Vydání: 2008/9 Umírání dříve a dnes, 26.2.2008

Příloha: Perspektivy

V Praze je sto padesát galerií, v Roudnici nad Labem jedna jediná, která si ale za dlouhá desetiletí získala výsadní postavení. Není to dáno jen výjimečnou architekturou lobkovické jízdárny, která se k účelu velkoryse pojaté galerie výborně hodí. Ojedinělá je zejména dlouhodobá koncepce, jejíž základ položil Miloš Saxl v šedesátých letech minulého století, a kterou s nesmírným nasazením rozvíjela a prohlubovala i Miroslava Hlaváčková. Dvě současné výstavy (Adriena Šimotová, Jan Hrubý) jsou pro směřování galerie charakteristické. Oba autory známe, zde ale jejich dílo působí nezvykle a objevně.
V hlavním sále převládá bílá: stěny a klenba, velké, rozrolované bílé papíry, pověšené na zdech. V části díla Adrieny Šimotové dominuje perforace, promačkané a protrhané papíry dostávají podobu reliéfu. Jsou nalomené tam, kde je více vpichů, a světlo modeluje nerovný povrch. Figury jsou na objektech v životní či nadživotní velikosti, ale jejich čtení není snadné: jsme-li kresbám blíž, vnímáme spíš bohatou strukturu, připomínající někdy oprýskanou zeď. Realistické detaily však vylučují omyl a názvy kreseb to potvrzují: Přepadnutí, Schoulení, Návrat ztraceného syna, vzdáleně připomínající slavný Rembrandtův stejnojmenný obraz. Kresba, zčásti provedená destrukcí, jako by do materiálu aplikovala utrpení: nebylo náhodné, že podobnou technikou autorka ilustrovala básně Vladimíra Holana. Noblesně instalovanou výstavu perforovaných kreseb doplňují starší textilní objekty a několik grafik, tištěných bez barvy, jakoby písmem pro slepce. Poetika díla Adrieny Šimotové je nezaměnitelná, daleká vší podbízivosti, přimknutá k zemi, vědoucí o těžkém údělu, ale i o naději, která nás přesahuje.
Výstava umístěná v předsálí a v menších, grafických kabinetech je odlišná, ale snadno zde najdeme podobnosti: také Jan Hrubý nikdy neukotvil svou práci v manýře, vždy hledal výraz pro to, čím žil. Vycházel od toho, čemu se říká kreslený humor, ale co u něj mělo vždy spíš podobu poezie, často kořeněné absurditou:
„Myslím, že humor je dar, kterým si uvědomuji svoji svobodu. Viděl jsem, jak vojáci nacvičovali kladení věnců se starými pneumatikami. Představil jsem si slavnostní ukládání ojetých pneumatik a zasmál se. Na druhé straně beru oběť neznámého vojína a oběť vůbec smrtelně vážně, a tím ten humor neupadá do křeče a samoúčelnosti. Ale to všechno můžu dělat jen ve svobodě, která by neměla sklouznout to libovůle. Kde není tento humorný odstup dovolen, bývá neznámý vojín zneužit totalitami všeho druhu. Fanatici moc smyslem pro humor neoplývají.“
Jan Hrubý studoval teologii a stal se jáhnem, oženil se a s manželkou vyučují a vyvádějí do života osvojené děti. Jáhen má spoustu práce: připravuje a vede bohoslužby slova, roznáší eucharistii, navštěvuje po vesnicích staré a nemocné. Ke všemu ještě pracuje s mládeží, dál předává svou odvahu k experimentu, učí grafickým technikám, pomáhá otevírat dveře k té úžasné zásobárně smyslu, jakou je umění. Autor říká: „Před lety jsem citoval jako své motto Chestertonův výrok: Největší dobrodružství je dělat dobro. Dnes se mi vybavuje ještě titul Aloise Jiráska – Proti všem, který mi dal tatínek s tímto věnováním: Jeníčkovi k Vánocům, aby se učil od husitů.“
Zdá se, že osobitý humor Jana Hrubého se stává tišším i náročnějším, má na co navazovat i kam směřovat. Jako kazatel dobře ví, že evangelium je především radostná zvěst.
Obě roudnické výstavy jsou krásné, i když každá jinak. Otevírají pohled do světů, kde opravdovost je přirozeností, kde Boží království není prázdným pojmem.
Václav Sokol
Obě výstavy jsou v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem otevřeny do konce března 2008.