26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Od pár knížek přes knihovnu zase k pár knížkám

23. 2. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/9 Knihy mého života, 23.2.2010, Autor: Jan Paulas

Řekni mi, co čteš, a já ti povím, co jsi zač. – Tak zní známé přísloví, jehož platnost si člověk často i nevědomky ověřuje. Kolikrát se přistihu na návštěvě, že nesleduji výklad hostitele, ale koukám… po knihovně. Co ten člověk asi čte? V jakém vnitřním světě se pohybuje? Občas se během této krátké chvíle dozvím víc než z dlouhého hovoru.

Jak taková knihovna, která má být naším zrcadlem, vzniká? Jako panelákové dítě mám jen panelákovou zkušenost, která v sobě nese určité komické rysy. Každý, kdo bydlel či bydlí v paneláku, dobře ví, že jeho malé pokoje a nízké stropy nedovolují knihomolovi, aby se příliš rozmáchl, aby si postavil knihovnu podle svého gusta. Uložné prostory jsou pak vzácné kouty, které – pokud se knihomol rychle nerozhoupe – začnou zaplňovat takové nedůležité věci jako vysavač, lehátko, karimatka, batohy, kýbl a smeták atd. Milovník knih musí proto hledat prostory skryté. Jeho knihovna se pak skládá z knihovny centrální, která obvykle vévodí obývacímu pokoji, a z knihoven detašovaných na různých místech. Jak jsem to viděl u jednoho známého, jako knihovna může posloužit i šatní skříň (kde jsou knihy vyrovnány ve sloupci u zadní stěny za spořadně visícími obleky) či úložný prostor sklápěcího gauče. Jeho syn na občasnou otázku svých spolužáků ve škole, jaké mají auto, odpovídal s převahou: „My nemáme auto. My máme knihy.“

ČAS ZAKLÁDÁNÍ

Knížky člověk obvykle dostává od malička, ale všechny ty pohádky někde leží, netvoří knihovnu, ale součást dětského světa hraček. Tak tomu bylo i u mě. Pak ale nastal onen iniciační okamžik, kdy mi otec předal ze své velké knihovny všechny foglarovky, mayovky a jiné vzácné tituly, abych si založil svou vlastní knihovničku. Předtím se nějaká z nich objevila už pod stromečkem, ale to byla jen ochutnávka ze skrytých pokladů, která v sobě ještě neměla onu sílu předávaného knižního dědictví, jež je tak vzrušující i zavazující. Dodnes ty knížky mám. Klukovská knihovnička se pak skládá z titulů většinou darovných či získaných v různých knižních soutěžích. Někdy v pubertě se člověk chce osamostatnit, být už dospělý s vlastními názory a vkusem. Tehdy je schopen pálit mosty a tyto destruktivní sklony se projeví i v jeho knihovně. Rázně z ní vytřídí knihy, které pokládá za „nezralé“ či jinak nedůstojné. Máte-li mladší sourozence, je to vždy komu dát, kdo je sám, nosí je obvykle do antikvariátu. I v mé knihovně postupně dobrodružné tituly ustupovaly knihám, které jsem pokládal za důstojné svému věku, aby se puberťák mohl cítit na úrovni.

OD FASCINACE KE ZRALOSTI

Toto stádium fascinace vystavenými hřbety knih, které tak skvěle souzní s úvodním pořekadlem, někomu vydrží až od důchodu. Slyšel jsem jednou v antikvariátě zákaznici, která chtěla koupit dva metry knih se zdobenou vazbou. Na titulech jí nezáleželo, jenom na vzhledu, aby její knihovna (a ona sama) dobře vypadala. Jistě, to je už extrémní případ, ale někdo svou knihovnu ukončí právě v tomto stádiu puberty, protože přijde něco silnější – ať už jiný koníček nebo životní láska. Knihovny těchto lidí se pak sobě často podobají jako vejce vejci – odrážejí, co se v dané době v jejich generaci četlo (v jisté době nesměl v knihovně chybět třeba nějaký Remarque, Hailey, Herriot či MacDonaldová, dnes je to možná Coelho či Viewe- gh). Pak je tu ovšem třetí stádium, kdy člověk své knihovně vtiskuje nějakou osobitou tvář, kdy s knihami opravdu navázal hlubší vztah a stávají se mu životním partnerem. Právě až tehdy získává knihovna tu pravou podobu, v níž se zrcadlí kus duše daného člověka a kdy se odlišuje od těch ostatních knihoven. Člověk do ní už zařazuje knihy, které svědčí o jeho zájmech, lásce i hledání. Už je to méně běžné beletrie, ale více literatury niterné a přemýšlivé. V tomto stádiu bývá sice knihovna čas od času přestavována, ale tyto zásahy její tváři spíš projasňují – připomíná to prořezávání ovocného stromku, kdy plané či postradatelné větve musí pryč, aby uvolnily místo podstatnému růstu. Knihovna dostává postupem času tak zřetelné rysy, že její autor hned pozná, když mu někdo (návštěva, manželka, děti či vnoučata) do knihovny sáhne – buď si nějakou knihu vypůjčí nebo ji naopak špatně zařadí.

ABY BYLY ZNOVU OBJEVENY

Ale je tu prý ještě čtvrté stádium, o němž krásně píše Přemysl Rut ve své eseji Stavba knihovny. Kdykoli člověk-čtenář pomyslí na svou smrt, vnutí se mu totiž i myšlenka, jak asi dopadne jeho knihovna, jak ten pracně budovaný vesmír udržet pohromadě. „Potom si však, zbývá-li mu trochu soudnosti, položí otázku, pro koho by jím shromážděný celek mohl mít smysl. Vzpomene si, že sám svou knihovnu vybral po jednotlivých svazečcích z pozůstalosti knihomolů, kteří zemřeli před ním. Toho dne začne své knihy rozdávat. Ne už proto, aby se zbavil těch přebytečných, ale aby ty zvlášť vzácné mohly být znovu objeveny. Pokud to dokážu s lehkým srdcem, bude to tím, že moji knihovnu ve skutečnosti tvoří pár svazků. Zhruba tolik jako tenkrát, když se musely vejít na malý noční stolek.“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou