Vydání: 2005/1 Máš, cos od života čekal?, 3.1.2005, Autor: Jakub Hučín

Mému dvanáctiletému kamarádovi se ve škole smějí kvůli víře. Nevím, jak bych mu mohl pomoci. Rád bych se ho zastal, ale sám se bojím výsměchu. Co mám dělat? Měli by zasáhnout rodiče?

Marek (12 let)

To je opravdu svízelná situace. Dětský kolektiv dokáže být velmi krutý a nemilosrdný. Stačí, aby někdo byl jiný, a hned se stane terčem posměchu. (Můžeme to například vidět na dětských přáních k Vánocům, kdy si děti přejí stejné hračky nebo stejné oblečení, jako mají jejich spolužáci - právě proto, aby mezi nimi mohly zůstat, aby se jim ostatní děti nesmály a nevyloučily je ze svého středu.) Lidé, kteří se od svého okolí nějak odlišují, to mají vždycky těžké, ať už jsou mladí nebo staří. Společnost jinakosti nepřeje, protože ji to vždy ohrožuje. Když se budou všichni chovat a myslet jako já, budu si jistý, že myslím a jednám správně - vždyť tak jednají všichni. Když se ale někdo bude chovat jinak, znejistí mě to, protože mi druhý svou jinakostí ukazuje, že neexistuje jen jeden způsob myšlení a jednání, že existuje i nějaká jiná, možná lepší varianta k mému životu. Kdo má pravdu - já, nebo on? Čí život je lepší? Každý, kdo se od druhých nějak liší, je vždy v nevýhodě. A dvojnásob to platí v případě, že onen odlišující je v menšině. Křesťané jsou právě v této pozici -  proto nemají (a ani nebudou mít) situaci nikdy lehkou.

Dospělí dokáží být k jinakosti druhých většinou tolerantnější, respektive nedávají svůj negativní postoj tolik znát (závist a pomluvy – tedy reakce na jinakost toho druhého – u nich bývají skryté). Děti mezi sebou jinakost nikdy neodpouštějí a málokdy se dětský kolektiv podaří úplně přesvědčit, aby se někomu nevysmíval. Byl bych proto skeptický i vůči zásahu autority do této situace, tedy že by měl rodič nebo učitel děti napomenout a pod hrozbou trestu zjednat nápravu. To bývá až poslední řešení ve skutečně krajní situaci šikany, kdy někdo někoho týrá a ponižuje, nebo tehdy, kdy je dospělý výsměchu přímo přítomen. V ostatních případech ale dětský kolektiv zásah dospělého většinou nepřijme, naopak to jen zhorší pozici tomu, koho se dospělý zastával.

Nejúčinnější zbraní proti posměchu je nevšímat si ho. Cílem posměchu je druhého zranit. Když tohoto cíle posmívající se  nedosáhne, nechá toho. Abych si ale posměchu nevšímal, potřebuji mít dostatečně silné zázemí jiných vztahů s lidmi, jejichž mínění si opravdu vážím. Tím pádem nebudu závislý na mínění posměváčka a jeho občasný výsměch vydržím, možná se mu i sám zasměji. To je odpověď i pro rodiče, kteří se ptají, co mají udělat pro to, aby pomohli dětem překonat výsměch mezi druhými. Stručně řečeno: nabídnout dítěti dobré vztahové zázemí, ve kterém bude moci mluvit o všem, o čem chce mluvit, protože bude vědět, že zde se mu nikdo vysmívat nebude. Úkol číslo dvě zní: pomoci dětem hledat a budovat další pozitivní vztahy, uprostřed nichž se budou cítit dobře a kde se jim nebudou ostatní vysmívat. Dnešní doba nabízí tolik různých kroužků a zájmových skupin, že nebude určitě tak těžké najít spolu s dítětem prostředí, kde si ho budou ostatní vážit.

Situace v dětském kolektivu se sama trochu změní až tak po patnáctém roce, kdy se důležitým tématem stává právě originalita, jedinečnost mladého člověka. Mladí lidé mezi patnácti a dvaceti lety jinakosti naopak fandí. V tomto období bývá člověk ke svému okolí v celém svém životě vůbec nejtolerantnější. Problém výsměchu kvůli víře se tedy časem vyřeší sám. Jak to ale udělat, aby to mladý člověk těch několik let (než druzí začnou být tolerantnější) přečkal? Základ je mít kolem sebe alespoň někoho, komu moje jinakost nevadí. A to je právě ta největší pomoc, kterou je možné druhému nabídnout. Není to zbabělost, že se spolužák za druhého veřejně nepostaví. Ono by to ani nebylo příliš účinné. Pokud nemáme ve skupině skutečně významnou pozici, druhé stejně nepřesvědčíme. Je ale možné druhému nabídnout podporu, vztah, ve kterém se bude naopak cítit dobře a který mu pomůže nebrat výsměch druhých příliš vážně.