Obnažené otázky evangelia

Vydání: 2016/13 Papež zahájil Svatý týden, 22.3.2016, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 13

Myšlenky P. Ermese Ronchiho z letošních papežských exercicií

„Pouze ten je v celé vážnosti ateista, kdo nemá žádných otázek,“ napsal kdysi nizozemský evangelický teolog Kornelis Miskotte a ve stejném duchu vedl papežská duchovní cvičení ve dnech 6.–11. března italský servita P. Ermes Ronchi.


„Proč pláčeš?“ ptá se vzkříšený Kristus Marie Magdalské i na Rembrandtově malbě. Repro KT

Ve svých úvahách, které byly prosloveny v exercičním domě v obci Ariccia jižně od Říma, vyšel Ronchi přímo z otázek, které kladl Ježíš svým učedníkům, popř. Panna Maria andělovi při Zvěstování. Níže uvedený text není uceleným sumářem, je pouze redakčním zpracováním Ronchiho úvah na základě dílčích výstupů Vatikánského rozhlasu a má sloužit jen jako „ochutnávka“ toho, co v Ariccii zaznělo.

Co byste chtěli?

„Zastavme se v těchto dnech, abychom naslouchali Bohu, který klade otázky,“ uvedl papežské exercicie italský servita. Podle něj máme milovat otázky, protože ty jsou jiným slovem pro obrácení. „Ježíš se otočil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: ‚Co byste chtěli?‘“ (Jan 1,38).

Ježíš vychovává k víře spíše prostřednictvím otázek než užitím asertivních slov – říká Ronchi. „Dotazování je typem nenásilné komunikace, která druhého nechce umlčet, nýbrž zamýšlí s ním navázat dialog a zaujmout ho, přičemž mu zároveň ponechává svobodu.“ Sám Pán je takto ztělesněním otázky, neboť jeho život a smrt se nás dotazují na konečný smysl věcí. On se prostřednictvím otázek ptá na naše nejhlubší touhy.

Podle Ronchiho se zaujetí pro Boha rodí z objevu Kristovy krásy. Bůh nás nepřitahuje, protože je mocný, věčný či dokonalý, ale láká nás Kristovou tváří a jeho příběhem pravé svobody a lásky. Víra spočívá v hledání Boha, který vnáší do srdce štěstí a jehož jménem je radost, svoboda a plnost. Italský řeholník dokonce varoval, aby Bůh v našich kostelech neumíral nudou, což se děje, kdykoli naše víra neodráží ono bytostné zaujetí a pleteme si příčinu a důsledek. Teprve tehdy je namístě poukazovat na úctu k Bohu a klanění při mši, když nejprve budeme svědčit o Bohu jako o tom, kdo nás strhuje, s kým jsme si zadali, kdo se stal naším nebeským otcem v tom nejkrásnějším slova smyslu, kdo je naším štěstím. To jsou ony prameny světla, z nichž máme druhým dávat pít. Proto má smysl se i v církvi nejprve ptát, co bychom chtěli a za kým jdeme.

Proč se bojíte?

Když se Ježíš plaví přes Genezaretské jezero a utiší bouři, ptá se vystrašených učedníků: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ (Mk 4,40). Strach a víra, podotkl exercitátor, jsou dva protivníci, kteří se v lidském srdci stále přetahují. Boží slovo však – a to od samého začátku až do konce Bible – utěšuje, povzbuzuje a donekonečna opakuje: Nebojte se! Strach často nespočívá v nedostatku odvahy, nýbrž v chybějící důvěře. Bojíme se Boha, protože jsme si o něm vytvořili špatnou představu jako už na samém počátku Adam a Eva. Tento první pár „věří v Boha, který okrádá o svobodu, aniž by poskytoval možnosti, v Boha, jemuž více záleží na Zákonu než na radosti jeho dětí, v Boha soudce, před nímž je třeba prchnout, a nikoli mu jít vstříc. Zkrátka v Boha, kterému nelze důvěřovat.“ Strach před bouří přichází, jak tvrdí Ronchi, když se cítíme opuštěni a když se nám zdá, že Bůh spí. Očekávali bychom jeho okamžitý zásah, aniž si uvědomíme, že On stojí po našem boku. Bůh nejedná za nás, nevytahuje nás z bouře, ale podepírá nás, když kolem zuří.

Zde exercitátor cituje německého evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera, odpůrce nacismu, který byl popraven v koncentračním táboře měsíc před koncem války: „Bůh nezachraňuje z utrpení, nýbrž v utrpení; nebrání před bolestí, nýbrž v bolesti; nechrání před křížem, ale v kříži. Bůh nepřináší řešení našich problémů, nýbrž sám sebe, aby se nám cele daroval.“ A papežský exercitátor aktuálně dodal, že jsme si možná představovali, jak evangelium vyřeší všechny problémy světa nebo alespoň zmírní násilí, ale tak tomu není, a přitom poukázal na kříže čtyř sester Matky Terezy zabitých v Jemenu.

Ježíš nás učí jedinému způsobu, jak překonat strach – a tím je víra. A tuto víru má církev hlásat, učit a žít, to je její poslání. Církev podle Ronchiho příliš dlouho předávala víru promísenou se strachem. Víru, která se otáčela podle vzorce vina–trest, namísto paradigmatu rozkvětu a plnosti... „Strach vede ke smutnému křesťanství, k neradostnému Bohu. Vysvobozovat ze strachu znamená pozdvihnout rubáš strachu, který zahalil srdce mnoha lidí – strachu z druhého člověka, z cizince. Znamená to přejít z nevraživosti k pohostinnosti, od xenofobie k filoxenii, a osvobodit tak věřící ze strachu před Bohem, jak to po celé dějiny spásy činí Boží andělé.“

A za koho mě pokládáte vy?

Otázka, kterou Ježíš pokládá učedníkům, zazněla stranou velkých shromáždění a zástupů. Mistr odvedl apoštoly na odlehlé místo, kde vládlo ticho, osamělost a modlitba. Byla to důvěrná chvíle a do tohoto ticha zaznívá otázka, která se podobá jakési „anketě“: Za koho mě lidé pokládají? Za koho mne pokládáte vy?

Odpověď, kterou Ježíš požaduje, nespočívá podle Ronchiho v prázdných slovech, ale v lidech, v zaujetí, vždyť Pán je učitelem srdce. „Co pro tebe znamenám? – to je otázka, kterou si kladou zamilovaní,“ připomněl exercitátor. V evangeliu nejde o žádnou indoktrinaci, učedníci se nemusejí obávat, že na daný dotaz existují předem schválené odpovědi. Není tu třeba odříkat krédo, protože Ježíše především zajímá, zda mu učedníci otevřeli své srdce. „Tvrzení, které pronáší Petr – tedy ‚Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha‘ –, je pravdivé pouze tehdy, pokud v nás žije Kristus. Naše srdce může být kolébkou Boha či jeho hrobem,“ míní P. Ronchi.

Až do chvíle, kdy tichem pronikla ona otázka, po níž Ježíš začal mluvit o svém utrpení, učedníci nevěděli, co se jejich Mistru má stát. Právě proto jim Ježíš rozhodně ukládá, aby lidem o jeho mesiášství nic neříkali. Je to strohé nařízení, které se týká celé církve – zdůraznil vedoucí exercicií. My duchovní jsme podle něj navenek všichni stejní – tatáž gesta, slova a odění. Lidé se však ptají na naši osobní zkušenost s Bohem. Kristus – to nejsou slova, která o něm pronášíme, ale skutečnost, kterou v něm prožíváme. Nejsme prostředníci mezi Bohem a lidstvem, protože pouze Ježíš je pravým prostředníkem. Naším úkolem je proto připravit mu cestu – jako Jan Křtitel – a pak ustoupit do pozadí.

„Pomyslete na krásu církve, která nemíří reflektory sama na sebe, nýbrž na někoho jiného. Zde máme před sebou ještě dlouhou cestu umenšování! Ježíš nežádá, abychom na sebe brali jeho kříž, ale každý svůj vlastní. Božím snem je nedozírný zástup mužů, žen a dětí, nesoucích na ramenou kříž. Avšak tito lidé kráčejí směrem k dobrému, radostnému a tvořivému životu. Životu, který nás stojí houževnaté úsilí a vytrvalost. Tato cena však obnáší také něhu a světlo, protože Kristus třetího dne vstane z mrtvých,“ připomíná italský servita.

Kolik chlebů máte?

„Zeptal se jich: ‚Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!‘ Když to zjistili, hlásili: ‚Pět, a dvě ryby.‘“ (Mk 6,38). Existují lidé, kteří hladovějí natolik, že obraz Boha je pro ně spojen především s obrazem chlebodárce – zdůraznil P. Ronchi, aby vzápětí poukázal na Ježíšovo zázračné rozmnožení chlebů a ryb. Učedníci tehdy Ježíše žádali, aby rozpustil zástupy, které si měly po okolí obstarat něco k jídlu, Ježíš však apoštoly vyzývá, aby sami nasytili zástupy. Když namítali, že nemají čím, zeptal se jich: „Kolik máte chlebů? Jděte se podívat!“ Ronchi poznamenal, že Ježíš je velmi praktický, vyžaduje „dobré účetnictví“. „Tatáž prověrka se požaduje po všech dnešních učednících a také po mně: Kolik máš? Kolik peněz, kolik domů? Jakou máš životní úroveň? Běžte se podívat a prověřujte! Kolik klenotů a prstenů ve tvaru kříže? Církev se nesmí bát transparentnosti, nemá se obávat jasného přehledu o svých chlebech a rybách, o svých statcích. Pět chlebů a dvě ryby.“

Na tomto místě exercitátor podtrhl nutnost průhlednosti, podobně jako když Jan Pavel II. kdysi přirovnal církev k domu ze skla. Kde je průhlednost, nastává opravdovost. A kde je opravdovost, tam je také svoboda. Ježíšova svoboda spočívala v tom, že se nikým nedal koupit a nikdy nevstoupil do paláců mocných – pouze jako vězeň (v místodržitelském paláci Pontia Piláta). Honba za materiálními statky začíná tam, kde chybí pravá svoboda. Zde poukázal Ronchi kriticky na některé řeholní řády, které svou nahlodanou jistotu, způsobenou krizí povolání, hledají v majetkové správě. Zázračné rozmožení ale vypovídá o tom, že Ježíš nehledí na množství chleba, nýbrž na jeho sdílení. „Když se podle tajemného božského pravidla můj chléb stává tvým chlebem, tak také malé množství náhle postačuje.“

Proč pláčeš?

„Ježíš jí řekl: ‚Proč pláčeš? Koho hledáš?‘“ (srov. Jan 20,15a).

Italský servita zde exercitantům předestřel evangelní obraz Marie Magdalské, která přichází k Ježíšovu hrobu v neděli Zmrtvýchvstání a najednou zaslechne hlas Mistra, jehož oplakává. Vzkříšený Ježíš je Bohem života, zajímá se o slzy své učednice a posléze ji dojemně osloví vlastním jménem.

V řadě evangelních scén Ježíš vidí lidskou bolest a zakouší lítost. Tento výraz – upřesňuje Ronchi – se v řeckém textu překládá obratem „mít břišní křeče“. Pravé slitování tedy není podle něj abstraktní šlechetnou myšlenkou, nýbrž fyzickou bolestí. „Skutečný rozdíl není mezi křesťany, muslimy či Židy, skutečný rozdíl je mezi těmi, kdo věří a kdo nevěří. Skutečný rozdíl je mezi těmi, kdo se zastaví a kdo se nezastaví nad ranami druhých, kdo se zastaví a kdo jen projdou kolem (...). I kdybych strávil jen jednu hodinu tím, že na sebe beru bolest jiného člověka, dozvím se o něm víc a jsem moudřejší než ten, kdo přečetl všechny knihy,“ uvedl řeholník. Utrpení má podle něj svou příčinu, dnešní migranti mají za sebou celé hromady příčin – a učedníci se mají po těchto příčinách ptát a léčit od kořenů.

„Jestliže vidím, zastavím se a dotknu se, jestliže osuším slzy, nezměním tím svět, nezměním struktury nepravosti, ale vnuknu ostatním myšlenku, že hlad není nepřemožitelný, že slzy ostatních dopadají na každého, a také na mne, že není dobré nechat potřebného napospas zvůli.“ Milosrdenství je podle Ronchiho vším, co je pro život člověka zásadní.

„Anděl jí řekl: ‚Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.‘ Maria řekla andělovi: ‚Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!‘“ (Lk 1,30-34).

I Matka Páně se dokáže anděla zeptat, jak se stane to, co jí bylo předloženo – upozorňuje italský kněz. Rozpaky a otázky jsou podle něj způsobem, jak před Pánem stanout v plné důstojnosti, neboť člověk tak přijímá tajemství, ale zároveň užívá svou inteligenci, stanoví si své cesty, ale poté přijme cesty, které jsou mu ukázány.

„Nikde není řečeno, že silná víra je lepší než slabá víra plná otázek. Záleží na ryzosti víry, která ve své malosti ještě více potřebuje Boha,“ říká exercitátor a pokračuje: „Dodává mi naději, když zjišťuji, že mezi Božím lidem vzrůstají otázky. Nikdo už se nespokojí s odpověďmi podle vzorníku a opakováním naučených slov. Lidé chtějí pochopit, jít do větší hloubky, osvojit si víru. Byla snad doba, kdy všichni před knězem mlčeli, časem větší víry? Myslím, že opak je pravdou. Ačkoli je to pro nás dnes náročnější, můžeme si zároveň říci: Konečně! Aleluja!“

Bez Mariina těla ztrácí podle P. Ronchiho své tělo rovněž evangelium. Všichni křesťané jsou v určitém smyslu povoláni k Božímu mateřství, aby Bůh opětovně přicházel na svět.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay