Nic konkrétního od nás církev neočekává...

Vydání: 2006/48 Jak prožít advent, 28.11.2006

Příloha: Perspektivy

Na začátek dovolte zvědavou otázku: Čemu se vůbec zaměstnanci Vatikánské observatoře věnují?
V první řadě jsme astronomové. Aniž bychom odkládali stranou jiné věci, jako je například popularizace vědy, dialog vědy a víry, konzultace poskytované církevním hodnostářům atd., musíme zůstat především vědeckými pracovníky, abychom byli věrohodní, když chceme zasvěceně mluvit o astronomii. Ten tucet jezuitů, kteří pracují ve Vatikánské observatoři, se skládá buď z astronomů, nebo z lidí, kteří jejich práci zajišťují technicky a materiálně.

A jak konkrétně vaše vědecká práce v této instituci vypadá?
Před sto lety fungovaly observatoře tak, že všichni astronomové pracovali na jednom projektu. Posledních třicet let má každý astronom svůj individuální projekt, ale spolupracuje s kolegy po celém světě. Tento způsob práce má v astronomii daleko větší dopad. Já se například věnuji výzkumu meteoritů – spolu s kolegy z USA a z Velké Británie. Rich Boyle zkoumá hvězdokupy – s kolegy v USA a na Litvě. A tak bych mohl pokračovat. Každý v naší skupině dělá jiný druh výzkumu – od věcí nesmírně vzdálených až k věcem tak blízkým, že se jich lze doslova dotknout, jako v případě mého výzkumu meteoritů.

Může mít vaše práce i nějaký jiný dopad než pouze vědecký?
Každý z nás dělá svůj kousek vědecké práce, tudíž můžeme být ve světě vědy zcela doma. Což zase ostatním vědcům umožňuje cítit rodinnou soudržnost i s námi, protože k nám mají důvěru. Snad každý z nás se dostal do situace, kdy se s ním nějaký kolega začal bavit o náboženských otázkách nebo o svých osobních problémech. A tak nakonec děláme i pastorační práci. Poněvadž nám kolegové důvěřují jakožto astronomům, pak také věří, že porozumíme tomu, s čím se nám chtějí svěřit.
Například já jsem se o astronomii zajímal už jako malý kluk. Vzpomínám, jak se jistá řeholnice, která učila na naší škole, zmínila o existenci Vatikánské observatoře. Netušil jsem, co se tam dělá, ale pouhé vědomí, že Vatikán podporuje astronomii, ve mně vyvolalo úžasný pocit z církve i z astronomie. Takže už jen naše pouhá existence může lidi, kteří se domnívají, že mezi vědou a vírou panuje konflikt, alespoň přivádět k tomu, aby se ptali sami sebe, jak je něco takového vůbec možné.

A opravdu to takhle funguje?
Ano, a je to mnohem účinnější, než kdybychom jenom předkládali hotové odpovědi. Když přednáším o církvi, lidé mi často říkají: „Vy o ní mluvíte pěkně, ale já vím, že církev ve skutečnosti taková není.“ Mohu jim vysvětlovat dějiny vztahu církve a přírodních věd – a historie tohoto vztahu ukazuje, že šlo o vzájemnou podporu – a lidé řeknou: „Hm, mně se zdá, že jste příliš velký optimista. A co Galileo? Nebo co Pius IX. a Syllabus?“ Odpovídám: „Ano, uvedli jste dva nešťastné příklady, které znám z dvoutisícileté historie církve. Copak se ale zbytek dějin nepočítá?“ Předsudky jsou tak silné, že je nelze vyvracet přímo. Lidi musíte přivést k tomu, aby se sami sebe ptali na důvody svých předsudků. A tak, aniž bych řekl půl slova, je mohu pouhou svou existencí coby jezuita, který je opravdový astronom a přírodovědec, přivádět k tomu, aby si kladli právě ty otázky, které bych chtěl, aby si kladli.

Očekává církev od podpory astronomie něco konkrétního?
Církev od nás kupodivu nic konkrétního nečeká. Nemáme zadání stanovit přesné datum Velikonoc, najít nějaké mimozemšťany, které by šlo pokřtít, či vysvětlit fenomén betlémské hvězdy (i když dostávám e-maily a dopisy od lidí, kteří si myslí, že církev zřídila observatoř právě kvůli těmto úkolům). Církev podle mě podporuje přírodní vědu vůbec – a observatoř jmenovitě – ze tří důvodů. První je velmi přímý a uvádí jej například bula Lva XIII., kterou byla Vatikánská observatoř v roce 1891 zřízena: ukázat světu, že církev se přírodní vědy nebojí, že ji nezavrhuje, nýbrž naopak podporuje. To by měl být protiargument pro ty, kdo se domnívají, že přírodní věda je způsob, jak dokázat klamnost náboženství. Před sto lety se mnozí lidé domnívali, že přírodní vědy náboženství nahradí. Od té doby jsme zjistili, že to v žádném případě udělat nemůžou. Že naše přírodovědecké znalosti jsou mnohem menší, než jsme si mysleli. (To neplatí o biolozích, kterým to ještě nedošlo; ale postupně se k tomu snad také dostanou.)

Myslíte, že tato potřeba ukázat, že se církev přírodních věd nebojí, platí i v dnešní době?
Dnes už snad není tolik třeba dokazovat přírodovědcům, že náboženství není jejich protivníkem, ale naopak je třeba ukazovat věřícím, že přírodní vědy nestojí proti jejich přesvědčení. Na světě je mnohem víc věřících než přírodovědců. A mnozí vyrůstali s tou velkou lží, že přírodní vědy nahradily náboženství jako zdroj pravdy. To je ale obrovské nepochopení toho, čím vlastně přírodní vědy jsou, co je náboženství a jaké jsou možnosti našeho poznání. Lidé většinou nestudují filozofii, tudíž toto nemohou vědět. Před sto lety se v Americe tímto způsobem znevažovali přistěhovalci-katolíci. Nekatolíci, kteří se tam usadili před nimi, tvrdili, že nemohou věřit irským, polským a italským přistěhovalcům, protože jsou to katolíci, a tudíž musí být pověrčiví. A mnoho lidí si to myslí dodnes. Tady u vás ve východní Evropě se během padesáti či pětasedmdesáti let komunismu říkalo: „Náš světonázor je vědecký, a musí tedy být správný.“ To je samozřejmě holý nesmysl.

Má tedy podpora astronomie a vědy jen tento apologetický důvod?
Hlubším důvodem je skutečnost, že křesťané věří v Boha, který stvořil vesmír a „tak miloval svět, že poslal svého Syna“. Není zde řečeno, že Bůh miloval dobré lidi nebo skvělé ideje, nýbrž že miloval svět, tento fyzický vesmír. Svatý Athanasius ve čtvrtém století napsal, že skrze Vtělení se fyzický vesmír očistil a prokvasil – byl učiněn posvátným. Svatý Pavel říká v epištole k Římanům, že Boha můžeme poznat skrze stvoření. Pěstujeme-li tedy přírodní vědu, zkoumáme-li vesmír, studujeme-li Boží stvoření, uctíváme Stvořitele. Může se vám zdát, že to jsou jen pěkná slova, ale vzpomeňte na jiné kultury, které jsou třeba i velmi náboženské, ale nemají tuto ideu Boha Stvořitele, jenž se v tomto vesmíru vtělil, a tím ho posvětil. Pomyslete třeba na hinduismus, který zná jen boha ohně, boha blesku atd. Mají vynikající matematiku, velmi rozvinutou a krásnou kulturu, ale nikdy neměli přírodní vědu. Nebo buddhismus: je-li cílem člověka promeditovat se z tohoto světa na jakousi vyšší, duchovní úroveň, pak se pochopitelně nikdo nebude věnovat přírodní vědě, protože to předpokládá ponoření se do světa, který se v tomto systému jeví jako zdroj porušitelnosti.
Církev tedy podporuje vědění a nadále podporuje také astronomický výzkum ve Vatikánské observatoři i na katolických univerzitách celého světa, protože zkoumání fyzického vesmíru je rovněž aktem náboženské úcty.

A jaký je ten třetí důvod podpory astronomie?
Třetí důvod je, že i přírodovědec, který se domnívá, že je ateista, nějakým způsobem uctívá téhož Boha, kterého uctíváme my – to jest Boha pravdy. Toho Boha, který řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život.“ Nedávno jsem byl v Číně. V Zakázaném městě je nádherný palácový komplex. Každý palác, jeden krásnější než druhý, nese jméno jedné z hodnot, které si Číňané nejvíce považují. A tak se tam nachází palác Nebes, palác Klidu, palác Míru, palác Krásy. Ale nikdy tam neuslyšíte mluvit o spravedlnosti, nikdy o lásce, nikdy o pravdě. Vzbuzuje to ve mně obavy, že v takové kultuře se můžete rozhodnout lhát, pokud vaše lež všem lahodí. V křesťanství je to nepřijatelné, a proto bylo v mnoha ohledech zdrojem konfliktů. Neboť křesťanům jde o pravdu. Najdou-li se dvě skupiny křesťanů, z nichž každá tvrdí, že má pravdu, může pochopitelně nastat konflikt. Naučili jsme se, že násilí není nejlepší způsob řešení těchto konfliktů – a naučili jsme se to na svých chybách. Avšak v pozadí toho všeho je přesvědčení, že pravda je důležitá.

Existují dnes ještě nějaké skutečně vážné konflikty mezi vírou a vědou?
Myslím, že ne. A to ze dvou důvodů. Jednak jsou přírodní vědy i náboženství zasvěceny pravdě. Domnívám se, že dnes, v 21. století, jsou přírodní vědy i náboženství dostatečně pokorné k tomu, aby uznaly, že nevlastní úplnou pravdu. Máme se co učit jeden od druhého. Je smutné, když lidé odmítají přírodní vědy, protože se obávají, že otřesou jejich vírou, a přitom si neuvědomují, že ve skutečnosti je přírodní vědy přivádějí ke zjištění, že Bůh je větší a krásnější, než se domnívali.
Představa, že Bůh musel zasahovat do biologie, aby stvořil lidské oko, protože někdo nedovede pochopit, jak by to mohlo proběhnout přirozeně, není oslavou Boha. Činí z něho nešiku, na rozdíl od Boha, který postupuje tak moudře a krásně, že sestaví přírodní zákony, podle nichž může vzniknout něco tak úžasného jako lidské oko. Lidé, kteří před třemi tisíciletími psali první stránky Bible, použili při popisu vesmíru nejlepší přírodovědecké poznatky své doby, tedy babylonskou astronomii. A pak prohlásili: „Větší než tento plochý disk s nebeskou bání, která se klene nad ním, a s vodami pod ní a nad ní – větší než toto všechno je Bůh, který to učinil.“ To bylo největší, co si dovedli představit.
Říkáme-li dnes, že vesmír měří 13,7 miliard světelných let a že je pravděpodobně jenom jednou z nekonečného počtu možností, uvědomujeme si, že Bůh je mnohem větší, než si Babyloňané a staří Izraelité dovedli představit. Když se tedy setkáváme s možnými konflikty, shledáváme, že naše pojetí bylo prostě příliš malé – jak naše pojetí přírodní vědy, tak naše pojetí Boha. K tomuto pochopení však musíme mít odvahu a nebát se pravdy. Musíme rovněž uznat, že nic z toho nám nezajišťuje vlastnictví celé pravdy, že celou pravdu za svého života nepoznáme, že Boha vidíme jen nejasně, jakoby v zrcadle, a že to platí i o fyzickém vesmíru. V přírodních vědách totiž platí, že s každou odpovědí přicházejí nové otázky. Čím více víme, tím více si uvědomujeme, co nevíme.
Rozhovor připravili Petr Havlíček SJ a Pavel Gábor
SJ Guy J. Consolmagno (nar. 1952 v Detroitu v USA) je řeholní bratr a člen jezuitského řádu. Pečuje o sbírky meteoritů ve Vatikánské observatoři. Před vstupem do Tovaryšstva Ježíšova (1989) působil jako astronom na různých místech Spojených států. Ve své vědecké práci se zabývá vztahem mezi meteority a asteroidy a dále vznikem a vývojem malých těles ve sluneční soustavě. S výsledky své práce seznamuje veřejnost po celém světě. V polovině letošního srpna navštívil i Prahu při příležitosti Světového astronomického kongresu (viz Perspektivy 18/2006). Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay