Obnova křestních slibů a naše křesťanství

Vydání: 2017/15 Martin David. Nový pomocný biskup, 11.4.2017, Autor: Pavel Hošek

Příloha: Perspektivy 15

„Křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.“ (Řím 6,4)


Křesťan dostává každé Velikonoce novou možnost spolu s Kristem zemřít a spolu s ním povstat k novému životu. Snímek Jozef Sedmák

Velikonoční rozjímání nad křestním slibem je především příležitostí zpytovat své svědomí a účtovat s minulostí. A přijmout shůry nabízenou milost nového začátku. Tak jako po zimě přichází zázrak jara, dostává křesťan každé Velikonoce novou možnost spolu s Kristem zemřít a spolu s ním povstat k novému životu. Také letos přinášejí velikonoční svátky tu neslýchanou radostnou zvěst, to neuvěřitelné osvobozující ujištění, že opravdu smíme umřít. Všechno, co máme a co jsme, smíme složit pod křížem a nechat to tam. Všechna pošetilá přání a neuspořádané touhy, všechna ješitná očekávání a ctižádostivé sny, všechny sobecké nápady a sebestředné ambice. Ano, při velikonočním rozjímání nad křestním slibem si připomínáme, že ze všeho nejvíc potřebujeme, aby nás někdo zachránil před námi samými.

Smrt jako brána k životu

Jako každé jaro jsou všude k vidění odumřelé zbytky loňského listí a mezi nimi prorážející čerstvá tráva. Jako vždycky i letos čteme v prastaré knize přírody, že smrt je branou k životu a že aby se to nové mohlo narodit, musí to staré zemřít. Je to věčné evangelium, které každé jaro znovu zvěstují tajemné rytmy a zákony rostlinné říše. Sám Ježíš tuto podivuhodnou a tajuplnou souvislost mezi životem rostlin a významem velikonočního dění vyslovuje velmi jasně: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24).

A ptáme-li se ve světle velikonočního tajemství na poslání křesťanů v dnešním světě, ptáme se vlastně, kudy vede cesta k tomu, aby zrno „vydalo hojný užitek“. Odpověď je, myslím, nasnadě. Nestačí nějaká drobná úprava či oprava, nestačí zrno ošetřit nějakým přípravkem a obalit léčivým obkladem. Branou k životu je smrt. Jen „když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). To jsou ona silná, neředěná slova, vyjadřující mystérium Velikonoc.

Zdá se, že je to až děsivě jednoduché. Jakým způsobem křesťané naplní své poslání v dnešním světě? Co máme dělat, toužíme-li po uzdravení a obnově mdlého a churavého evropského křesťanství? Je třeba, aby představitelé církve i laičtí věřící lépe zvládli komunikaci s médii? Aby si lépe osvojili nové metody práce s mládeží? Aby lépe rozuměli současné kultuře? Aby duchaplněji komentovali současné společenské dění?

To všechno je zajisté žádoucí a potřebné. Ale ještě více je zřejmě třeba, aby křesťané lépe umírali. Nic proti úžasným novým metodám. Ale jak to trefně říká jeden moudrý farář: Pánu Bohu někdy překáží naše genialita. Ještě důležitější než nové a skvělé metody církevní práce je, abychom se znovu učili slabikovat větu: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). Abychom poctivě rozjímali nad Izaiášovým vyznáním: „Hle, zde jsem, Pane, pošli mne“ (Iz 6,8).

Nezaclánět, nepřekážet, uhnout z cesty

Zdá se, že jedním z nanejvýš aktuálních způsobů, jak vstupovat do tajemství Velikonoc, je učit se nezaclánět, nepřekážet, uhnout z cesty a dovolit sebedarující Lásce, aby konala svoje dílo v nás a skrze nás. „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30), jak to kdysi řekl Jan Křtitel.

Posláním křesťanů v dnešním světě zřejmě není budování vlastního království, ani opevňování vlastních pozic, ani zajišťování se na horší časy. Posláním křesťanů je být pokračováním Ježíšova příběhu. Být k dispozici. Tak, aby ten, ve kterém se Boží láska stala člověkem, jak říkával Josef Zvěřina, mohl našimi životy pokračovat ve svém díle.

Ano, velikonoční svátky jsou pozváním k následování Krista. K následování toho, který řekl: „Kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho“ (Mt 10,39). Jsou pozváním k evangelijnímu životnímu stylu dobrovolné skromnosti a obětavé, praktické a tvořivé lásky k bližnímu. „Žeň je hojná, ale dělníků málo“ (Lk 10,2). Opravdu moc bychom potřebovali armádu křesťanských učitelů a učitelek, lékařů a lékařek, zdravotních sester a humanitárních pracovníků. A mnoha dalších lidí nejrůznějších profesí. Lidí, kteří řeknou: „Hle, zde jsem, Pane, pošli mne“. Armádu mužů a žen, kteří přijmou Ježíšovo bytí pro druhé jako svůj program, a taky Alberta Schweitzera, Matku Terezu a Nicholase Wintona jako ukazatele cesty. A taky salesiány Dona Boska. A papeže Františka...

Autor je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 17 25. dubna – 1. května 2017

Tisíce lidí podpořily nenarozený život

Rodiny, řeholníci, politici i známí umělci podpořili letošní Pochod pro život, který v sobotu prošel Prahou.

celý článek


Polsko připomnělo kořeny Evropy

Poslání polských primasů, jejichž úřad trvá už 600 let, a odkaz svatého Vojtěcha – duchovního svorníku střední Evropy si o svátku tohoto mučedníka připomněli poutníci…

celý článek


Loni bylo kvůli víře zabito na 90 tisíc křesťanů

Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI) je nevládní lidskoprávní organizace založená v roce 1977 ve Švýcarsku, která už 25 let monitoruje pronásledování křesťanů…

celý článek


Zkuste práci pro nemocné

Mezi stovkou žen, přihlášených do soutěže Sestra roku, byla letos odbornou porotou mezi tři finalistky vybrána ANGELIKA OSOVSKÁ, vrchní sestra Charitní ošetřovatelské…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay