Bůh dávno překonal naši bídu a šílený lidský hřích

Vydání: 2006/15 Velikonoce, 10.4.2006, Autor: Kateřina Regendová

V Janovi, Jidáši, Petrovi či v ženách u hrobu můžeme nalézt sami sebe
Co nám říká Bůh skrze velikonoční tajemství? A co tyto nejvýznamnější křesťanské svátky vypovídají o člověku? O podstatě Velikonoc hovoří teoložka PhDr. Mireia Ryšková, ThD.

Proč slavíme Velikonoce právě při prvním jarním úplňku?

Slavení Velikonoc se odvozuje z židovské tradice. Ta byla spojena se dvěma původně na sobě nezávislými svátky, které souvisejí s obnovou přírody. Prvním z nich byl svátek pastevecký - na jaře se rodí nová zvířata. Druhým byl svátek zemědělský, který je spojen s nekvašenými chleby a pálením prvního snopu úrody. Pro pastevce i zemědělce byl první jarní úplněk začátkem nového roku, a tedy i nového života.

Proč jsou Velikonoce nejvýznamnějším křesťanským svátkem?

Protože je to svátek toho největšího tajemství křesťanského života - tajemství Boží lásky, která se projevuje v tom, že Ježíš Kristus jako Boží Syn dává svůj život a tento život mu je vrácen ve zcela nové podobě a v úplně jiné dimenzi.

Bůh má každou lidskou situaci v ruce a pokud je člověk ochoten mu ji nabídnout, může ji proměnit. Když se člověk od Boha neodvrátí a nezatrpkne ve své bídě, Bůh ji všechnu proměňuje ve spásu světa. To je ohromné a přitom nedoceněné poselství: šílený lidský hřích, kterého jsme všichni svědky a kterého jsme všichni účastni, je už v tomto světě překonaný. Bůh proměňuje svět, proměňuje lidské bytí a dává mu nový rozměr, novou naději.

Znamená to, že Kristus musel umřít, aby získal nový život?

Ano i ne. To, že Ježíš skončil násilnou smrtí, je důsledek lidského hříchu a určité logiky dějin. Šlo asi o největší hřích, kterého se člověk (lidstvo vůbec) kdy dopustil. On totiž zabil někoho, kdo mu přinášel pozitivní a definitivní nabídku Boží radosti, spásy a Božího království. Tuto nabídku odmítl tak radikálním způsobem, že jejího posla a zprostředkovatele prostě fyzicky zlikvidoval. Násilná smrt ovšem nebyla nutná, protože Ježíš by jako člověk tak jako tak zemřel.

Viděno z Božího hlediska (což je hledisko velmi obtížné, protože nikdo není Bohem), je však možné říct, že tato smrt potřebná byla. To neznamená, že by Bůh nemohl spásu zařídit jinak, ale on tento největší lidský hřích proměnil v situaci, která člověka zachraňuje. To, co lidský hřích zavinil, Bůh ještě podivuhodněji proměnil v lidskou spásu.

Jak se na Velikonoční svátky nejlépe připravit?

Postní doba, kterou církev nabízí, není výraz nějaké truchlivosti. Když Ježíš vyzýval k obrácení, neměl na mysli jakési morální zpytování svědomí, nýbrž to první a nejdůležitější: že člověk se od sebe, od svých čistě pragmatických a egoistických zájmů obrátí k tomu, kdo stojí za jeho životem. Na prvním místě bychom si měli najít čas a udělat revizi svého života, i formou svátosti smíření. Není přitom tak rozhodující, jaké skutky kajícnosti si vybereme. Důležité je, aby nebyly samoúčelné. Základním smyslem odříkání je, aby se člověk ve fyzickém, psychickém, duchovním slova smyslu vyprázdnil, a aby tak mohl přijmout Boží nabídku - začátek něčeho nového.

Jsou tedy Velikonoce svátky obrácení a nového začátku? Přiznám se, že se na ně zdaleka tolik netěším jako na Vánoce (svátky radosti a pokoje), zdají se mi totiž velmi složité, a především náročné.

Vánoce - na rozdíl od Velikonoc - jsou dnes spojeny s rodinnou tradicí pohody, obdarování, lidské štědrosti, dělení se s druhými lidmi. Je v nich podstatně zdůrazněná rovina horizontální (lidská). Velikonoce nás však mnohem víc soustřeďují na to, co Bůh dělá pro člověka - mají vertikální rozměr. A to je pro člověka náročnější, protože to od něj mnohem víc žádá. Jako lidé - musím říct, že i jako křesťané - jsme ztratili vztah k transcendentní Boží realitě, která tu naši pozemskou (kterou jsme tak zaměstnáni) přesahuje a proniká. My pro ni dnes nemáme moc velký smysl - ztratili jsme svou zakotvenost, proto nám dává takovou práci sledovat velikonoční obřady. Přitom právě Velikonoce jsou podle mého náhledu svátky neuvěřitelné radosti a volného vydechnutí.

Je vůbec možné sledovat najednou všechny velikonoční události, tajemství a symboliky obřadů? Často mívám špatné svědomí, že jsem to všechno zdaleka nedokázala prožít...

To přece člověk ani nemůže. Ono nejde o to se celou svou vůlí naprosto soustředit a racionálně co nejvíc všechno uchopovat. Mnohem podstatnější je se velikonoční liturgii oddat, proto je velmi důležité, aby byla krásná a dobře udělaná. Pak člověk nemusí tolik přemýšlet, ale může být do celého dění vtažen. To nám však zřejmě činí problém.

Co myslíte, že celý průběh Velikonoc (Janova blízkost, Jidášova zrada, Petrovo zapření, beznaděj učedníků i radost žen u hrobu) říká o člověku?

Všechny ty události mají hlubokou antropologickou dimenzi. Vždyť se to týká každého z nás. S každou postavou se člověk přece může identifikovat - v každé té postavě, tak jak historicky existovala, ale zároveň tak, jak je v evangeliích jako literární příběh nabízena, může člověk nalézt sám sebe. Jan je samozřejmě výrazem naší touhy po Ježíšově blízkosti i Ježíšova příklonu k člověku; Jidáš je kusem nás, když zrazujeme druhé, když zrazujeme Boha, když zrazujeme sebe; Petr je ten, který nahlíží svoji slabost, který je schopen tuhle slabost v dané slabosti nejenom litovat, ale uvědomit si důsledky, které přináší, a který najednou vidí své jednání a život v úplně novém světle. Tak bychom mohli pokračovat, protože tyto situace se v našem životě opakují. Můžeme jít s Ježíšem Křížovou cestou, vždyť každý z nás má za sebou nějaký příběh utrpení způsobeného druhými lidmi, nesmyslností, ztrátou naděje, toho strašného smutku, že nevidí Boha. Když Ježíš volá na kříži „Bože můj, proč si mě opustil?“, je to výraz toho, co každý z nás přece zná, když se potácí, když není schopen svoji situaci zvládnout a když má pocit, že ho Bůh opustil.

Jak významné místo ve velikonočním dění má Panna Maria?

Její místo asi nejlépe vyjadřuje slovo Matka, která jde se svým synem a je schopná unést tíhu osudu vlastního dítěte až pod kříž. Ne nadarmo Lumen gentium v osmé kapitole charakterizuje Pannu Marii jako tu která se spolupodílí na našem vykoupení. Ne v tom smyslu, že by přebírala Ježíšovu funkci, ale ve smyslu takového spojení s ním, že její utrpení a víra vplývají do Ježíšova utrpení a vítězství. Je to role velmi důležitá, jakkoli (kromě Janova evangelia) není nějak zvlášť zdůrazňována, protože je to role, kterou na sebe berou matky, ale i otcové, když doprovázejí svoje nebo jiné děti a stojí při nich až úplně do konce - neopustí je ani v té chvíli, kdy je to pro všechny velmi těžké a bolestné, nevzdají naději. Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay