12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Novoroční zamyšlení českého primase

30. 12. 2014

|
Tisk
|

Do nového roku 2015 vstupujeme po téměř dvaceti pěti letech opět spolu s mladými lidmi, kteří přijeli do Prahy na setkání pořádané komunitou Taizé.

Vydání: 2015/1 Jsou tady: tisíce příznivců Taizé, 30.12.2014, Autor: Dominik Duka

Příloha: Perspektivy 1

Nemůžeme být lhostejní k pronásledovaným z Předního východu

Tehdy, rok po pádu komunismu, v době převratných změn, hledání a nadějí pro nás toto setkání představovalo možnost potkat se naživo se svobodným světem, navázat přátelství přes kdysi nepřekonatelné hranice a z pramene víry čerpat spolu s ostatními národy.
Také tentokrát je pro nás pražské setkání výzvou nejen do nového roku, ale bezpochyby i pro další léta. Před oči nám symbolicky staví dvě zásadní výzvy. Tou první je skutečnost, že nežijeme pouze v české kotlině. Naše odhodlání, zájem či úsilí a zodpovědnost za druhé nemohou být zastaveny šumavskými hvozdy nebo vrcholky Krkonoš. Nemám na mysli jakousi mediální globalizaci, o níž se dnes často mluví, ale to, že jsme a vždy jsme byli přirozenou součástí Evropy a jako věřící také celé světové církve. Druhou výzvou je ekumena v širokém slova smyslu, která je jedinou možnou odpovědí na tuto situaci.
Patříme k sobě
Jak můžeme sledovat na působení papeže Františka, snaha posilovat jednotu křesťanského společenství dostává nový rozměr. Neznamená to, že by ekumenismus probíhal bez napětí a potřebného dialogu, ani to neznamená, že by dříve církev o tuto otevřenost vůči druhým neusilovala. Vidíme však, že padesát let po zakončení Druhého vatikánského koncilu se ekumena stává velmi důležitým tématem katolické církve. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, jsou zásadní změny, k nimž v oblasti náboženství dochází. Není to jen vzrůstající nedůvěra vůči tradičním církevním institucím, která vede k tomu, že Evropané sami sebe čím dál méně označují za křesťany, ale především „stěhování“ věřících na jižní polokouli, zvláště do Afriky a Asie, kde počet těch, kdo se hlásí ke křesťanství, pozoruhodně stoupá. Setkávání jednotlivých křesťanských denominací se tak dostává do nové situace.
Kromě mnohých vyjádření papeže Františka ke vztahu katolické církve k ostatním vyznáním zde můžeme připomenout gesta, která nejsou pro jeho pontifikát bez významu. Vedle nedávného setkání s cařihradským patriarchou Bartolomějem mám na mysli zejména cestu do Svaté země, jejímž cílem byla připomínka zásadního setkání papeže Pavla VI. s konstantinopolským patriarchou Athenagorem I. v Jeruzalémě před padesáti lety. Již z fotografií této cesty vidíme velkou změnu vztahů nejen v nabídnutém přátelství, ale i v respektování duchovní hloubky a významu západní a východní křesťanské tradice. Bezpochyby zůstává otevřeným problémem vztah k moskevskému patriarchátu, který ještě více prohlubuje politická situace mezi Dněprem a Volhou. Přesto stále slyšíme papežovu výzvu k možnému setkání s patriarchou Kirillem.
Pravdivé vidění konfliktů
Zmíněná papežská cesta do míst, kudy chodil Ježíš Kristus, přispěla také k prohloubení mezináboženského dialogu. Ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium řadí papež František dialog s nekatolickými věřícími ke třem základním oblastem rozhovorů, které musí církev vést, a mezináboženský dialog je podle něj podmínkou míru ve světě. Mám-li opět uvést konkrétní příklad jeho činů, nemohu nevzpomenout apel na mírové vztahy mezi Izraelem a Palestinou. Na náměstí Jesliček v Betlémě papež tehdy po mši svaté pozval palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse a izraelského prezidenta Šimona Perése, aby se spolu s ním ve Vatikánu setkali při modlitbě za dar pokoje. Modlitba, k níž skutečně došlo, ukázala, že všechna tři monoteistická náboženství, která mají společné kořeny – judaismus, křesťanství a islám – mohou spolupracovat na posilování míru. Bohužel se to přesto na mnoha místech neděje.
Podle papeže Františka se lokální konflikty na Blízkém východě a na Ukrajině mohou změnit v další světovou válku. Bolestná otázka míru je také otázkou pravdivého vidění válečných konfliktů. Je úkolem nás všech zvážit, jak dosáhnout zastavení nespravedlností, jak obstát a nenechat se vtáhnout do polovičatých a zkratkovitých jednání, která nemohou přinést řešení.
Přijetí nemocných a raněných
Pronásledovaní a ožebračovaní křesťané nebo i vyznavači jiných náboženských směrů jsou v duchu evangelia našimi bližními, našimi bratry. Je to jeden z velkých úkolů, před kterým světová i česká církev stojí. Nemůžeme být lhostejní k osudu pronásledovaných v místech vražedného teroristického boje na Předním a Středním východě či v Africe. Mrzelo mne, že jsme se jakožto Česká republika rozhodli nepřijmout k léčení vážně raněné a nemocné syrské uprchlíky. Není možné odmítat ty, kdo žádají o pomoc a hledají ochranu – a kterým pomoci můžeme. Naši svobodu nesmí ovládnout strach z rizik. Nesmíme se nechat zotročit terorem islamistů. Navzdory ohrožení barbarstvím náboženských a jiných fanatiků musíme hájit lidská práva a důstojnost každého člověka.
Svým dílem chceme k uznání důstojnosti člověka a jeho bytostného vztahu k transcendenci přispět akcí nazvanou „Dny víry“. Smyslem těchto dní, které budou v ekumenické spolupráci pořádány na jaře v Praze, je nejen propagace křesťanství či evangelia, ale také poznání, v jakém městě žijeme, koho potkáváme na ulici či v tramvaji, s kým pracujeme a s kým sedíme ve školních lavicích. Jedině tehdy, když budeme vědět i to, jak o nás smýšlejí nevěřící, bude moci být naše hlásání evangelia autentickým. I zde musíme zůstávat otevření k druhým. „Církev neevangelizuje, pokud se sama nenechává ustavičně evangelizovat,“ říká papež František v exhortaci Evangelii gaudium. Teprve přátelství, vzájemná úcta a zájem o naše spoluobčany, jejich hlubší poznání a započatá možnost spolupráce bude znamenat plnohodnotnou evangelizaci. Naší řečí nemůže být pouhé recitování pouček. Musí jít o skutečný dialog, s nímž chceme sdílet naše pohledy na život vyrůstající z víry v toho, který se pro nás stal člověkem.
Naše charitativní, sociální a zdravotnické služby spolu se vzdělavatelským úsilím církevních škol či školní katechezí jsou cestou ke společnému hledání a spolupráci. K rozvoji diakonie církve v naší zemi pomáhá i mnoho lidí, kteří se k církvi nehlásí. Stávají se spolupracovníky při předávání radostné zvěsti, tak jako udělovatelem svátosti křtu může být za jistých okolností i nepokřtěný nevěřící, pokud bude konat v intencích církve. Touto cestou se rozšiřuje hranice viditelné církve k církvi neviditelné, která je také církví Ježíše Krista. Tím se dostáváme k další výzvě pro ekumenu. Je jí letošní husovské výročí.
Mistr Jan Hus a mariánský sloup
Připomínka tragického osudu Mistra Jana Husa by nás měla přivést nejen k reflexi nad vážným úmyslem o českou reformu církve v období husitství, ale i nad reformou v současnosti. V dialogu mezi stoupenci eucharistie udělované „sub una“ či „sub utraque“ bylo víc společných bodů, de facto tolik, že ani nelze hovořit o dvou konfesích či dvou církvích, ale spíše o určitých proudech, které mohou být jistou analogií k high church a low church v Anglii. Dovolím si zopakovat slova velkého historika Amedea Molnára o tom, že radikální fanatismus utopil českou reformu v krvi. Na obou stranách nacházíme výzvy k rozvážnosti, toleranci a k pokojnému soužití, ale bohužel také k fanatismu. Jan Hus se stal tragickou postavou takového střetu.
Diskuse o mariánském sloupu na Staroměstském náměstí, které pravděpodobně ještě v nejbližší době získají na intenzitě, nás přivádí, abychom se přiblížili k reálné postavě Jana Husa, ctitele eucharistie, ale i osobnosti hlásící se k mariánskému kultu. V porozumění vztahu protestantských církví k Panně Marii nám může pomoci opět komunita v Taizé, či lépe řečeno mariologická teologie Maxe Thuriana, člena této komunity, který byl spolu s Rogerem Schützem pozorovatelem na Druhém vatikánském koncilu a později konvertoval ke katolicismu. Není bez zajímavosti, že její český překlad vyšel krátce po pádu komunismu, ale v našem prostředí včetně katolického zůstal bez odezvy.
Násilná klerikalizace
V době totality i v čase znovunabyté svobody jsme si spolu s nekatolickými církvemi mnohokrát řekli, že půjdeme společnou cestou, že se budeme snažit o porozumění jeden druhému, k čemuž nás zavazuje také poselství evangelia. V roztříštěnosti bychom nic nedokázali a vzájemné sváření by bylo sebedestruktivní. Jako křesťanské církve jsme se nedávno vydaly společně na cestu samoživitelů, kteří chtějí převzít odpovědnost za správu svých věcí. Společný postup křesťanských církví nepramenil v této věci pouze z pragmatičnosti, nýbrž z vědomí, že křivdy minulosti se nemohou odčinit pouze omluvami, které se dnes staly jistou módou, ale činy. Křesťanské církve si uvědomují, že na hlásání Božího království musejí spolupracovat. Konkrétními plody této spolupráce jsou Noc kostelů, společné ekumenické modlitby za vlast a mnohé další aktivity – jako např. ekumenický projekt usilující o lepší porozumění Bílé hoře a mnoho dalších.
Myslím si, že nové hospodářské řešení života církví není velkou šancí jen proto, že sblíží duchovní s životem společnosti s jejími radostmi i bolestmi, ale především proto, že tato změna vrací věřícím (laikům) v římskokatolické církvi po době násilné klerikalizace za dob komunismu jejich místo v životě církve v duchu Druhého vatikánského koncilu. Smysluplnost, ale také efektivita nekonomických a pastoračních rad dostává svůj legitimní prostor teprve v této nové situaci, kdy odborníkem v oblasti administrativně-ekonomické se stává věřící laik a klerik se stává laikem. Nepřežije farnost jednoho muže, nepřežije ani diecéze jednoho muže. Jedině v živé kooperaci Kristova těla, kde každý orgán má své místo, bude církev žít, pracovat a rozvíjet se.
Kristova moc
Bezesporu i rok 2015 bude vyžadovat učenlivost, schopnost naslouchat, ochotu nechat se poučit, ale především nedat se odradit od náročných úkolů. Schopnost čelit přehodnocování první etapy vývoje po roce 1989 bude záležet na naší odvaze jít dál a rozvíjet ideje, které v oné zanícené době plné revolučních změn představovaly jasnou naději. Pokušení egyptských hrnců není minulostí. Přesto věřím, že platí slova proroka Izajáše: „Neboj se, neboť já jsem s tebou!“ Vracíme se tedy k onomu pozdnímu večeru, kdy z lodžie svatopetrské baziliky při jeho uvedení do úřadu zazněla slova sv. Jana Pavla II.: „Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach.“ Bůh nám pomůže, abychom došli z otroctví ke svobodě, která je nejen krásným snem, ale také náročnou skutečností, v níž se svoboda musí snoubit s odpovědností a úctou. Tuto víru přeji čtenářům do nového roku.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou