Nikdy to nebyl hlasitý člověk...

Vydání: 2009/50 Bohumil Vít Tajovský, 8.12.2009, Autor: Miloš Doležal

Příloha: Perspektivy

Od smrti hudebního skladatele Bohuslava Martinů ve švýcarském Liestalu letos uplynulo padesát let. Mezi poslední žijící skladatelovy přátele patří švýcarský katolický kněz Max Kellerhals (nar. 1918), srdečný a vitální muž, který podivuhodně vstoupil do života Bohuslava Martinů a jeho ženy Charlotte.

Vzpomenete si ještě na své první setkání s Bohuslavem Martinů?

Nezapomenutelné! Nejprve jsem se díky Charlottě Reberové seznámil s Rafaelem Kubelíkem. Charlotte pocházela ze slavné curyšské bodmerovské dynastie. Doma měli například sbírku Beethovenových rukopisů, v jejich domě si podávali dveře četní umělci. Tato žena znala Kubelíka už z Curychu. Svěřila se mi, že jí stál přátelsky po boku, když umíral její manžel. Také mi tehdy řekla, že Kubelík bude mít koncert v Luzernu, ať tam prý jedu a pozdravuji ho. Ostýchal jsem se. Tak vzala dopisní papír a napsala pár řádek se slovy: „To předáš Rafaelovi!“

Takže jste musel překonat ostych před tím velkým dirigentem...

O přestávce jsem za ním zašel. Představil jsem se, řekl, že mu mám něco předat, on obálku rozlepil a laskavě se mnou hovořil. Také mi řekl, že příští měsíc bude dirigovat během turné v Basileji, a pozval mě na koncert. Na programu byl zrovna Dvojkoncert od Martinů, takže to bylo první, co jsem z jeho hudby slyšel. Dojem byl obrovský! A pak, v roce 1955, dirigoval Rafael v Besançonu Národní orchestr, na který jsme se s Reberovými vypravili. Šli jsme na zkoušku, nikdo jiný kromě nás tam nebyl. A nejednou zleva přichází vysoký štíhlý muž se ženou, bělavými vlasy a sedli si nedaleko nás. Pak k nám přišel Rafael a zeptal se: „Znáte se? Ne?“ Byli to manželé Martinů, seznámili jsme se a náš přátelský vztah trval až do jejich smrti.

A kdy jste se s manžely Martinů začal ve Švýcarsku stýkat pravidelněji?

Martinů odjeli zpátky do Ameriky a vrátili se na jaře 1956. Charlotte Reberová se mě jednoho dne ptá: „Jsi doma v neděli? Tak přijď, máme návštěvu a uděláme společný výlet.“ Takže tam byli Charlotte, Bohuš, Charlotte s manželem a jejich tři synové. Společně jsme vystoupali Schleichenberg, posadili jsme se v lese, hovořili o všem možném a já pořídil ty snímky, které od té doby oběhly celý svět. Kdybych věděl, že to budou jedny z posledních snímků Martinů, vyfotil bych celý film. Často jsme se pak stýkali, především u Reberů v Basileji nebo na Schönenbergu, kde mohli Martinů bydlet díky Paulu Sacherovi v jedné venkovské usedlosti. Bohuš jenom neměl rád, když se mu tam místní kočky všude rozvalovaly, po stole i po posteli. Bohuš byl úžasný v malém kroužku přátel, nesmírně uvolněný, stále naladěný k nějakým žertům! Ale vždycky tichý, nikdy to nebyl hlasitý člověk.

Hovořil jste s ním také o víře v Boha?

A víte, že vlastně ne. A to z mnoha různých důvodů. Nikdy se neptám lidí, jsou--li katolíci, nebo protestanti, v tom bývám diskrétní. Ale všiml jsem si jedné věci: totiž že Martinů věnoval svůj životní zápas hudebnímu zpracovávání témat, která se nějak dotýkají duchovních záležitostí – od těch nejranějších přes Hry o Marii až k Řeckým pašijím. Někde jsem napsal: Martinů byl křesťanský humanista, který nebyl s církví moc svázán, ale církev neodmítal a necítil k ní nějakou distanci.

Na pohřbu Bohuslava Martinů jste hovořil o „úsilí jeho ducha, v pravém slova smyslu zbožného.“ Jak jste to myslel?

Tehdy jsem také řekl, že v tom udivujícím bohatství jeho uměleckého talentu a ducha, v jeho hudebních skladbách, jejichž obsáhlost, hloubku a krásu sotva postihujeme, jsme všichni tušili Boží přítomnost. A také v jeho srdci, přátelském, upřímném a čistém. Bůh nám dal skrze Martinů ohromně krásné vzkazy. V roce 1996 se ve Frenkendorfu konal malý hudební festival, jehož součástí byla i ekumenická bohoslužba, a já tam přede všemi řekl: Bohuš nebyl takový křesťan, jakého bychom si my faráři přáli. To mi však vůbec nevadilo. Pro mě je důležitý člověk a jeho svědomí: to je jeho svatyně. Vnikat do ní vůbec nepřipadá v úvahu. Nikdy jsem se do nikoho nenavážel, věnoval jsem hodně důvěry, také ji dostával, ale dorážet na člověka, jak to dělají fanatici, není můj způsob.

Schönenberg bylo tehdy odlehlé místo ve stráních u lesa, doslova nad civilizací, s pěkným výhledem a tichem. Jak se tam Martinů žilo a komponovalo?

Až na ty kočky se tam Martinů cítil jako doma. Měl tam opravdu klid na práci. Znal okolí, les, srnky, lišky – proto tam chtěl být později i pohřben, na kraji lesa, odkud každé ráno pozoroval srnky. A pobýval tam až do smrti, s výjimkou několika měsíců, které strávil ve své milované Nizze, odkud mohl též navštěvovat Nikose Kazantzakise, autora románové předlohy k opeře Řecké pašije, který v té době bydlel v Antibes.

Byl jste důležitou osobou u posledních pozemských záležitostí manželů Martinů. Charlotte Martinů na to ve své knížce pohnutě vzpomíná…

Když Bohuš musel v roce 1959 do nemocnice v Liestalu, přišla ke mně jednu neděli Charlotte a povídá: „Bohuše odvezli do špitálu, to už bude asi konec.“ Nemocnice byla dvě stě metrů od mé fary, častěji jsem ho tam navštěvoval a jednoho dne mi Charlotte povídá: „My jsme sice oddaní, ne však církevně. Snad kvůli tomu Bohuš nepřijde do pekla. A jestli teď Bohuš musí umřít, my bychom to rádi napravili…“ A na jednom místě ve své vzpomínkové knize Charlotte tvrdí, že jsem jí na to odpověděl: „Ano, Bohuš se stejně jako Gilgameš dostane hned do nebe.“ Takhle jsem to ale neřekl. Řekl jsem, co jsem si myslel – totiž to, že člověk, který sice není vyznáním křesťan, ale který se stále otázkami po smyslu života, lásky a Boha obírá, má určitě své místo u Pána Boha. Nebe – to jsem mu nesliboval. To nemůže ani papež!

Nakonec jste je tedy v nemocnici oddal.

Samozřejmě jsem vyhověl. Existovaly dvě možnosti: jednak dle církevního práva takzvaná sanatio in radice, to znamená „vyléčení od kořene“, což spočívá v tom, že občanské manželství je dodatečně jakousi dispenzí uznáno, jako kdyby bylo bývalo uzavřeno církevně. Ale to jsem nechtěl, protože pro ně bylo důležité něco jiného. Provedli jsme to v nemocnici na lůžku, na kterém Martinů za čtrnáct dnů zemřel. Byli jsme zrovna s doktorem Reberem na vojenském cvičení, žádnou zvláštní dovolenou jsme nedostali, ale jeden volný víkend jsme přece jen měli. Tehdy se nesměla uniforma odkládat ani doma, takže jsem musel obřad provést v uniformě. S křížem na prsou jsem odešel do nemocnice, kde už byli Reberovi coby svědci, samozřejmě oba Martinů a Maja Sacherová, a tak jsem tím nejjednodušším, nejlaskavějším způsobem obřad vykonal. A tady musím vzpomenout i na Maju Sacherovou, jednu z nejbohatších žen ve Švýcarsku, a přitom zázračnou ženu, pozornou a se srdcem na dlani. Od května se po půldnech střídala s Charlotte Martinů u Bohušova nemocničního lůžka, a to až do jeho smrti. Přicházela na dlouhé hodiny, jen aby u Bohuše vždy někdo byl a aby se Charlotte Martinů mohla také trochu vyspat. Maja tehdy řekla: „Tu svatbu musíme přece oslavit!“ Přestože se to odehrávalo v nemocnici prakticky na smrtelném loži, předala Charlottě briliantový prsten, a měla s sebou pár skleniček a otevřela láhev šampaňského. Tak jsme si na tu svatbu i připili.

A jak to bylo nakonec s pohřbem Bohuslava Martinů mimo hřbitov – u lesa na Schönenbergu?

Martinů chtěl být skutečně pohřben na kraji toho lesa, kde se tak rád procházel a kam se vždy z ložnice hned po ránu díval na srny. Ale to bylo skoro ilegální, podle švýcarských zákonů se nesmí nikde pohřbívat v soukromí. Takže jak by se to dalo provést? Za prvé: na hřbitově se tehdy odbývaly stavební práce, takže tam jsme ho vlastně ani pohřbít nemohli, a za druhé jsme si mysleli, že si ho Češi za pár let stejně převezou do vlasti, takže to stejně mělo být jen takové provizorium. A pak bylo nařízení, že hrob musí být vybetonován, během pár dnů se tedy musela vybetonovat komora, kam byla spuštěna rakev. Pohřeb- ní bohoslužba se konala v obci Pratteln. Místní katolický kostel, který stál tehdy teprve pár let, původně neměl žádnou věž. Později věřící sehnali peníze na stavbu věže se čtyřmi zvony a představte si, jejich vůbec první zvonění doprovázelo smuteční bohoslužbu za Bohuslava Martinů.

Martinů se po válce především z politických důvodů nemohl vrátit do vlasti. Jste jedním z několika svědků, jenž byl v roce 1979 přítomen u exhumace skladatelova těla a jeho převezení do Poličky…

Martinů zemřel na rakovinu a počítalo se s jeho pozdější exhumací, poněvadž chtěl být jednou pohřben ve své vlasti – ale ne za komunistického režimu. Proto jeho ošetřující lékař nechal připravit injekce pro nabalzamování. Když jsme 16. srpna 1979 hrob otvírali, dřevěná rakev kolem olověného vnitřku už skoro nebyla. Rakev jsme museli nechat otevřít, když měla jít přes železnou oponu, vždyť by se v ní mohly ukrývat bomby nebo drogy nebo kdovíco, že ano. A byl to zážitek, jaký snad nikdo jiný než já neměl. Osobně jsem byl totiž u toho, když se rakev zavírala. Jakožto člověk nemocný rakovinou byl Martinů původně celý šedavý jako plátno, ale po těch injekcích mu pleť doslova zrůžověla. Ach Bože, něco naprosto nepřirozeného! Po dvaceti letech stejný jako tehdy… každý prst, každý vlásek, v rukou růženec. Charlotte Martinů řekla: „Est-ce-que vous avez eu un petit chapelet pour Bohuš? Evidemment j’ai eu un chapelet?“ (Cožpak jste měl pro Bohouše růženeček? Jasně že jsem měl růženec.) Měl jsem pak celé dny a noci ten obraz před očima, bylo to cosi neskutečného. Víte, já jsem kněz, býval jsem vojenský kněz, šestadvacet let jsem vídal strašlivé věci, nehody, ale tohle! Náš Bohuš! Petit-père mu říkala Charlotte – tatíček, papá.

Jel jste potom s rakví do Poličky?

Ano. Češi přivezli autem novou černou rakev – a najednou zjistili, že je příliš malá. Přitom věděli, že Martinů byl vysoký člověk. Začali diskutovat o tom, že by tam snad mrtvého nějak stlačili či narvali. Naštěstí hlavní organizátor převozu Hans Meyer si toho také všiml a pohotově řekl: „To nepřipadá v úvahu, co si vůbec myslíte!“ Muselo se jet pro novou, vhodnou rakev do Basileje. Ještě téhož dne přejel konvoj československé hranice a kolem půlnoci dorazil do Poličky, kde v ulicích čekalo mnoho lidí, aby Bohuše přivítali. Na Bohušovu exhumaci existovaly dva naprosto protikladné názory. Jedni tvrdili, že neměl být vydáván komunistům, kteří se k němu neznali. Druzí říkali: „Když o něj mají konečně zájem, stejně by na to jednou došlo.“ Rozhodující roli mělo nakonec rozhodnutí Charlotte Martinů, která chtěla být pohřbena v Poličce vedle svého muže, a přála si tudíž jeho převoz. Francie pro ni nepřicházela v úvahu. V její vlastní zemi se k ní úřady chovaly jako k Američance, tedy jako k cizince.

Kterou skladbu Bohuslava Martinů máte nejraději?

Je jich spousta, ale velmi rád mám Řecké pašije.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay