Vydání: 2008/23 Osobnost kněze a šejka Aloise Musila, 3.6.2008, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Petr Fiala (nar. 1964) má za sebou (doufejme, že i před sebou) pozoruhodnou kariéru. Formace se mu dostalo v davídkovské odnoži „podzemní“ církve (s jejíž historií seznámil i veřejnost). Po převratu se osvědčil jako ten, kdo trpělivě vytváří nové skutečnosti. Spolu s kolegy, zejména s historikem Jiřím Hanušem, založil časopis Proglas, podnětnou brněnskou variantu pražské Střední Evropy, dále Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), jehož nakladatelská funkce je nezastupitelná. Dobudoval katedru politologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Tu univerzitu dnes řídí jako její rektor.
Kdysi psal i do Perspektiv. Pak na ně přestal mít čas. Nás to trochu mrzelo. Taky jsme se rozcházeli v hodnocení funkce ODS, zejména Václava Klause. Ale nad tím lze mávnout rukou. Význam ODS je nepochybný a Klausovo působení je dnes sekundární aférou. Fiala k nám nepsal, protože pracoval na svých politologických dílech. Jsou to svazky psané sušším profesorským stylem. Jejich autor respektuje paradigma své vědy: je striktně objektivistický, varuje se osobního hodnocení a píše tak, aby sdělení přijal i odborník jiného světonázorového zaměření, což empirické vědě sluší. Citovější čtenář tam může postrádat osobní prožitek, ale zase si může být jist, že na to, co Fiala tvrdí, může vzít jed.
Na poslední knížku Petra Fialy Laboratoř sekularizace s příznačným podtitulem Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český případ je třeba upozornit i čtenáře Perspektiv. Není to rukověť pro toho, kdo usiluje o uchování či obnovu života farního společenství (ten najde podněty spíše v textech Aleše Opatrného), ale poskytne orientaci tomu, jehož starostí je účast křesťanů v politickém životě. Určitě by ji měli číst lidovci i ti politicky nelhostejní křesťané, jimž na KDU–ČSL něco vadí.
O vztahu katolictví a moderní společnosti a její politiky pojednal Fiala už dříve v knize Katolicismus a politika. O politické dimenzi katolicismu v postmoderní době (1995). Zkoumal tam zvolené téma v širším kontextu, zatímco tentokrát se soustřeďuje na současnou českou realitu. Sám tu poslední knížku charakterizuje jako „průběžnou zprávu o stavu výzkumu“. Při své badatelské činnosti je v kontaktu se zahraničním odborným světem, publikuje tam a má tam odezvu. Může srovnávat. Z toho srovnání mu vyplývá zjištění, že sekularizační proces v české společnosti je pokročilejší než jinde: jsme „zvláštním případem“ (ten výraz mu nabídli britští kolegové). My to tušíme, byť neradi. Upozornili na to ostatně (letmo) i Zulehner a Tomko. Fiala to zdůvodňuje. A na to, co tvrdí, můžeme vzít jed.
Knížka je rozvržena do pěti oddílů. Autor si nejprve zjednává pojmové a metodologické jasno. V druhém oddíle charakterizuje vztah katolické církve a české společnosti (to je ten „zvláštní případ“). Třetí pojednává o církvi, jejích zájmech a strategiích. Tedy o rozporu, kdy církev, svébytná organizace, je v prostředí jí nenakloněném vnímána jako zájmová skupina – a je nucena se tak chovat. Čtvrtý oddíl, Křesťanská strana a česká politika, je nejobsáhlejší a věnuje se polistopadovým osudům lidové strany. Může dojít k nedorozumění: kdo ty osudy účastně prožíval, může mít dojem, že autor je příliš stručný, opomíjí osobnosti aktérů a jejich motivaci, nevšímá si situačních nuancí atd. Tak jako je rozdíl mezi životopisem a chorobopisem, ani Fiala nepředkládá dějepisné dílo, ale vyzdvihuje ta fakta, o něž může opřít politologický výklad. Fungování politické strany má více rozměrů respektive silokřivek a každá z nich má relativní autonomii. Nabízí se srovnání se sportovním desetibojem: výsledek je podmíněn úspěchem v každé z dílčích disciplín. Hledání programových zásad, zahraničních vzorů, formulace nabídky voličům, strategie na politické scéně, osobní charakteristiky a taktiky předáků atd., to je pokaždé něco jiného a je otázkou, zda a jak tomu rozumí vedení, aparát, členstvo, veřejnost. Zdá se, že v KDU–ČSL panuje v tomto ohledu nejasno.
Fiala zmiňuje linie napětí, případně sporů uvnitř strany, její „trvalky“ od meziválečných časů. Ty se vinou mezi její českou a moravskou částí, mezi inklinací více pravicovou (křesťanskodemokratickou) a více levicovou (křesťanskosociální), mezi snahou o konfesijní určitost a naopak otevřeností. Jak má být KDU–ČSL křesťanskou stranou, když specificky křesťanská politická doktrína nikde neexistuje a jsou pouze tak či onak politicky se angažující křesťané, přičemž viditelnost jejich křesťanského zakotvení je různá? Existují zajisté jednotlivá křesťanská politická témata, ale narážejí na nezájem až odpor většinové veřejnosti...
Šancí KDU–ČSL by bylo chopit se právě takových témat, tj. hodnotových představ inspirovaných křesťanstvím, smířit se s menšinovým postavením a nabídnout „blízkou nebo srozumitelnou identitu“ těm skupinám, které se cítí ohroženy morálními důsledky integračních a globalizačních procesů, a pokusit se ty důsledky dle možnosti korigovat.
Krátký pátý oddíl se jmenuje jako celá kniha: Laboratoř sekularizace. Pojednává o „strategii pro území lhostejnosti“, o „standardizaci zvláštního případu“. Tím jsme dnes my, český národ a jeho stát, v onom zlhostejnění pokročilejší než ostatní Evropa, která nás teprve dohání. Otázka veřejné, případně politické angažovanosti se u nás klade ve stejné podobě nejen lidovcům, ale i jiným křesťanům, kteří se nechtějí uchylovat do svého závětří. KDU–ČSL by se proto neměla ohlížet po zahraničních vzorech, ale prošlapávat cestu – spolu s těmi věřícími, jimž na ní zatím ledasco vadí.