O rodině a eucharistii

Vydání: 2015/41 Papež: Rodina je lék na neduhy světa, 6.10.2015, Autor: Jiří Kaňa

Příloha: Perspektivy 41

V souvislosti s Národním eucharistickým kongresem se v české církvi nově promýšlí téma eucharistie. Obzvlášť důležité je přitom spojení eucharistie a rodiny, vždyť rodina má v pojetí církve elementární důležitost – jak dosvědčuje i právě začínající biskupská synoda o rodině v Římě.
 
Nejcennější je, když se do kostela společně vydává celá rodina.Snímek Stuart Monk/Shutterstock
 
Od tohoto tématu se většinou čekají návody, jak s malými dětmi prožívat mši svatou, co dělat, když při ní zlobí, a jak je zabavit. U starších dětí se pak očekává recept, jak je na mši svatou vůbec dostat. Řeč však bude třeba o pohádkách nebo špinavých košilích (a přitom stále o eucharistii).
 
Eucharistie, to není jen mše svatá. Je to i adorace, svaté přijímání, ale také úcta a láska k bližnímu. Apoštol Pavel zdůrazňuje, že ten, kdo by přijímal Krista v eucharistii, ale odmítal jej přijmout ve svém bližním, tomu se svaté přijímání stává odsouzením, a ne cestou k životu. A přitom by nás nenapadlo hledat ve svatém přijímání cestu k záhubě…
 
Apoštol Pavel své hlásání utvářel podle svědectví apoštolů. Uvědomoval si, že mši svatou Pán Ježíš ustanovil ne pro posvěcení izolovaného jednotlivce, jako spíše k posvěcení křesťanského společenství, k vytváření jeho rodiny-církve, která potrvá na věky.
 
Není dobré být sám
 
Už na počátku slyšíme Boha říkat, že „není dobře člověku samotnému“. Mnoho vykladačů Božího slova v tom nahlíží Boží rozhodnutí stvořit pro muže ženu, aby nebyl sám. Je však pochybné myslet si, že by Bůh chtěl obstarat pánu tvorstva hračku, jež rozptýlí jeho samotu, kterou nedokáže odstranit ani společenství s Bohem. Smyslem je něco jiného: není možné, aby byl člověk šťastným s Bohem a přitom bez lidí. Boha a jeho štěstí dosáhne jedině ve společenství s druhými. To, že spásy nemůže dosáhnout člověk nikdy sám, nám mimochodem připomínají i biskupové na Druhém vatikánském koncilu. Společenství lidí není tedy věcí jejich zájmu a sympatií.
 
Na podporu této myšlenky můžeme uvést jednu událost ze Starého zákona. Pod horou Sinaj Mojžíš zveřejnil Desatero Božích přikázání, a stvrdil tak smlouvu mezi Bohem a Izraelem. Zároveň však pokropil lid a oltář krví obětních zvířat. Tato obětovaná krev je symbolem Božího života a spojuje Izrael „pokrevně“. Vzájemným poutem Izraelitů mezi sebou a s Bohem nemají být tedy jen
přikázání.
 
Ježíšova oběť pak tuto starozákonní symboliku proměňuje, neboť nám dává „nové přikázání“ a „svou vlastní krev“. Nový typ Boží rodiny (církev) je postaven také na vzájemné pokrevnosti a plnění přikázání – s tím rozdílem, že láska i krev jsou Kristovy.
 
Duch nás spojuje
 
Eucharistie, tato nejsvatější oběť, je tedy svátostí církve, slavností rodiny. Není jen připomínkou minulé události, nýbrž jejím zpřítomněním. Tak jako říct druhému: „mám tě rád,“ je vždy nové, neopakované.
 
Církev se schází při eucharistii většinou jako farnost, ale také jako diecéze nebo jako pestré společenství ze všech koutů země. Vždycky se ale při ní mají všichni cítit jako doma, jako mezi svými. V tomto duchu mluví apoštolové Pavel, Petr nebo Jakub, který napomíná křesťany, aby při mši svaté nekopali mezi sebou příkopy. Jen Duch Boží, Duch Ježíše Krista dokáže každého obdarovávat jinými dary, a přitom všechny propojovat do jedné rodiny, do jednoho Kristova Těla.
 
Kněz jako duchovní otec
 
Rodinnou atmosféru při mši svaté asi stěží prožijí věřící v malé diaspoře. O to víc potřebují komunikaci s dalšími farnostmi a vzájemné svědectví. Neexistuje v tomto smyslu živá, nebo mrtvá farnost, jak se často říká. Jsou-li v ní dvě nebo tři milující srdce, je to vždy farnost živá.
 
O farnostech s více srdci se dá říct, že k jejich životu prospívá vše, co prospívá pokrevní rodině. Začněme toto srovnání netradičně tím, že v prvé řadě vyzvedneme poslání kněze jako duchovního otce farnosti. Apoštol Pavel říká, že se stal otcem všem, kterým hlásal evangelium. Role kněze tedy nestojí jen na lidských a odborných kvalitách, ale na tom, že jej k této službě povolal sám Pán. Kolikrát čteme od různých teologů kritiky na kněze, jak nejdou s dobou, jak jsou nekvalitní a podobně. Tyto hlasy zapomínají, že kněz je z titulu své svátosti v církvi otcem. Není možné jej odmítat stejně, jako se odmítá nekvalitní politický vůdce či představitel. Zároveň by však měl kněz nahlížet na všechny svěřené farníky jako jejich otec, zprostředkovatel života. Jen jeho rukama totiž Bůh projevuje svá svátostná znamení lásky, milosrdenství a nového života, v jiných rukou to jsou prázdné symboly.
 
Citlivost vůči lásce
 
Právě proto musí být kněz zasvěcený Bohu, aby mohl dostát pravdivosti těchto gest Boží lásky a otcovské zodpovědnosti vůči všem. Vytratí-li se z církve smysl kněžského otcovství, vytratí se i hlavní důvod k oběti života za svěřené lidi, a tím i důvod celoživotního zasvěcení. Proto chápat kněze jako otce znamená přijmout též vzájemnou odpovědnost za farnost jako společnou rodinu, jako společné dílo.
 
Zdá se však, že tato vzájemná vnímavost křesťanů je stále podceňovaná a její nedostatek bývá často kamenem úrazu našich společenství. V našich srdcích jako by převažovala slepota vůči druhým, vůči vzájemným gestům lásky. Už svatý Augustin vyjadřuje nad „slepotou Adamových dětí“ velkou bolest a přisuzuje ji působení zlého.
 
Na otázku, co děti dostaly k Vánocům, jeden malý školák odpověděl: „Dárky a šaty.“ Dítě tak na sebe prozradilo, že šaty jako projev lásky nebere, kdežto zabalenou krabičku ano. Kolik dospělých ale odpovídá na podobnou otázku stejně? Žena je schopná říct, že ji muž nemá rád, protože k ní není v poslední době něžný, ale jinak že je pracovitý. Muž je schopen vyjádřit lásku své ženě o narozeninách a Vánocích, ale proč ne třeba v pondělí ráno? Žena nevidí lásku muže v propocené košili, muž zase nedokáže vnímat její lásku během menstruace nebo přechodu. Citlivost vůči lásce – to je to, co nám chybí, ne láska sama. Mezi lidmi není nedostatek lásky. V manželstvích, rodinách, farnostech je jí víc, než si myslíme, a je i tam, kde se zdá, že vymizela. Kolikrát sice mluvíme o krizi vztahů, o krizi lásky v manželstvích, v rodinách, v církvi a tolik odborníků ji rozebírá ze všech stran. Přesto jsem přesvědčený, že příčinou těchto vztahových problémů není úbytek lásky, nýbrž oslabení jejího cítění a vyjadřování. Láska je Bůh a ten nikde chybět nemůže. Zlo naopak zatemňuje zrak srdce, a proto kde je hřích, tedy sobectví a pýcha, tam je slepota vůči lásce. Jen Duch Boží může člověku očistit srdce, aby znovu vidělo dobro a bylo citlivé k lásce.
 
Jste vítáni!
 
Ježíš nás přitom v eucharistii obdarovává tím, že nás k této citlivosti moudře a laskavě vede. Očišťuje nás od zlého, dává nám svého Ducha, abychom rozpoznávali Boží lásku v jeho gestech, ve svátostech. Proto chce, abychom při mši svaté viděli chleba, ale přijímali Ježíše, slyšeli lidská slova, ale přijímali Slovo Boží, viděli podané ruce, ale přijímali naši vnitřní sounáležitost. Pro dospělé je tak každá mše svatá příležitostí k obnově této citlivosti. Děti jsou při ní poněkud ochuzené – gest, kterým by porozuměly, je pro ně při mši málo. Svátostná znamení pro ně mohou být dokonce nesrozumitelná a prázdná. Osloví je spíše přítomnost kamarádů, písnička, která nadchne, jednoduché kázání, podání ruky, křížek na čelo nebo přinášení obětních darů. Po bohoslužbě bonbon nebo putovní plyšák. Přesto i pro ně je mše svatá důležitá. Učí se při ní vyjadřovat lásku k Bohu modlitbou a společenstvím s ostatními.
 
Postupem času se vnímavost dětí mění. V období puberty už třeba odmítají maminčino objetí, gesto, které je jinak doposud provázelo a těšilo. Možná od ní přijmou ještě tak křížek na čelo, ale už hledají nová gesta lásky, a to jinde než u rodičů. Učí se je naopak projevovat vůči vrstevníkům, vůči své známosti a v objetí vidí úplně nový obsah. Nedivme se proto, že během puberty může dítě přestat nahlížet Boží lásku v eucharistii, ba může mít k jejím gestům a symbolům odpor. Vztah k Bohu si přitom velmi často uchovává. Jenom ho potřebuje přijímat z nových gest, jako je třeba svědectví něčí víry, síla kamarádského společenství, pomoc potřebným aj.
 
Podobně jako na děti a mládež by se ve farnosti mělo myslet na křesťany, kteří ke svátostem nechodí nebo je nemohou přijímat. Pro ně by měla být připravena jiná gesta vzájemné sounáležitosti: od křížku na čelo přes pozdrav pokoje po zapojení do agapé. Nemenší pozornost by farní společenství mělo věnovat náhodným nebo nepravidelným návštěvníkům bohoslužeb a kostela vůbec. Úplně obyčejný pozdrav, dotaz, jestli něco nepotřebují, podání ruky – to vše jsou gesta vyjadřující: „jste tu doma“, jste zde vítáni.
 
Pochvala, poděkování…
 
Naše citlivost k lásce, vnímavost vůči jejím projevům se musí přirozeně rozvíjet již od útlého věku. Rodiče musejí už tehdy uvádět potomka do světa gest, symbolů a projevů lásky, učit ho vidět ji i projevovat.
 
Může se to zdát divné, ale rodiče mohou své ratolesti připravovat na mši svatou i obyčejným vyprávěním pohádek. Dítka se totiž při nich učí přijímat ve slovech lásku vypravěče a moudrost příběhu. Obdobně jim mohou pomáhat třeba společné zážitky s rodinami z farnosti. Při nich se mohou třeba společně péct velikonoční mazance nebo vánoční perníčky, vyrábět nebo balit dárky, malovat obrázky. Mazance a perníčky děti spolu s dospělými roznesou před svátky starým lidem a budou je při tom pozorovat, jestli v tomto dárku rozeznávají jejich lásku. Pochvala, poděkování, to jsou ta nejlepší potvrzení poznané lásky. Nebo děti namalují obrázky, které na nástěnce připomenou nedělní evangelium a povzbudí všechny kolemjdoucí. Ozdobí lístečky s novoročním citátem pro návštěvníky půlnočních. Zapojí se do sborového zpívání při mši svaté nebo i mimo kostel. Ratolesti se tak učí postupně lásku vyjadřovat a zároveň ji nahlížet v gestech druhých. Hrnek s kakaem a namazaný rohlík už nebudou samozřejmostí a šaty se stanou dárkem.
 
Otevřely se jim oči
 
V jedné farnosti představili dětem každý týden při mši svaté někoho, kdo se stará o farnost nebo obec. Těchto besed–rozhovorů se tak během roku zúčastnilo téměř čtyřicet „profesí“, které prozradily svůj způsob starosti o druhé. Představili se tak postupně zástupci kostelníků, varhaníků, ministrantů, akolytů, uklízeček, katechetek, ale i kmotrů, rodičů, kněží, jáhnů nebo charity, skautů či obce, místní i sousední. Děti, ale i dospělí si postupně uvědomovali, kdo se v jejich farnosti trpělivě a neokázale stará o to, aby se v ní všichni cítili jako doma. Mnohým farníkům se pak doslova otevřely oči.
 
Až si jednou cestou z kostela neřekneme: byl jsem na mši, dostal svaté přijímání a z kázání si nic napamatuju – ale: byli jsme na mši svaté s naším knězem, v kostele bylo čisto a nazdobeno, modlili jsme se za sebe navzájem, pozdravili jsme úplně cizí lidi, hrály varhany, byl tam dokonce jeden nový ministrant, znali jsme písničku, neomdleli jsme v řadě ke svatému přijímání, stihli jsme to s dětmi na záchod, přijeli jsme včas, poděkovali panu kostelníkovi… – pak se v nás díky eucharistii něco změnilo k lepšímu.
 
Autor je římskokatolickým farářem v Blansku.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay