Vydání: 2008/32 Maria v životě a modlitbě křesťana, 5.8.2008

Příloha: Perspektivy

Současná historická věda se posledních pár desítek let kromě svých klasických disciplín (politických, diplomatických a duchovních dějin) čím dál intenzivněji věnuje také takzvané mikrohistorii – studiu malých měst, lokalit a individuálních lidských příběhů. Tento trend se nevyhnul ani dějinám církevním. Každý rok roste počet prací mapujících minulost jednotlivých klášterů, farních obcí, ale i postav kněží, řeholníků a obyčejných věřících. V tomto prázdninovém čase přinášíme rozsáhlejší ukázku tohoto žánru z pera autora, jehož netřeba čtenářům Perspektiv dlouze představovat.
Red.

---

V nedávné době jsem se zabýval životním příběhem kněze a regionálního historika z Velkého Meziříčí P. Bohumila Buriana (1904–1958), od jehož úmrtí letos v dubnu uplynulo půl století. Na první pohled celkem běžný farářský osud na malém vysočinském městě. Zapátráme-li však v archivních pramenech a dáme-li slovo pamětníkům, vyjeví se nám drama duchovního, který většinu svého aktivního věku prožil pod mocenským tlakem dvou totalitních režimů.

Zažloutlé listy
Začátek roku 2008. Sedím ve státním archivu. Ochotný archivář M. Štindl mi postupně nosí zažloutlé fascikly církevního odboru ONV Velké Meziříčí. I po šedesáti letech tato lejstra dokazují, jak enormní a soustavný byl mocenský nátlak na církevní představitele. Jednalo se často o šikanu pod pohrůžkou kriminálu a sankcemi pro nejbližší rodinné příslušníky či spolupracovníky. A jedním dechem dodejme, že přinejmenším do roku 1953 šlo přímo o život, postavil-li se někdo otevřeně tehdejšímu režimu. Obstát před svým svědomím a před Boží tváří, pravdivě vykonávat křesťanskou službu ve státě, který hlásal neexistenci Boha, a přitom odolávat všem politickým tlakům a svodům muselo stát mnoho sil. Když se v tomto ničivém soukolí ocitl postavou silný, ale niterně křehký Bohumil Burian, měl na vybranou – plavat po proudu, nebo jít proti davu. V roce 1953 pronesl z kazatelny: „Co od nás, křesťanů, chce dnešní doba? Nechce od nás zázraků. Chce především, abychom neztratili klid a zachovali rozvahu. Chce od nás, abychom byli vytrvalí a nebáli se života. Vaše vystupování budiž jasné, vaše slova pravdivá. A světu nesme poselství lásky.“
Z dokumentů a různých svědectví vyplývá, že zvolil náročnější cestu po tenkém břitu nad propastí. Byla to vyčerpávající chůze a vedla k nemocem, infarktu a posléze i k předčasné smrti.

Stal se služebníkem
Bohumil Burian se narodil 25. listopadu 1904 v Drnovicích u Lysic na malém hospodářství. Vyrůstal v rodině, jíž dominoval otec Antonín, sedlář, varhaník, kostelník, kapelník, hasič, bylinkář, aktivně pracoval v okresních spolcích a straně lidové, ve školní a obecní radě. Bohumil Burian absolvoval boskovické gymnázium a uvažoval o lékařské profesi. Vstoupil ale do brněnského semináře a na kněze byl vysvěcen 5. července 1929. Slavná primiční mše se uskutečnila doma v Drnovicích. Na fotografiích z toho dne vidíme zametený a upravený dvůr, lidi v čistém slavnostním oblečení, houf družiček, žádné juchání, ale soustředěné tváře. Bohumil sedí uprostřed své rodiny, hlavu mírně nakloněnou, brýle, vysoké oblé čelo, masivnější tváře. Sestra Božena vzpomíná: „Bohumil byl trochu rozrušený. Jistě z toho, že se stával služebníkem Ježíšovým a bral to opravdově, ne jako funkci, ale jako službu. Za bratra jsme se modlili, aby svoji službu unesl a byl dobrým knězem.“

Meziříčí: radost i kříž
P. Bohumil Burian byl jako novosvěcenec ustanoven kaplanem v Lysicích, kde si za svůj první plat pořídil radiopřijímač. Po prezenční vojenské službě byl ustanoven administrátorem v Černé Hoře, Obyčtově a kaplanem v Netíně, odkud přišel 1. září 1931 do Velkého Meziříčí jako kaplan. V roce 1935 odešel jako kooperátor do Kunštátu, kde působil do roku 1937. Do Velkého Meziříčí se vrátil jako zástupce nemocného faráře Josefa Skácela (1885–1939) a po jeho smrti byl ustanoven farářem. P. Burian při svém farářském nástupu napsal do farní kroniky: „Pojď, řekl Kristus, pod tíží se kloně, a pravicí kříž na rameně zvedal a okem v slzách průvodce hledal, co líc mu bledla... a šel jsem já nehodný služebník, jejž si vyvolil, aby pokračoval v práci na líše velkomeziříčské, na níž padl můj předchůdce farář Josef Skácel.“

Smrtný rok
První němečtí vojáci se objevili ve Velkém Meziříčí 15. března 1939 večer. A právě v noci z patnáctého na šestnáctého zemřel P. Skácel na srdeční mrtvici. P. Burian píše: „Smrt si předtím delší čas předpověděl: Jakmile první německý voják překročí naše hranice, bude to má smrt! Jako by jeho smrt byla symbolickým předobrazem dějů příštích. Ráno velký zvon oznamoval jeho skon a byly vyvěšeny prapory na kostele a na faře. V domnění, že jsem vyvěsil černé prapory při příjezdu Němců, byl jsem vlečen na radnici a vyslýchán. Když jsem nakonec slíbil, že prapory budou sundány, byl jsem propuštěn.“

Nad městem říšská vlajka
Skácelův pohřeb byl mohutnou tichou manifestací proti okupantům. V následujících válečných letech střídají všudypřítomnou smrt a depresi jen dočasná uvolnění – světí se nová kaple v Hrbově, P. Burian nechává u meziříčského tiskaře J. Muchy natisknout pamětní list se svatým Václavem a s vlasteneckými slovy V. B. Třebízského. V dubnu roku 1942 jsou meziříčskému chrámu odebrány zvony. P. Burian referuje: „Naposledy zvonily sedmého v úterý ráno. Vyzvánělo se hodinu (také jsem si zazvonil) a pak sundány a odevzdány k válečným účelům.“ Dne 21. června 1943 vizitoval velkomeziříčské školy kolaborantský ministr školství Emanuel Moravec. Účast na společném obědě odmítli P. Burian i úředník Nemocenské pojišťovny Procházka.

Posloužit umírajícím
Konec války je v dohledu, ale na Velké Meziříčí se valí hrůza. Ze země i z nebe. Píše se 6. května 1945. V liturgickém kalendáři pátá neděle po Velikonocích. P. Burian káže na téma „Modlete se, opět pravím, modlete se!“, jako by tušil blížící se hrůzy. „Po velké mši vypuklo v našem městě povstání.“ Řádění nacistů utržených ze řetězu nezná mezí – šedesát mužů je postříleno na obou koncích města a naházeno do vody. A ve chvíli, kdy přijíždějí první ruské oddíly, je město zasypáno bombami z ruských letadel. P. Burian napsal: „Německý důstojník, kterého vezli jako zajatce, vypálil červenou raketu, což pro letce znamenalo, že vojsko ruské je v tísni, a proto začali bombardovat. Nad městem zůstala velká mračna prachu. Výbuchy trhavých bomb, v ulicích křik raněných, spoušť. (...) Sotva dopadly první bomby a přestaly svištět střepiny, běželi jsme s kaplany posloužit umírajícím svatými svátostmi. Také pět místních lékařů bylo ihned na místě, obvazovali, operovali, amputovali nohy atd., poněvadž do nemocnice v Třebíči nebylo možno se dostat pro zácpu na silnici. Zahynulo celkem čtyřicet osob.“

Pláč a bol
V neděli 13. května o druhé hodině odpolední vykonal P. Burian za velké účasti pozůstalých obřady nad mořem rakví. Oběti byly pohřbeny do společných šachet. P. Burian po příchodu na faru napsal: „Smutný, teplý jarní den, všude kolem radost z ukončené války, u nás pláč a bol!“ Ale nebezpečí nemizí, ba naopak. „Nepřehledné vojenské transporty a stáda dobytka ničí úrodu podél cest. Muži, namnoze se zbraní v ruce, musili hájit čest svých manželek a nevinnost svých dospívajících dcer před násilnostmi některých ruských vojáků.“
Nacisté a kolaboranti byli internováni ve staré synagoze. V neděli pro ně P. Burian sloužil ve špitálním kostelíku za přísného dozoru stráže bohoslužbu a zpovídal. Zaopatřoval také v zajateckém lágru, bohoslužby sloužil i pro trestanecký tábor.
Jakousi předzvěstí věcí příštích jsou první poválečné volby, které ve Velkém Meziříčí těsnou většinou vyhrávají komunisté před lidovci.

Šel s ním pod šibenici
V únoru 1947 se konal ve městě lidový soud s kolaboranty. K trestu smrti byl odsouzen Hans Powolny, místní vedoucí NSDAP a druhý náměstek starosty města. Narozdíl od své ženy, která si na konci války vzala život, to nebyl tak fanatický nacista. Nežádal o milost, pouze o přítomnost kněze a povolení napsat dopisy synovi a dceři. P. Burian se odebral po poledni 15. února do cely odsouzence, připravoval ho na smrt, podal mu svaté přijímání, udělil požehnání a prodléval s ním na modlitbách až do popravy, k níž ho doprovodil a hlasitě se s ním modlil Otče náš. P. Burian později, v souvislosti s chováním komunistů, příslušníků vlastního národa, říkal: „Kdyby byli aspoň jako Powolny. Ale oni se chovají ještě hůř!“
Bohumil Burian byl člověkem s širokým rozhledem, fotografoval, rád chodil na fotbalová utkání, miloval hudbu, výtvarné umění (fotografové a výtvarníci jej rádi obdarovávali svými díly), ale ústřední místo v jeho životě měla kniha a dobré básnické slovo. V literatuře také nacházel inspiraci pro kázání, pastorační promluvy, pro živý vhled do teologických problémů a náboženských otázek. Do jeho života vstoupilo několik českých spisovatelů. Především Jakub Deml, se kterým se Burian seznámil již před válkou. V pozdějších letech se stal Demlovi doslova „podpůrným sloupem“, pomocníkem a mecenášem, jak také vzpomínala Marie Rosa Junová: „Páter Burian byl šlechetný člověk. Demlovi půjčoval a nejednou i dal větší finanční obnos, držel ho nad vodou. Byl jeho dobrým andělem.“ V Burianově pozůstalosti se také dochovalo několik Demlových listů, které svědčí o Demlově bratrském spoléhání. Deml například píše: „Carissime Domine, P. Theophile, prosím vás, vykořisťovaný a veletrpělivý Příteli, abyste ve svém domě sehnal 216 Kčs a doručitelce sl. Žákové je za mne odevzdal jako mou půjčku na 24 hodin, neboť zítra vám celý obnos v poctivosti osobně přinesu. (...) Bůh to zařídil už na světě tak, že humor se drží jen bídy, nebo Vyvolených.“ (31. 7. 1953) Jakub Deml seznámil P. Buriana s esejistou, překladatelem a kritikem T. Vodičkou, s básníkem K. Bochořákem se znali z Kunštátu. Přátelství pojilo P. Buriana také s uhřínovským farářem, básníkem a překladatelem J. Dokulilem. A není bez zajímavosti, že P. Burian dvakrát pomohl rodině básníka J. Zahradníčka. O kulturní atmosféře na velkomeziříčské faře svědčí i vzpomínkový fragment A. Plichty: „Všichni jsme se scházeli po nedělním obědě o jedné hodině na faře v Burianově kanceláři – na kafe. Tam přicházeli i někteří velkomeziříčtí profesoři, učitelé, notář, lékaři, a zastavovali se tam rádi i takoví, kteří městem nad Oslavou jen projížděli, jako byli ministr Hála nebo dr. Šrámek. Jednou či dvakrát tam pobyl i skladatel Křička; violoncellista Miloš Sádlo býval zván na koncerty častěji a přijížděl s pianistou Holečkem.“

Uvidíte, jestli budu, nebo nebudu
Po únoru 1948 dochází k násilné socializaci. Zdálo by se, že poúnorový režim kontroluje veškerý společenský život.
Přesto však existovala překážka – katolická církev. Zvlášť v okresech se silnou religiozitou, ke kterým patřilo i Velké Meziříčí, byla otázka „jak naložit s církví“ pro komunisty podstatná. Citujeme ze směrnic krajského církevního tajemníka Součka z listopadu 1949: „KNV podávají týdenní hlášení o církevně politické situaci v kraji. Rovněž tak ONV podávají týdenní hlášení. Důležité zprávy hlásit ihned. Tajemníci ať hlásí spolupracovníky ze všech oborů.“ Přímým dohledem nad církvemi byl na ONV od června 1949 pověřen Antonín Přibyl, který si o P. Burianovi zapisuje: „Jeho vliv na věřící a mládež je velký pro jeho kázání v kostele.“ V té době probíhal mezi duchovními nábor do takzvané Katolické akce, kterou chtěl režim vrazit klín mezi křesťany a postavit jejich část proti Římu. Biskupové vydali dva ostře nesouhlasné pastýřské listy, které duchovní měli číst při nedělních bohoslužbách. Přestože byli kněží varováni ranními návštěvami funkcionářů, část z nich tlaku odolala a listy přečetla. Když přišli dva funkcionáři za P. Burianem a ptali se ho, bude-li listy číst, prohlásil: „Uvidíte, zda budu, či nebudu.“ Statečně je přečetl a vysloužil si tím pokutu pět tisíc korun. Ze zápisu soudruha Přibyla: „Při předvolání na ONV ohledně čtení pastýřských listů, který byl přes zákaz čten, prohlásil farář Burian, že se necítí vinen, poněvadž musí být poslušen svých nadřízených.“

Reakční živel
Kněží byli pravidelně předvoláváni na politická školení a také kádrově hodnoceni do čtyř skupin loajality. Střídavě do třetí a čtvrté skupiny, kde byli „vyslovení reakčníci“, býval řazen P. Burian. V jeho kádrových materiálech můžeme číst: „Účast na krajských poradách: k těmto není ho možné získat, vymlouvá se na velké pracovní zatížení. Volby v roce 1946: strana lidová. Volby v roce 1948: za plentou patrně bílý lístek. Podpis proti intervenci v Koreji: Podepsal. Povahy je mírné, veselé, ve věcech náboženských však neústupný. Na veřejnosti nezná žádných třídních rozdílů, na faře se však stýká s příslušníky strany lidové reakčního zaměření. Jeho vliv na věřící a mládež hlavně z venkova je velký. Má kladný postoj i k církevní hierarchii a často cestuje k brněnskému biskupovi. Naprostá neochota k nějakému zapojení do lidosprávy nebo masových organizací.“ Z jiného zápisu: „Burian. Je bystrý. Diskutoval všeobecně. Jedině při referátu Boj za mír kladl otázky záludně, podle toho bylo na něm znát, že poslouchá Hlas Ameriky. Rovněž k SSSR nemá valný poměr, dívá se naň jako na násilníka.“
Protikřesťanské údery na religiózní Vysočinu přicházejí od roku 1949 a Buriana se osobně a hluboce dotýkají, přímo doléhají – číhošťský zázrak a umučení kněze J. Toufara, přepadení klášterů, útěk uhřínovského kněze J. Dokulila a jeho sedmileté skrývání, o kterém Burian věděl a pomáhal; babický proces, při němž jsou popraveni tři duchovní, jež Burian osobně znal, a k desítkám let odsouzeni sedláci (například bratr bývalého kaplana J. Vorlíček), odsouzení meziříčského gymnaziálního profesora P. Josefa Maršálka na patnáct let odnětí svobody, věznění bývalého poslance Charváta... A jak dosvědčil P. Josef Martinásek: „Pater Burian věděl o skrývání Jana Dokulila. Naznačoval mi to. Nosil vše v sobě několik let a žil tak ve velkém vnitřním napětí.“ P. Burian se v té době nezříkal jasných gest a slov. Když byl slavnostně otvírán v květnu 1950 velkomeziříčský Dům zdraví za účasti kněze kolaboranta a ministra školství Josefa Plojhara, odmítl se celé akce zúčastnit. Jako by se vše znovu opakovalo – vzpomeňme, že za války odmítl zasednout za jeden stůl s kolaborantským ministrem Moravcem. A jasná slova z Burianova kázání z padesátých let: „A už vůbec se nedivím tomu, že je-li dnes i ta obyčejná lidská pravda tak bolným způsobem políčkována a pohlavkována, že je i tolik zloby a nenávisti proti Pravdě věčné, proti Bohu, proti Kristu, neboť ukrutný král Herodes mně dává k tomu vysvětlení: Herodesové, nepřátelé Krista Pravdy, se rodí podnes.“
Jednou z posledních velkých meziříčských sakrálních realizací, za kterými P. Burian stál, byla úprava portálu chrámu sv. Mikuláše. Podílel se na ní sochař Jiří Marek, architekt Jan Sokol a místní kameníci. Psal se rok 1954 a absolvovat všechna politická povolení nebylo snadné. Dnes, když člověk portálem prochází, nemůže se na chvíli nezastavit a nemyslet nejen na tisíce lidí, kteří jím prošli, ale také na Burianovo úsilí pečovat o svěřené chrámy, navzdory dobové pseudoestetice.

Ďábelský Přibyl
Zlovolnou roli po celou dobu Burianova kněžského působení sehrál církevní tajemník a velkomeziříčský rodák Antonín Přibyl (nar. 1900). Vychodil tři třídy měšťanské školy, vyučil se obchodníkem, ale ve svém oboru byl neúspěšný, a tak pracoval jako dělník na pile. Do KSČ vstoupil v roce 1946. Spolustraníci jej charakterizovali jako „svědomitého soudruha, který úkoly mu svěřené plní důsledně“. Ze svého agilního funkcionářského přístupu prokazatelně zapříčinil pronásledování a věznění P. Dokulila a P. Maršálka.
Psal se datum 29. dubna 1958. Čtyřiapadesátiletý Bohumil Burian byl v dopoledních hodinách pozván k Antonínu Přibylovi „na kobereček“. Nevíme přesně, jak jednání probíhalo, dosud nebyl nalezen žádný jeho záznam, ale farář Burian se po hodině vypotácel z kanceláře a s vypětím posledních sil došel na faru. Hovořil o nátlaku, který na něj Přibyl vyvíjel. Udělalo se mu nevolno. Jeho srdce už prodělalo jeden infarkt, od roku 1948 byl ve stálém stresu a napětí, dokonce žádal o předčasný invalidní důchod, ale ten mu byl z jihlavského KNV zamítnut. Vzápětí na faru přispěchal doktor Javůrek, který nařídil odvoz do nemocnice.
Mezitím běžela farní hospodyně pro Burianovu sestru Boženu, která později vypověděla: „Vzkázali mi do továrny, že bratr musí do nemocnice. Bylo zrovna před polednem, měla jsem rozvážet obědy a nemohla jsem jen tak odejít. Vrátný, který byl komunista a do kostela vůbec nechodil, mi řekl: – Pana faráře znám, nestarejte se a běžte, já to zařídím. – Přiběhla jsem do bratrova pokoje, ležel, a přál si, aby byl před pobytem v nemocnici zaopatřen. Kaplan Vitula spravoval auto, aby mohli odjet do třebíčské nemocnice, a prohlásil, že jen co to dodělá a umyje si ruce, přijde udělit svátost nemocných. Přítomen byl naštěstí kaplan P. Jaroslav Procházka a hned svátost udělil. Bratr očima pokorně poděkoval. Usmál se takovým šťastným úsměvem. Podal nám ruku. V tu chvíli kaplanovi vyhrkly slzy. A najednou se bratr dvakrát prudce na- dechl, otevřel oči a skonal. Klekli jsme u postele a modlili se.“

Prach a nesmrtelnost
P. Bohumil Burian byl Boží rukou odveden do věčného království 29. dubna 1958. To málo, co po sobě zanechal, odkázal chudým a potřebným, knížky svým sestrám. Pohřeb musel být posunut kvůli prvomájovým oslavám, prý „nějaký pohřeb nemůže narušit radostnou oslavu svátku práce“. Do Velkého Meziříčí se sjelo na sto kněží a stovky přátel, farníků a známých. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí, zejména z okolních obcí, navzdory nátlaku ze strany mocenského aparátu. Ve školách byl nařízen přísný zákaz účasti na pohřbu, neuposlechnutí trestáno ředitelskou důtkou. Přesto těch ředitelských důtek nebylo uděleno málo.
Završil se tak pozemský příběh neokázalého muže, nebojácného a poctivého, vzdělaného a moudrého kněze. O smrtelnosti i věčnosti a hledání pravdy promluvil P. Bohumil Burian v nejednom kázání. Své farníky vášnivě povzbuzoval, aby se nehrbili před mocipány a aby si uchovali rovnou páteř a vnitřně svobodné i realisticky žité křesťanství.
Miloš Doležal