O vztahu k víře, k církvi - dnes u nás

Vydání: 2008/42 Pontifikát Pia XII., 14.10.2008, Autor: Pavel Kuneš

Příloha: Perspektivy

Perspektivy (8/2008) přinesly článek o obnoveném boji proti Bohu ve světě. Neznám tolik světovou scénu, ale znám českou současnost. I u nás je jakýkoli proticírkevní projev vítán a získá publicitu. Neúspěchy církve, především katolické, případně skandály, jsou vítanou příležitostí znevážit náboženství. Osobně se tím znevažováním necítím ukřivděný. Vidím v tom automatickou reakci světa na naše (církevní) postoje v minulosti i v přítomnosti.
Kdysi nebylo tak snadné kritizovat církev a stavět se proti ní. Ještě na začátku minulého století měla za sebou státní moc. I později měla ve společnosti mimořádnou pozici díky počtu věřících. Její představitelé se už od dob Konstantina Velikého těšili významnému postavení ve státě i v obci. Biskup i farář byli nenapadnutelní. Mnozí papežové, biskupové i kněží byli pro svět požehnáním. Jiní ale nezvládali své poslání, přehlíželi potřeby svého okolí a někteří se chovali dokonce zpupně.
Pak se situace obrátila. Mnohé charitativní činnosti převzal stát. Církev přestala být jedinou nositelkou vzdělanosti a kultury. Lidé dnes nepotřebují kulturní zážitky, které jim dříve nabízely chrámy, mají nekonečně mnoho jiných možností, dobrých i špatných, a využívají toho. Pozorují a posuzují církev a dění v ní nikoli očima podřízených, ale z rovnocenných pozic.

Získaná a znovu ztracená důvěra
Za bývalého režimu církev získala poměrně vysoký kredit. Nemohl být veřejně projevován, ale sympatie přemýšlivých lidí byly na její straně. Nabízela jiný způsob myšlení než ten materialistický. Mnozí katolíci se projevovali jako poctiví a spolehliví lidé. Mnoho jich bylo vězněno.
Po listopadovém převratu ale přízeň občanů (ještě na jaře 1991 se jich čtyřicet procent hlásilo k církvi) postupně klesala. Už se ani nepodařilo napravit majetkové křivdy, tak rychle ubývalo sympatií. Začaly se projevovat obvyklé lidské nedostatky nejen v politickém životě, ale i v církvi. To by snad tolik nevadilo, kdyby veřejnost mohla s církví jednat jako s partnerem dialogu. To se však nepodařilo. Postoj, jaký církev i po zmíněných čtyřiceti letech zaujala, neumožňoval otevřený rozhovor. Mnozí faráři i biskupové se dodnes domnívají, že hierarchické uspořádání církve nepřipouští jakoukoli zpětnou reakci na jejich rozhodnutí. Je to znát i v pastoračních radách farností. Už jsme si na to zvykli a mezi věřícími lidmi se najde málokdo, kdo by nebral tuto hranici za nepřekročitelnou. V občanském životě jsou tyto způsoby nepřijatelné – s výjimkou politiků. Ti si občas prosazují svou bez ohledu na veřejnost. Ta to přijímá s nevolí.

Prvořadý motiv u Ježíše
Ježíš uváděl své posluchače do odlišného chápání Božího díla ve světě. Jeho pohled byl jiný než pohled izraelských učitelů. Šířil nadějné zprávy o Božím království. Kromě toho byl vždycky připraven pomoci komukoli, i těm, kdo byli pokládáni za nepřátele. Pomáhal, aniž si kladl podmínky, a to i v sobotu, i když věděl, že si tím přitěžuje. Často o službě mluvil a od svých učedníků očekával, že se budou od něho učit. Upozorňoval, že když to nebudou umět, nemají předstírat, že to umějí. Bylo to nesnadné. Před posledními Velikonocemi mu řekli: Teď už věříme. Nenechal se však jimi oklamat ani v blízkosti smrti. Tak solidní jsme jen zřídka. Většinou nebereme na vědomí, že víra není totéž co příslušnost k církvi. Víra podle evangelia je přece opakovaně projevovaná důvěra Pánu Bohu skrze Ježíše Krista. Je to moje vlastní, dennodenně obnovované rozhodnutí. Kdyby tomu tak nebylo, Ježíš by nikoho za víru nechválil. Musel by chválit jen nebeského Otce, že ji tomu jistému dal. Ani by nemohl nedostatek víry vytýkat. Musel by jen rezignovaně potvrdit, že ani jeho učedníkům Pán Bůh nedal dost víry. Ale on chválil i vytýkal.

Kariéra „směrem dolů“
Ježíšem požadovaná víra není spojena s funkcemi nebo hodnostmi, ale se službou. Kdo se chce stát mezi vámi velkým, buď vaším služebníkem. Je to patrné i při letmém nahlédnutí do evangelií, jinak by nám tu pravdu nepřipomínali lidé, kteří stojí mimo církev. Vnímají totiž citlivě naše vyhlašování pomoci a spolupráce, ale všímají si, že často vstupujeme do dialogu nikoli jako spolupracovníci, ale jako bojovníci. Když sledují, jak usilujeme o uznání, o úctu k naší autoritě farářské či biskupské, usmívají se pod fousy. Námi vyžadovaná autorita totiž pro ně nemá důvod ani záruku. Přitom jednáme, jako bychom nevěděli, že si ji nikdy nemůžeme vynutit, protože přes všechna naše lidská selhání máme jisté zábrany, jisté meze, za které nelze jít. Ty ale pro ně neplatí, proto nás mohou obelstít a nad námi zvítězit. Přesto se domnívám, že jejich prvořadým cílem není nás poškodit, že jen reagují na naše holedbání a vyžadování respektu.

Povzbuzení z Milána
Před lety v Praze přednášel tehdejší milánský arcibiskup kardinál Martini. Vyprávěl tehdy, jakým překvapením pro ně ve vedení milánské církve bylo, když zjistili, že věřících Italů je velmi malé množství. Všichni se sice prohlašují za katolíky, ale věřících je jen hrstka. Milánští se poučili a začali se chovat jako minorita. Přestali si zakládat na své autoritě a hájit pozice z minulosti. Přicházeli s novými iniciativami a nezhroutili se, když jim nebylo vyhověno. Neprosazovali se za každou cenu, ale rozhodli se být užitečnými.

Nenašli bychom nějakou výzvu přítomnosti?
Nedávno mě přítel upozornil na to, že ve společnosti už pominula doba, kdy všechno vřelo a kdy se postupně odkrývaly karty. Ukázalo se – a teď už je to jasné – oč běží některým politikům, co je hlavním cílem manažerů, zda a čím jsou potřební řeholníci, co považují za nejdůležitější biskupové, jakou roli hrají faráři. Společnost už nemůže být překvapena. Teď se doba zklidnila, měla by se ukázat naše práce. Dostali jsme za úkol pečovat o zemi a žít v úctě k celému Božímu stvoření. Být užitečnými lidské společnosti. Vždycky existovali věřící katolíci! Byli prozíraví a v každé době našli svůj úkol. Vždycky to bylo něco tehdy potřebného, co povzbudilo další, kteří byli ochotni se přidat. Ti lidé se nevraceli do minulosti, ale žili v přítomnosti. Ani dnes není vše zcela ztraceno. Ukázaly to sněmovní kroužky.

Proč neotevřít naše kostely?
Jednou z drobných možností je přezkoumání otevírání kostelů. Za mého mládí byly všechny otevřeny, celodenně, i ty v těch nejzapadlejších obcích. Kostely byly prostorem pro modlitbu, místem ztišení, poutníkům nabízely odpočinutí. Pak se rozmnožily krádeže (bývaly vždycky!) a my jsme podlehli vlčím způsobům vandalů a zlodějů. Zalekli jsme se zla a kostely zavřeli. Kvůli několika vandalům bylo znemožněno potřebným nacházet v kostelích, co jinde nenajdou. Nemohli bychom hledat jiné řešení? Vím, že jsou ohroženy kulturní památky a znesvěcení kostelů. Neměli bychom to riskovat kvůli většímu dobru, kvůli službě potřebné veřejnosti? Není to zcela nemožné. V mnoha francouzských městech je v kostelích někdo celodenně přítomen, farář nebo laici. Možná by se i u nás v každé obci našlo několik důchodců, kteří by se podíleli na hlídací službě. Získali by novou náplň života. Pokud by se na tuto službu pohlíželo jako na veřejný zájem a kdybychom ji dovedli ocenit, lidé by ji dělali rádi. Možná i bez finančního přispění. Snad bychom mohli na to věnovat i část našeho rozpočtu. Byla by to důležitá pomoc spoluobčanům.

Naše největší bolest
Co nás ochromuje a nutí k neustálé sebeobraně? Proč si myslíme, že musíme za každou cenu vyhrávat? Zdá se mi, že je to něco velmi lidského, totiž strach. Strach z budoucnosti, strach o naše postavení, autoritu, strach o zdání dokonalosti, strach z představených, strach z farářů, strach z biskupů, z vatikánských monsignorů. Není to nic nového, strach nebyl Pánu Ježíši něčím neznámým. Za svůj strach se nestyděl, ale překonal ho. Svěřil se budoucnosti, protože věděl, že od Boha vyšel a k němu se navrací. Budoucnost patří Pánu Bohu samotnému. Často opakoval slova Nebojte se. Ke strachu není vážný důvod, protože poslední slovo o našem životě nepatří nikomu jinému než nebeskému Otci. Proto nás Ježíš vybízí k reálnému pohledu na sebe, na své okolí i svět. Na otázku bohatého muže, který ho oslovil Mistře dobrý, Ježíš odpověděl: Proč mě nazýváš dobrý? Nikdo není dobrý, jenom Pán Bůh sám. Nikdo od nás neočekává dokonalost. Čeká se pouze na zájem o svět a jeho bolesti.
P. Pavel Kuneš
emeritní farář, římskokatolická farnost Praha-Vršovice


Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay