslouží k naší oslavě, k našemu „zviditelnění“.

DOBRODINÍ OD BOHA
Duch Svatý je sám o sobě darem, darem lásky, který nám posílá Otec, darem Ježíše Krista jeho církvi. Pečeť těchto darů Ducha Svatého přijímáme při biřmování, tedy ve svátosti křesťanské dospělosti. V té chvíli si připomínáme jejich výčet u proroka Izaiáše: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží. Katechismus říká, že tyto dary jsou trvalé dispozice, které příznivě uzpůsobují člověka k tomu, aby byl ochoten jednat podle hnutí Ducha Svatého. Svatý Pavel ovšem ve svých epištolách píše i o dalších darech Ducha, jsou to zvláštní milosti, řecky nazývané „charismata“. Jde o nezasloužené dary, dobrodiní od Boha, stavěné do služby lásce k bližnímu a k církvi. Může jít o dar zázraků, jazyků, uzdravování, prorokování. Církevní tradice hovoří i o plodech Ducha Svatého, z nichž část vypočítává sv. Pavel v páté kapitole epištoly Galatským. Od tohoto základu jich církevní tradice zná dvanáct: je to láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost a čistota.

STROM POZNÁTE PO OVOCI
Vraťme se ale k naší snaze po nějakém tom senzačním daru. Ti, kdo jej od Boha obdrželi, by měli vědět, že jde o dar nezasloužený, proto se jím nemohou pyšnit a povyšovat nad druhé. Také ostatní jim nemají co závidět, ale být si vědomi toho, že onen dar slouží jen a jen k dobru budování a jednoty církve. Kdybychom v sobě pěstovali a živili jen ty „obyčejné“ dary Ducha Svatého, byli bychom určitě vnímáni okolím jako výjimeční lidé. Byli bychom moudří a rozumní, věděli bychom si rady v každé situaci, báli bychom se více Boha než lidí a byla by v nás opravdu klidná síla. Zajisté by si leckdo všiml, že přinášíme i ovoce, po kterém se příslovečně pozná dobrý strom – naše radost a láska by zářily do života bližních, vlídně a laskavě bychom kolem sebe šířili pokoj a ne rozruch, trpělivě bychom nesli své kříže, věrně a tiše byli skutečnými svědky víry v Krista. Zřejmě bychom ani moc netoužili po nějakých výjimečnostech. Asi bychom si také uvědomili, že vlastně máme i toužený dar uzdravování. Ne takový, že na někoho vložíme ruce a přestane ho bolet žlučník. Ale takový dar, že se svými bližními jednáme laskavě a mírně, takže se jim ten žlučník uklidní či nerozbouří. A co víc, dostaneme v daném případě od Pána Boha i další nezaslouženou prémii, jak se dnes říká „bonus“: rovněž naše nitro bude v pohodě.