Noví kněží ze dvou konců republiky

Vydání: 2017/26-27 Vydat se k prameni: na Velehrad, 27.6.2017

Příloha: Léto s KT

Ve velehradské bazilice budou 5. července v půl deváté ráno koncelebrovat mši svatou novokněží moravské církevní provincie. Přinášíme příběhy některých „letošních“ novokněží. Poněkud netradičně jsme se vypravili mezi ty řeholní.


Misionáři novokněžími: P. Karel Mec a P. Petr Dombek. Snímek autorka

Dva čeští řeholníci kráčejí chrámem sv. Bonifáce v německém Hünfeldu ve východním Hesensku. Za několik minut mají přijmout kněžské svěcení. V centru středoevropské provincie bratří oblátů jim kněžské svěcení za pár okamžiků udělí Čech – emeritní plzeňský biskup František Radkovský. Přijíždí za Petrem Dombkem a Karlem Mecem, kteří zde prožili několik let své řeholní i kněžské formace. Pro misionáře obláty prý totiž neplatí žádné vzdálenosti, v žádné zemi nejsou cizinci a v mezinárodních společenstvích jsou jako ryby ve vodě. Jejich rajónem je zkrátka celý svět. Česká i německá mládež, o kterou obláti ve svých působištích pečují, se spolu s rodinami jáhnů Petra i Karla sešla již den předem a strávili tak společný večer plný zpěvu, tanců, povídání a her.

Biskup Radkovský se ve své homilii pozastavil především u eucharistie. „Kněz se při ní doopravdy sjednocuje s Kristem. Stávají se jednou osobou. Proto také kněz při slavnosti proměňování neříká: ‚toto je jeho tělo a jeho krev‘, ale říká: ‚toto je moje tělo a moje krev‘.“ Také zdůraznil, že kněžství je službou lásky ve vztahu k druhým, zvláště k těm nejvíce opuštěným či na okraji společnosti, na něž je třeba zvláště pamatovat.

„Když přišli poprvé k oblátům do Kroměříže, tak Karel zrovna končil svá bakalářská studia na pražské přírodovědě a Petr na jaře roku 2009 úspěšně odmaturoval. Neznali se, nedomlouvali se. Prostě přišli, aby se stali misionáři. Přijeli ve stejnou chvíli do naší komunity, aby si to obhlídli a vyzkoušeli. Pobyli pár týdnů a pak se vrátili domů, kde se rozloučili a odjeli na formaci do Německa,“ popisuje jeden z oblátů Vlastimil Kadlec.

Karel je pražský rodák, skaut a intelektuál. Dodnes má ve svém původním pokojíčku po rodičích krabice plné různých kostřiček, peří, zubů a parohů, protože od dětství miloval přírodu a zajímal se o zvířata. Při jedné z tradičních modliteb za nová kněžská povolání, kterou před každou nedělní mší vedly babičky v jeho domovské farnosti, se zamyslel nad tím, jestli se toto povolání a tyto modlitby náhodou netýkají i jeho samotného. Od jisté doby tak nedá dopustit na mimořádnou sílu společenství babiček, díky jejichž modlitbě má církev minimálně o jednoho kněze více.

Petr, původem Slezan, citlivý empatik, je v místech svého působení znám spíše pod jménem Pupíček. Chtěl se také stát biologem. Nad svojí vírou a vztahem k Bohu začal vážně přemýšlet díky intenzivním rozhovorům se svým věřícím kamarádem, které probíhaly v autobusu cestou ze školy. Od té doby jsou pro něj dialogy jedním z nejpřirozenějších způsobů, jak se setkat tváří v tvář s Kristem. Svým pozdějším rozhodnutím stát se knězem se rebelsky vzepřel jednomu ze základních hlučínských pravidel: „Když jablko, tak rajské, když ženu, tak z Prajzské.“ Vzdal se jak žen, tak Prajzska (označení Hlučínska – bývalého Pruska).

„Byly to silné zážitky. Ve slavení první eucharistie se mé ruce sjednotily s rukama Ježíše Krista. Byla to síla,“ vzpomíná Karel. Petrovi pak vryl do paměti nejvýraznější stopu jeden okamžik: pomazání rukou olejem. „Otec biskup František totiž olej vtíral opravdu urputně, jako by se mi snažil říct, že to svěcení nesmí zůstat na povrchu.“

Jak se po svěcení shodovali přátelé Petra i Karla, oba mladí muži svým svědectvím víry ukazují, že člověk nepotřebuje mít žádné nadpřirozené schopnosti ani vykazovat známky svatosti už od plenek, aby si ho Kristus vyvolil za svého služebníka. Lidé se o tom mohou přesvědčit v jejich původních působištích: Karel zatím zůstává v německé farnosti ve Fuldě, v tamní nově založené mezinárodní oblátské komunitě. Petr se vrátí do farnosti Plasy a Manětín na severním Plzeňsku, kde se věnuje především dětem a mládeži.

ZUZANA LÁŠKOVÁ, spolupracovnice redakce

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Speciály, Přílohy



Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay