Od dětství jsem chtěl sloužit

Vydání: 2016/34 Mariánskými poutěmi vrcholí léto, 16.8.2016, Autor: Václav Štaud

Z většiny homilií brněnského sídelního biskupa VOJTĚCHA CIKRLEHO stejně jako z jeho dopisů často zaznívají slova „modlím se za vás“. Také v odpovědích následujícího rozhovoru najde čtenář mnoho odkazů na význam pravidelného duchovního spojení s Bohem. Muž modlitby se v těchto dnech dožívá sedmdesáti let.

Víru označujeme za nezasloužený dar. Komu kromě Boha jste za ni nejvíc vděčný? Byla to maminka jako u většiny katolíků?

Byla to samozřejmě maminka, ale nejen ona. Byl to i tatínek, i když jsem od tří do čtrnácti let vyrůstal bez přímého kontaktu s ním. V té době byl totiž za své politické postoje ve vězení, ale maminka, starší bratři, širší příbuzenstvo i farnost dokázali kolem nás vytvořit prostředí rodinných vztahů. Právě skrze společné modlitby byli táta i vězněním stejně postižený strýc stále s námi. S vypětím všech sil a ve velkém hmotném nedostatku nás kluky dokázala maminka nenásilně vést k důvěře v Boha. A dobrodinci ve farnosti, aniž to věděli, mi kladli nevyslovenou otázku: Chceš mít také podíl na něčem dobrém? I další období při manuálních profesích tvoří součást zkušeností mého života a děkuji Bohu za všechno, čím jsem v práci i v kontaktu s lidmi mohl projít. Byla to příprava do života i do kněžské služby.

 

Ovlivnilo rozhodnutí sloužit Bohu a církvi kněžství vašeho bratra Karla?

V rozhodování sehrálo roli určitě víc věcí. O kněžství jsem začal přemýšlet už před nástupem na vojnu, ale hlavně během ní. Určitě to bylo dáno tím, že jsem pocházel z katolické rodiny, ale také tím, že jsme byli během tatínkova věznění odkázáni i na pomoc z okolí. Ta přicházela hlavně od věřících lidí, kteří brali pomoc bližnímu jako svou povinnost. Od té doby jsem toužil i já nějakým způsobem sloužit ostatním. Dlouho jsem hledal vhodné povolání a postupně je zase vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že bych v nich nesloužil druhým, ale spíš sobě. A pak jsem díky bratru Karlovi poznal společenství jeho spolužáků bohoslovců a cítil, že je mi blízké. Poznával jsem přes ně prostředí seminárního světa, jeho představených a také ideál kněžské služby.

 

Pevné sourozenecké vztahy, společnou lásku k hudbě a poznávání nových krás přírody asi biskupská služba nezměnila... 

Už jsme zůstali jen dva bratři - nejstarší a nejmladší. Jezdíme na různá rodinná setkání s bratranci, sestřenicemi a s jejich rodinami. Pokud to vyjde, prožijeme spolu každý rok několik dnů dovolené. Víc než hudba a cestování nás spojuje sourozenectví v přirozené i duchovní rovině.

 

V červnu uplynulo čtyřicet let od vašeho kněžského svěcení. Jakou nejdůležitější radou provázíte do nové služby každoroční novokněze?

Žít s Pánem Ježíšem jako s nejbližším přítelem s vděčností za povolání a s ochotou ke službě druhým lidem.

 

Při službě v kněžském semináři jste v těžkých dobách totality dovedl ke kněžství řadu mladých mužů. Dělají vám radost?

Samozřejmě jsem víc seznámen s osudy těch, kteří působí v brněnské diecézi, ale občas se setkávám i s těmi, kteří působí jinde a o kterých se příležitostně dozvídám od jejich diecézních biskupů. Z některých radost mám, a dokonce velkou, o některých nevím a z několika radost nemám. Ale za všechny se stále modlím.

 

Měl jste možnost poznat svého předchůdce, internovaného biskupa Karla Skoupého? Nebo vám byl v počátcích biskupského působení vzorem někdo jiný?

S biskupem Karlem Skoupým jsem se setkal asi třikrát, vždy jen letmo. Protože jsem nastoupil biskupskou službu po osmnácti letech sedisvakance (neobsazenost hierarchického úřadu – pozn. red.), nebylo v budování biskupského úřadu na co navázat, byl jsem naprostý začátečník. Duchovně jsem měl vzorů víc, většinou z dějin - Tomáš Becket, Karel Boromejský, ale prakticky jsem se mohl ptát jen o pár měsíců dřív jmenovaného litoměřického biskupa Josefa Koukla. Vzorem pro biskupskou službu však nemůže být nikdo jiný než Ježíš Kristus.

 

V prvním období bylo v diecézi nutné vytvořit řádné církevní struktury, do té doby komunisty potlačované. Kterého výsledku z doby před čtvrtstoletím si nejvíc ceníte?

Není to ani tak moje zásluha, ale po vnější stránce mám radost z obnovy charity, ze zřízení Centra pro rodinu, Katechetického centra, Centra mládeže, z Radia Proglas a samozřejmě z mnoha dalších středisek a aktivit, která ve své oblasti pomáhají věřícím, hledajícím i nevěřícím na jejich životní cestě. Nejdříve jsem se ale musel trochu rozkoukat, protože prostředí a chod biskupství jsem znal jen velmi málo. Teprve později jsem se svými spolupracovníky přemýšlel, jak nastavit priority. Nakonec jsem dospěl ke dvěma oblastem, na něž kladu ve směřování pastorace v diecézi důraz. Vyjadřují je slova rodina a farnost.

 

Mohou být rodiny vám či kněžím nějak užitečné? Jak konkrétně? 

Právem se mluví o spojitých nádobách manželství a různých forem zasvěceného života. Stále víc je zjevné, že vědomé prožívání manželství jako povolání přijatého od Boha je spolehlivou a jistou cestou ve světě překotných proměn a ztrát záchytných bodů. Opravdové přijetí povolání manželů ovlivňuje opravdové přijetí povolání zasvěcených osob. A naopak. V každém dobrém společenství to tak díky Bohu funguje. Lidé, kteří prožívají dobrodružství svého života, ať už v manželství nebo v kněžství či v různých formách zasvěceného života, jsou užiteční pro obecnou společnost i pro společenství církve. 

 

Péči o rodinu vám svěřila i celá Česká biskupská konference. Co v této práci považujete za prvořadé? 

Často dostávám otázku, jak mají rodiče předat dětem víru. Obvykle říkám, že je důležité, když jejich děti cítí, že víra pomáhá tátovi a mamince nejen v jejich vzájemném vztahu, ale i v ostatních životních situacích. Ale nezáleží jen na rodičích, i když jsou nezastupitelně první, záleží také na prarodičích, záleží na partě, do které se dostanou, záleží na stavu farnosti, v níž žijí, záleží na knězi a jeho příkladu, na mnoha dalších okolnostech. Rozhodující jsou často modlitby, v rodině doslova všech za všechny. Svatá Monika se svou trpělivou a vytrvalou modlitbou nemusí být ani dnes nedosažitelný vzor. Mnohé by mohly dosvědčit ženy z hnutí Modlitby matek. To všechno jsou šance, které se dnes nabízejí.

 

Jak hodnotíte současný stav pastorační práce kněží vaší diecéze? Zastavuje se odliv praktikujících katolíků? 

Jsem přesvědčen, že většina z kněží dělá, co může a umí. Přestože žijeme v určité zlomové době, kdy mnoho vnějších věcí prochází proměnami, věřím, že celkový potenciál zdravého života z víry se zvyšuje.

 

O brněnské diecézi se v souvislosti s restitucemi církevního majetku hovoří v nadsázce jako o Popelce. Nebojíte se ekonomických problémů?

Zde bych rozlišil strach a obavy. Strach vzhledem k celým dějinám božího lidu nemám, obavy, jak se všechno zvládne, ty ano. Finančních prostředků na platy kněží, na chod diecéze i provoz ústředí máme málo. Snažíme se hledat, ale jsme v tom na začátku. Ovšem největším bohatstvím naší diecéze nejsou budovy, lesy a pole, ale obětaví lidé ochotní pomoci.

 

Jak prožíváte Svatý rok milosrdenství?

Myslím, že každý z nás už stačil projít branou milosrdenství. Každá brána vymezuje prostor před ní a za ní. Svatá brána je nejen předělem, ale i spojnicí mezi realitou profánního života a realitou duchovního života. Mezi člověkem a Bohem. Jestli jsme podle slov Svatého otce Františka povoláni stát se viditelným znamením přítomnosti Boží, pak je také na nás, abychom se stali obdobnou branou, skrze niž ostatní lidé zahlédnou Ježíše Krista uprostřed nás. Jedná se o svědectví, které je tím působivější, čím méně si ho vědomě přejeme nebo ho vyhledáváme. Svědectvím je náš přirozený život.

 

Letos zažila brněnská katedrála mimořádnou radost v podobě svěcení pomocného biskupa Pavla. Je naděje, že v dohledné době naplní dóm na Petrově jiná velká událost, blahořečení umučených kněží Jana Buly a Václava Drboly?

Jestli se blahořečení obou kněží uskuteční v době „dohledné“, není možné odhadnout. Roky zde nehrají roli. Věřím ale, že k tomu dojde. Poselství babických událostí vnímám jako výstrahu před našimi laxními postoji vůči zlu už v jeho začátcích. Je varováním před ideologiemi dneška, které vystupují v převleku za dobrodince lidstva. Kněží Jan Bula a Václav Drbola byli popraveni pro svou víru i své postavení v církvi v souvislosti s tlakem, který vyvíjela totalitní moc na věřící a jinak než „rudě“ smýšlející osoby. Věřím, že oba jsou již nyní skutečnými „martyry“, tedy svědky a mučedníky. Pro ně samé případné svatořečení nic neznamená, ale oficiální prohlášení církve by umožnilo, aby se jejich životy zřetelněji zapsaly do národních i církevních dějin. Jejich prohlášení za svaté je důležité pro nás, pro lidi dnešní doby, a to bez ohledu na to, jestli se považujeme za věřící, či nevěřící. 

 

K vašemu životnímu jubileu vyšla kniha Na cestě za hvězdou, která kromě duchovních textů obsahuje také jedinečné autorské fotografie. Jak jste se k fotografování dostal?

Chtěl jsem zachytit krásu, která je oslavou Boha, kterou jsem takto vnímal a jež vytvářela prostor mé modlitby. Nejčastěji fotím kříž v biskupské zahradě a chtěl jsem se podělit nejen o snímky, které především na těchto místech během let vznikaly, ale pokud to jde, tak také o myšlenky, ke kterým mne kříž inspiruje. Budu rád, když se i pro čtenáře stanou inspirací a povzbuzením na cestách jejich života. Na těch radostných, ale i na bolestných, protože i ty mají svůj cíl. Tím není smrt a zmar, ale připojení se k Životu.

 

 

 

Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle se narodil 20. srpna 1946 v obci Bosonohy, která je nyní částí Brna. Jeho rodina patřila za komunismu k pronásledovaným, nemohl studovat. Vyučil se slévačem a odmaturoval až později na večerní škole pro pracující. Jako dělník pracoval v několika továrnách a na stavbě dálnice Praha – Brno. Po dvouleté vojně byl v roce 1971 přijat ke studiu na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Kněžské svěcení přijal v roce 1976 v brněnské katedrále. Jako duchovní působil v Jaroměřicích nad Rokytnou, v Jihlavě, Znojmě, Slavkově u Brna, Velkých Němčicích a ve Starovicích. Od roku 1982 byl pověřen funkcí prefekta, později rektora v kněžském semináři v Litoměřicích. Dne 14. února 1990 jej papež Jan Pavel II. jmenoval v pořadí 13. sídelním biskupem brněnské diecéze. Biskupské svěcení přijal 31. března 1990 z rukou olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka. Dnes je při České biskupské konferenci předsedou Komise pro liturgii, Komise pro kněžstvo, Rady pro rodinu a Rady pro bioetiku. Svoje myšlenky a duchovní povzbuzení dosud zveřejnil v jedenácti publikacích.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay