Nic se nedá uspěchat, všechno musí uzrát

Vydání: 2012/19 Syn českých exulantů přísahal věrnost papeži, 11.5.2012, Autor: Karel Tejkal

Stává se to každému z nás. Starosti, bolesti i bolístky privátní jsou zatlačeny, ohavným argotem dneška „převálcovány“ problémy rozměrnějšími, obecnějšími – korupce, Mostecká uhelná, Diag Human, krize eura… Obavy a naděje jsou však nerozlučné (François de la Rochefoucauld), jenom vědět, kam pro tu naději zajít. Osvědčená disidentská adresa: zvonek se štítkem DANA NĚMCOVÁ.

Stýskal si nedávno v televizi jeden politik, momentálně opoziční, že kolem sebe vidí jenom otrávené, nespokojené a nešťastné lidi. Když vyjede za hranice, kde se také šetří a úsporná opatření jsou nechtěným hitem, lidé se usmívají, druží se, žijí. Jaké lidi u nás potkáváte vy?

Vidím lidi nejrůznějších výrazů a tváří, lidi, kteří vypadají vesele, kteří se baví, někam spěchají a zrovna se pravda neculí, ale ten pohled je mnohem pestřejší, než býval dřív. Když jsem jezdívala do práce, než mě vyhodili, na druhý konec Prahy, všímala jsem si spolucestujících a zkoumala jsem v duchu – to víte: psycholožka – jakou asi prožili noc, s čím jdou do nového dne. A byly to utrápené obličeje, šedivé, jeden jako druhý, každý ponořený do sebe, aniž vnímali svoje okolí a měli o ně zájem. Samozřejmě i dnes potkáte jedince nerudné, občas je takový každý z nás, a má to konkrétní důvod. Obecně ale nemáme důvod být naštvaní, na jednotlivosti ano, ale můžeme mít zájem s těmi jednotlivostmi něco dělat.

Tématem pro vás povýtce osobním, ale i aktuálně společenským je zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Loni byl za všeobecného brblání schválen, zájemci právě v těchto dnech podávají žádosti o uznání svých zásluh. Už jste zažádala?

Ještě ne – a váhám. Moje okolí mě přemlouvá, abych to udělala. Mám důchod sedm tisíc korun, to nestačí ani na činži, určitě by se darovnání penze hodilo. Můj odpor k byrokracii je však trvalý, celoživotní, proto jsem stále nenašla odvahu. Ten zákon samotný, má-li nějakou, pak symbolickou hodnotu – a ta je v preambuli formulována odvoláním se na příští generace, které by se měly pídit po pravdách minulosti. Těch pár šprčků nás nezachrání. Jako chartisté jsme měli malé příjmy a důchody podle toho vypadají. Staří lidé nemají skoro nic. A nesmíme zapomenout ani na exulanty, jejichž život je často rozbitý, mnohdy byli vyštváni z této země. To jsou praktické aspekty zákona. Je pokusem o posun, ale neočekávám od něj ani spravedlnost, ani vyrovnání se. Zůstanu-li u tohoto slova, myslím si 
– a vždy jsem si to myslela – že vyrovnání je věcí každého jednotlivce. Pro mě bylo vše, co jsem dělala, věcí svědomí – já jsem se nemohla chovat jinak: chtěla jsem žít v pravdě a nikdy jsem za to žádnou kompenzaci nečekala. Ale nouze naučila Dalibora housti, možná v tom bude i kus pokory, když si tu žádost podám.

Vaše postoje byly určitě výsledkem rodinné výchovy, ovlivnil vás i manžel, také psycholog a katolický intelektuál, ale člověka často formují konkrétní životní prožitky, mnohdy z mládí. Vzpomínáte na ně?

Samozřejmě. Narodila jsem se v Mostě, a když mi byly čtyři roky, musela se naše rodina po Mnichovu odstěhovat do vnitrozemí. Návrat po sedmi letech byl v mnohém velmi smutný. Poznala jsem, co je kolektivní vina. Můj otec, učitel, často velmi obtížně zachraňoval německé antifašisty před všeobecnou nenávistí, v jednom případě doslova zabránil sebevraždě zoufalého uštvaného slušného člověka. Silný dojem ve mně zanechala i vzpomínka Rivy Krieglové, manželky doktora Kriegla, jediného, kdo po okupaci v roce 1968 nepodepsal v Moskvě kapitulační protokol. V Terezíně, kde byla za války vězněna, spravoval vězňům zuby lékař, člověk z vnějšího světa. Informoval je o životě za branami ghetta, dával jim najíst. Nikdo o tom samozřejmě nesměl vědět. Paní Krieglová mu chtěla po válce poděkovat, ale pana doktora už nenašla. Češi ho umlátili jako kolaboranta.

Disidentka jsem vlastně odjakživa. V šedesátých letech jsem se zúčastnila všech aktivit, které organizoval můj manžel Jiří Němec na podporu pronásledované církve. Silným podnětem byl i protest Jana Palacha v roce 1969.

Určitě jste nedávno zaznamenala vyjádření Josefa Mašína, že není proč Jana Palacha adorovat, že to nebyl hrdinský čin, ale selhání psychicky labilního mladého muže…

…To vyjádření považuji za naprosto nehorázné. Nesoudím činy pana Mašína a jeho druhů, ale oběť Jana Palacha, Jana Zajíce a dalších burcovala – oni měli v úmyslu pohnout svědomím tohoto národa v době, kdy se začal pokořovat a ztrácet svou tvář. Proto zvolili tak extrémní prostředek. Já si myslím, že pro moje děti, pro naše vnoučata, s nimiž o tom v patřičném věku hovoříme, i pro další generace, je to čin významný – stvrzuje, že člověk se nemá lacino poddávat, prodávat a vzdávat se.

V jednom rozhovoru jste řekla, že smysl života jste v té době nacházela také ve výchově dětí – do roku 1968 jste jich měli sedm – že jste režimu nasadila sedm vší do kožichu. Nelitovala jste později svých postojů, když vám komunistická šikana znemožnila normální život, když se všedním zážitkem staly domácí prohlídky, vy i manžel jste skončili ve vězení, děti nesměly studovat, často nebylo na obyčejné živobytí?

Ani na chvilku. Ano, v roce 1976 jsem přišla o zaměstnání, protože jsem se zastala skupiny Plastic People. Nebyl mi prodloužen pracovní poměr psycholožky pro děti s vadami řeči a sluchu, zřejmě abych je nekazila. Živobytí bylo svízelné, když se v pět ráno ozve zvonek, je to, jako když kopne kůň, potom brutální domovní prohlídky, cela předběžného zadržení, vyšetřovací vazba, soud. Ale co lidské solidarity jsem tenkrát poznala! Sousedům v našem domě se s námi asi moc pohodlně nebydlelo, fízlové před vchodem, na schodišti, obtěžování. Ale stačilo, aby se hrnuli po schodech do čtvrtého patra, a už jsme byli varováni a stačili poslat na provázku do okna o patro níž nebezpečné materiály. Když po nás estébáci chtěli klíče od sklepa, samozřejmě jsme je nedali s výmluvou, že je nemáme – ale oni je kupodivu neměli ani sousedé, ani jedna partaj v domě jim je nevydala. U nás v bytě to často bylo jako v hospodě – když nás z té veřejné vyhnali, šlo se k nám a potichu to určitě nebylo. Věřte, nebo nevěřte, nikdo si nikdy nestěžoval. A výčitky, že strádají děti, jsme také neměli. Přeci jenom už byly větší, chápaly, o co jde, souhlasily a přátelé se o ně postarali. Já někdy v žertu říkám, že jsem na Pankráci a v Ruzyni vyseděla automatickou pračku – dobří lidé ji dětem koupili.

Vraťme se do přítomnosti. Stalo se, co se dalo očekávat – pieta skončila, slovem „pravdoláskař“ se opět začíná nadávat, pohřeb Václava Havla už byl označen i za projev kultu osobnosti. Čím byl Václav Havel pro vás?

Tomu, kdo pod vlivem silného ega a nutkavé potřeby provokovat mluvil o kultu, snad odpověděl nekonečný zástup doprovázející rakev s ostatky Václava Havla na Hrad – a kolik v něm bylo mladých lidí. Nikdo jej neorganizoval, tak věru žádný kult osobnosti nevyhlíží. A tomu označení se vzpírá svým životem a činy sám Václav Havel. Především, a tím je i pro mě autoritou, svojí opravdovostí. Byl ochoten a schopen sloužit. Sloužit dobré věci. Když pochopil, co doba žádá, nasadil se se vším, se svým soukromím, se svou prací uměleckou, přestože mohl napsat ještě spoustu věcí. Všechno to dal všanc. Byl to současně muž paradoxu. Pro veřejnost rozpačitý úsměv plachého člověka, ve skutečnosti člověk rozhodný. Nedávno jsem četla charakteristickou vzpomínku, jak rázně, řeklo by se až tvrdě, jednal s jedním polistopadovým ředitelem televize. A byl to celý on – když ředitel odešel, Václav měl až výčitky svědomí, že byl tak rázný.

Kdy jste se viděli naposledy?

Vloni na podzim, když přebíral Cenu Jána Langoše. Už jsme moc nemluvili, jenom jsem ho pohladila, byl velice unavený, zdálo se mi, že má provinilý výraz, jako by se omlouval, že už se cítí na odchodu od nás.

Ivanu Martinu Jirousovi, řečenému Magor, dalšímu z velkých mrtvých loňského roku, se, zdá se mi, dostává piety až nečekaně stylové: mladí lidé čtou jeho verše, nahrávka Magorových Labutích písní v autorově interpretaci patřila k častým vánočním dárkům. Překvapuje vás to?

Těší mě to. Znala jsem Jirouse dlouho, měla jsem ho ráda, a když jsem někdy tázána, občas pohoršeně, na jeho chování, na výstřelky, výtržnosti, opilství, odpovídám vzpomínkou. Byl u nás jednou pan profesor Jan Patočka a seznamovali jsme ho s fenoménem toho, čemu jsme tenkrát říkali underground. Tak se poznal i s Jirousem a myslím, že to velmi dobře vystihl: „Ten pan Jirous je velice jemný člověk, ale dává to velmi složitým způsobem najevo.“ Podle mého mínění to byl člověk, jehož rozlišování mezi dobrem a zlem bylo velmi ostré. Sám to vyjadřoval lapidárně: „Já jsem kluk z venkova, a když cítím hnůj, tak ho poznám.“

Co si počít bez tohoto nadání v každodenním životě?

Naučit se žít svobodu, přát ji i druhým. Hledat pravdu, nenechat se manipulovat v žádném směru a v žádném smyslu, kultivovat se, vzdělávat. To je pro mě prožitek svobody, kdy se snažím najít svoje místo, úkol, který mě oslovuje a chci s ním něco provést. Charta 77 pro mě byla školou pluralitního myšlení, schopnosti vnímat se navzájem, hledat, co je nám společné, na čem jsme schopni se domluvit. Řeknu malý příklad, jaké bariéry jsme dokázali překonávat v tomto společenství tak ideově různorodém: od určité doby si mluvčí Charty chodili před začátkem svého funkčního období pro požehnání ke kardinálu Tomáškovi.

Jste šťastná?

Jsem šťastná, jsem realistka, moje království není z tohoto světa, takže se těším i do budoucnosti. Mám Boha ve svém srdci, ale budu ho hledat i ve svých bližních; jsem v Bohu zakotvená, ale hledat ho budu pořád. Nic se nedá uspěchat, všechno musí nějakým způsobem uzrát. Uvidíme, pořád jsem zvědavá.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay