Vydání: 2007/32 Nevidomí a jejich svět, 6.8.2007, Autor: Jaroslav Someš

Dá se říci, že 30. července jako by se definitivně uzavřela jedna slavná kapitola v dějinách evropského filmu. Ve stejný den zemřeli dva poslední z jejích velkých představitelů – za ranního úsvitu švédský režisér Ingmar Bergman, s večerním soumrakem italský režisér Michelangelo Antonioni. Spolu s dalšími, již odešlými mistry, jakými byli Visconti, Fellini, Pasolini či Tarkovskij, představovali absolutní vrchol filmové režie druhé poloviny 20. století.

Jak Bergmanovi, tak Antonionimu byl vyměřen dlouhý život, první z nich se dožil 89 let a druhý téměř pětadevadesátky. Navíc jim bylo také dopřáno tvořit až do vysokého věku: Bergman natočil svůj poslední film před čtyřmi roky a Antonioni přes velké zdravotní obtíže dokonce ještě o rok později. Po obou zůstávají desítky filmů, z nichž naprostá většina patří do zlatého fondu světové kinematografie. Oba se v určitých obdobích věnovali také divadelní režii. Jejich filmovou tvorbu charakterizuje výrazný, osobitý, s nikým a s ničím nezaměnitelný rukopis, počínající už samotným uchopením vybraného příběhu, tedy scénářem. Pro oba bylo společné i to, že se obklopovali týmem stálých spolupracovníků, do nějž patřili především kameramani, výtvarníci a řada skvělých herců.

Současníci, ne souputníci
„Natáčet film znamená žít – přinejmenším pro mne,“ řekl kdysi Antonioni. Stejná slova by mohl říci také Bergman. I on plně žil svou uměleckou tvorbou. A tajemství života, tajemství lidské duše ho přitahovalo právě tak jako jeho italského kolegu. U obou se proto rovněž často setkáváme s motivem smrti. Dál však už veškeré shodné momenty mezi oběma tvůrci končí. Stejně jako byl odlišný jejich životní osud a umělecký vývoj, ani jejich postoj k pozemskému světu i postoj k věcem mezi nebem a zemí žádné společné rysy nevykazuje. Antonioni vstoupil do kinematografie zprvu jako scenárista a autor dokumentárních snímků. Jeho první hrané filmy byly ovlivněny atmosférou neorealismu. Ta se z následující Antonioniho tvorby pomalu vytrácela. Co přetrvávalo, byla pozornost vůči zdánlivě všednímu životu, již získal ve svých dokumentaristických počátcích. Otázky, které život přináší, kladl režisér s naléhavou zodpovědností jak sám sobě, tak divákům. Většinou je nechával otevřené, často na ně ani nenacházel odpovědi. Svět jeho hrdinů je narušený, prázdný, nemocný, dokonce i prostředí, v němž se jejich příběhy odehrávají, zejména krajina kolem, je chřadnoucí a vadnoucí. Ale o to silněji prožíváme spolu s nimi hledání jejich vlastní identity a cítíme nutnost sami se obracet k vyšším hodnotám. Takovou působivost má především volná tetralogie z 60. let Dobrodružství, Noc, Zatmění a Červená pustina a hlavně kultovní snímek Zvětšenina.
Také o hrdinech Bergmanových filmů se dá říci, že často ztratili identitu. K jejímu nalezení je tu však klíč. Víra. Její přijetí anebo odmítnutí je průvodním motivem mnoha režisérových děl. Otázku víry v sobě nesl od dětství – jeho otec byl protestantským pastorem. „Moje téma je prosté: člověk, jeho věčné hledání Boha, přičemž jedinou jistotou je smrt“ – řekl Bergman o své slavné Sedmé pečeti, avšak těmito slovy lze charakterizovat značnou část jeho tvorby. Právě tento přístup mu umožnil, aby nahlédl do lidské duše tak hluboko jako málokdo. I do té vlastní. Svými filmy jako by se zpovídal z osobních problémů, úzkostí a traumat a nacházel očistnou naději v přirozenosti lidských citů. Ne nadarmo se stal posledním jeho velkým dílem zřetelně autobiografický snímek Fanny a Alexandr.
Život a dílo obou mistrů filmového plátna se tedy nyní uzavřelo. I když právě v Sedmé pečeti je Smrt personifikována jako přísný muž s bledou tváří, věřme, že ono poslední červencové pondělí navštívila Bergmana i Antonioniho vlídná Smrt kmotřička a společně je odvedla tam, kde najdou odpovědi na všechny palčivé otázky, které je trápily.