26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nezapoměňte, štěstí je v nás

6. 6. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/23 Agresivita v nás, 6.6.2006, Autor: Aleš Palán

Byla jste taky tak bezprostřední, jako jsou děti na vašich fotografiích?
Byla a moje dětství bylo bezvadné. Rodina držela pohromadě a vztah mezi rodiči vytvořil základ i mé povahy. Vyrůstala jsem v Praze a na začátku třicátých let jsem dva roky chodila i do německé školky, kde se učily děti pražských Němců. Táta mě tam dostal, ačkoliv jsem neuměla slovo německy.

Měli jste v rodině německé kořeny?
Kdepak. Táta byl ale té zásady, že člověk má znát řeč svých nepřátel – a to byli tenkrát Němci. Němčina se mi pak za Protektorátu hodila ve škole. Byla jsem ovšem bídný student: uměla jsem konverzovat, pochytila i slangové výrazy, ale s gramatikou to bylo slabší.

Vyrůstala jste v kulturně orientovaném prostředí...
Táta byl stoprocentní intelektuál. Pracoval jako šéfredaktor Národních listů a pak jako tiskový atašé v Římě. Po návratu psal národohospodářská pojednání a taky Rašínův životopis. Potom se od politického dění vzdálil a až do penze pracoval v Univerzitní knihovně.

Ve vašem bytě visely asi na stěnách spíš obrazy než fotografie.
Jen u mámina sekretáře byl kout, kde byly rodinné fotografie. Rodiče se nechali fotit u Drtikola - mám od něj jejich svatební fotku a snímek, když se narodil můj nejstarší bratr.

Fotil někdo z rodiny?
Máma nás fotila, mám od ní několik úžasných a koumavých fotek. Na jedné koukám na Hradě na nějaké muzikanty, na jiné stojím vedle policajta s jeho dlouhatánskou šavlí.

Nemusela jste si tedy svůj zájem o fotografii probojovávat.
Od dětství jsem všechno pozorovala, a tak si rodiče řekli, že bych se mohla uplatnit ve fotografickém oboru. Měla jsem veliké štěstí, že naši třídu vedl Jaromír Funke, skrze něhož jsem si fotografii zamilovala. Samotné osnovy byly nuda - fotili jsme struktury, tělesa v prostoru, lesklé předměty, porcelán… Funke na nás patnáctileté kluky a holky měl velké požadavky a někdy trpěl spolu s námi. Tenkrát se používaly skleněné negativy a my jsme mu museli negativ před vyvoláním vždycky ukázat. Přinesla jsem mu ho, on se na to podíval, roztáhl prsty - a destička se rozbila o zem. „Znovu,“ řekl. Když to udělal podruhé, rozhodla jsem se, že mu nic ukazovat nebudu. Do třídy se mnou chodila Alena Čapková, dcera Josefa Čapka, kterou tam Funke trochu schovával. Nikdo ze spolužáků tehdy nevěděl, že její táta je v koncentráku. Rodiče všech ostatních žáků měli něco společného s fotografií buď obchod, nebo zastoupení nějakých fotopřístrojů. Oproti mně a Aleně tak měli po technické stránce obrovský náskok. Technika je důležitá, ale není rozhodující – ta fotku neudělá. Zvládnout techniku je dobré k tomu, že to pak nezdržuje.

Vy sama jste tedy začala fotit až na škole?
Ano. Ze školy jsem vyšla omámená technickou dokonalostí snímků a musela absolvovat složitou cestu k poznání toho, co je skutečně živá fotka. Ještě za revoluce v pětačtyřicátém roce jsem nelitovala, že nemám foťák. Prolítala jsem celou Prahu, všechno jsem viděla, ale vůbec jsem necítila, že bych to mohla taky nafotit.

Kdy se to změnilo?
Koupila jsem si flexaretu a šla fotit na matějskou pouť. Uvědomila jsem si, že jsem do té doby dělala úplně nesmyslné fotky. Začínala jsem fotit přirozeně děti, protože jsem se potřebovala otrkat. Mezi dospělými tenkrát člověk s foťákem nebyl dvakrát vítaný. Děti neodporovaly, „netuhly“ před objektivem a já s nimi byla zajedno.

Vždyť právě děti jsou na focení nejsložitější.
S dětmi jsem si úžasně rozuměla, navíc jsem byla pohyblivá, pohotová a mám smysl pro legraci. Pokaždé jsem se s nimi domluvila. Profesionálně jsem začala fotit reportáže pro Vlastu, díky tomuto tehdy jedinému ženskému časopisu jsem prolezla všechno od Aše po Duklu. Byla jsem ve škole, v dolech, v obchodě, v továrnách, na silnicích, prostě všude.

Jak takové focení na pracovištích vypadalo?
Čekali tam na nás a měli nachystanou nějakou vynikající pracovnici, výsledky nebo nový stroj. Já té příležitosti využila samozřejmě i k tomu, abych nafotila to, co nechtěli. Pro Literárky jsem v Tatrovce a Poldovce udělala velkou reportáž o tom, jak jsou ženy přetěžované těžkou prací. Chodil za mnou bezpečák a pořád se ptal, co chci vlastně fotografovat. Já říkala, že provoz, a fotila jsem ženské, jak tahají těžké plechy. Pak jsme přišly před nějaké dvoukřídlé dveře, bezpečák je otevřel a doslova mě z fabriky vyhodil. Já si říkala: „Zaplať Pán Bůh, že mi nevzal filmy.“ Reportáž pak ale stejně nesměla vyjít.

Jak jste se vyvlékla z focení komunistických sjezdů a slavností?
Taky jsem na ně občas chodila, ale mým cílem bylo nafotit to tak, že se to nedalo otisknout. Bylo to snadné, tyhle akce byly částečně fraškou a částečně potupou. Pak už mě na ně ani nebrali. Když v osmašedesátém přišli Rusáci, poslaly všechny redakce svým spolupracovníkům dotazník, jestli souhlasí se „vstupem vojsk“, jak se tomu tehdy říkalo. Řekla jsem si, že se tímhle nezostudím, a na dotazník jsem nereagovala. Dlouho mi nikdo nezavolal a já neměla do čeho píchnout. Pak jsem se naštěstí uchytila v dětském nakladatelství Albatros, kde potřebovali fotky dětí na propagaci.

Jak jste sháněla modely pro své fotografie?
Začala jsem s dětmi svých příbuzných. Pak jsem se courala po perifériích kolem Prahy a děti vysloveně vyhledávala. Periferie mi vždycky hověla, byl tam zajímavý terén a ne nějaké ulízané ulice a náměstí. Nejkrásnější zážitky jsem měla na Bílé hoře s partou rošťáků, kteří tam kouřili, jezdili na ložizáku a nechali mě fotit.

Při takovém rychlém bezprostředním focení není asi čas na kompozici.
Nikdy neříkám: „Udělejte to znovu.“ To by mě ponižovalo. Proto jsou moje fotky často kompozičně trochu vedle, ale to je daň tomu, že žijí. Focení se dětem vždycky líbilo. Ty dokonalé úžasně prokomponované fotky působí někdy až nepravdivě. Je to spíš kosmetika než skutečnost.

Vytvořila jste i jakousi „langhansovskou“ galerii osobností.
Pro Literární noviny jsem fotila spisovatele a dostala jsem i propustku na 4. sjezd spisovatelů v roce 1967. Pokračování v nějaké langhansovské ideji v tom ale není. Langhanse jsem si vážila, ale jeho způsob focení je akademický a mému pojetí na hony vzdálený. Mám třeba jen jednu fotku Bohumila Hrabala, protože na něj všichni pořád dotírali a já najednou nemohla začít taky dolejzat. Fotit takového Skácela s Mikuláškem jsem do Brna letěla letadlem. Skácel na mě čekal a říkal, že z focení nic nebude, protože Mikulášek skončil včera po flámu ve špitále. To mě ale nemohlo zastavit. Vyfotila jsem ho, jak kouří na nemocničním pokoji a na stolečku má láhev vína. Kontakty s takovými osobnostmi mi pomáhaly v tehdejším rudém řádění. Když tu byli tak zajímaví lidé, nebyl život beznadějný.

Fotila jste i Bohuslava Reynka.
Z celé dlouhé řady spisovatelů vybočovali dva: Reynek a Váchal. Když jsme s redaktorem Blažkem jeli za Reynkem do Petrkova, dali jsme si na kuráž v bufetu nějaké vínko, ale nebylo to vůbec potřeba. Reynek byl nesmírně milý a jemný. Klidným hlasem nám popisoval, jak vaří brambory pro prasata a přitom dělá grafiku. Naopak Váchal nás ve Studeňanech chtěl nejdřív vyhodit. Během dne se ale všechno obrátilo a nechtěl nás pak vůbec pustit zpátky. Já nefotím z bleskem, v jeho obydlí byla strašná tma a Váchal měl pořád na hlavě klobouk. S fotkama se muselo dost žonglovat, aby z nich něco vyšlo.

Jak byste ty dva srovnala?
Reynek žil se svými dvěma syny, Váchal sám, ale všude na poličkách měl poházené šlupky od pomerančů pro nějaké pidivajzlíky. Žil v představách, že s ním bydlí nějací duchové. Reynek měl v sobě jako věřící člověk takový snad až božský klid, kdežto Váchal byl spíš ďábel. Podivín, ale zábavný, úžasný samorost.

Fotila jste i práci řádových sester...
Snažila jsem se najít něco, co bylo v zapomnění, a dozvěděla jsem se, že někde v pohraničí řádové sestry pečují o postižené děti. (Ve městech tenkrát takové ústavy nebývaly.) Rozjela jsem se tam a našla člověka, který se stal mým životním vzorem - sestru Akvinelu. Její energie a láska k lidem je prostě jedinečná. Během čtrnácti dnů, které jsem tam profotila, jsem si uvědomila, že pro postižené děti je tohle nejlepší řešení. Sestry jim dají mnohdy víc než rodiče. Dostala jsem se pak i na Velehrad do ústavu pro postižené děti a tam jsem zase padla na sestru Damiánu. Taky byla skvělá. Sama nejsem aktivní katolík, ale v něco věřím - to bych musela být kus dřeva, abych nevěřila.

Po roce 1989 jste se vrhla na politiku...
Byla jsem do ní vržena. Občanské fórum hledalo lidi, kteří nebyli namočení, a kápli i na mě. Byla jsem na úplně posledním místě kandidátky. Jenže nějací lidé odstoupili, někdo mě zakroužkoval, a tak jsem se (o týden později než ostatní) do parlamentu přece jen dostala. Poprvé jsem otevřela dveře do sněmovny a první, koho jsem uviděla, byl ministr vnitra z dob totality, doktor Hrazdíra. Hned jsem ty dveře zase zabouchla! Pak jsem ale sama sobě domluvila, že je demokracie a někteří lidi byli zvoleni, i když by spíš měli být souzeni. Vydržela jsem v politice dva roky a foťák jsem s sebou brala i na zasedání. Nebylo to zcela proti jednacímu řádu, ale úplně volná jsem nebyla.

Jak to brali kolegové poslanci?
Já mám takovou povahu, že naštvu jenom málo lidí. Měla jsem leiku, která má báječně tichý zvuk, takže jsem moc nerušila. Kolegové mi někdy i ukazovali: „Hele, támhleten spí.“

Je nějaká fotografie, kterou jste ještě nevyfotila?
Několik let už nemůžu fotit. K mým fotkám je potřeba pohyblivost, a já už sotva stojím na nohou – zestárly spolu se mnou. Focení mi ale nechybí, protože Pán Bůh to se mnou zařídil tak, že musím sedět doma a třídit svůj archiv, který jsem si dřív ukládala dost ledabyle. Teď se třeba snažím dát dohromady knihu z Vietnamu, kde jsem byla tři měsíce v roce 1961. Já každému přeju civilizaci - džíny, trička, mobily a všechny vymoženosti. Ale ve Vietnamu to tehdy bylo ještě obyčejné a přirozené. Když si člověk koupil na trhu vajíčka, neměli pochopitelně žádné igelitové ani papírové pytle, zato obchodník vzal nastříhané bambusové pruty a za chvilku upletl zákazníkovi na vajíčka nádhernou taštičku. Byl to jiný, krásný a původní svět a já jsem šťastná, že jsem ho ještě zažila.

Vašim nohám je asi skutečně 80 let, ale vašim očím pořád těch deset. Když jsme si náš rozhovor domlouvali po telefonu, říkala jste: „Štěstí je v nás, na to nezapomeňte!“
Díky Bohu! Proto mě rozčilují lidi, kteří skuhrají a nechápou, že jim život zatím utíká. Štěstí přece skutečně mají v sobě. Život je umělecké dílo, a co s ním uděláme, záleží jenom na nás.

DAGMAR HOCHOVÁ
Narozena 10. 3. 1926 v Praze. Během druhé světové války vystudovala Státní grafickou školu u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Poté absolvovala na FAMU obor filmová fotografie. Od 50. let pracuje jako samostatná fotografka (Vlasta, Literární noviny, Albatros). V polistopadovém parlamentu působila jako poslankyně České národní rady. V roce 2001 obdržela medaili Za zásluhy za vynikající umělecké výsledky.
Hochová fotografuje zásadně černobíle, bez blesku a aranžmá, důraz klade na jedinečnost okamžiku. Z cyklů: Děti, Dvojice, Svátky a slavnosti, Čs. legionáři z 1. světové války, Činnost jeptišek v sociálních zařízeních, Čeští spisovatelé, Římské ulice… Její práce byly představeny na téměř 100 výstavách doma i v zahraničí a jsou sdruženy v několika knižních publikacích (Deset, dvacet, třicet, už jdu; Čas oponou trhnul; Síla věku…). V březnu letošního roku odvysílal její vzpomínky ČRo 3 Vltava. Zatím poslední velká výstava Dagmar Hochové skončila v květnu v brněnském Domě umění.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou