Nezametat nepohodlná fakta pod koberec

Vydání: 2006/42 První roky kněžství, 17.10.2006, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

Kolem roku 250 vypukla již několikátá z řady vln pronásledování křesťanů v Římské říši. Tehdejší císař Decius vydal nařízení, podle něhož měli všichni obyvatelé povinnost (kvůli odvrácení morové rány) veřejně projevit svou oddanost státnímu náboženství. Kdo tuto povinnost splnil, tomu byl vydán doklad o jeho loajalitě (tzv. libellus). Pokud však někdo odmítl, přišel o majetek, musel se podrobit krutému mučení, a pokud dál tvrdošíjně setrvával ve svých názorech, byl bez váhání vydán do rukou katanů.
Opatření císaře dolehlo na tehdejší křesťany obzvlášť těžce. Mnozí z nich si zvolili mučednickou smrt, ale překvapivě velká část (včetně kněží a biskupů) svou víru tváří v tvář hrozícímu nebezpečí zapřela a obětovala před obrazy pohanských model, eventuálně si alespoň pokoutně opatřila zmíněný doklad. Tito „padlí“ (lapsi) ale po čase většinou projevili touhu smířit se s církví. Avšak vzhledem k tehdejšímu způsobu zpovědní praxe (jednou za život) to nebylo jednoduché. Proto došlo k roztržce mezi zastánci tolerantnějšího (papež Kornelius) a rigoristického (Novacián) přístupu k těm, kteří selhali. Milosrdnější přístup zaujal i kartaginský biskup Cyprián, který později sám zemřel mučednickou smrtí.
Hájil znovupřijetí těchto křesťanů do církve především proto, že se na obzoru rýsovala další vlna pronásledování a Cyprián nechtěl, aby kdokoliv z věřících zůstal bez podpory církve a hlavně bez účasti na slavení eucharistie. Různým pastorálně-teologickým aspektům morálních selhání svých současníků nakonec věnoval i jedno ze svých klíčových literárních děl (De lapsis). A právě Cyprianův spis se po mnoha staletích stal vzorem i pro autory Memoranda o spolupráci některých kněží s orgány státní bezpečnosti v Polsku v letech 1944 až 1989, které koncem letošního srpna zveřejnila Polská biskupská konference (viz též KT 36/2006).

Na krakovského kněze donášeli i jeho kolegové
Dokument polských biskupů však má i svou vlastní historii. Krakovský kněz Tadeusz Isakowicz-Zaleski byl kvůli své angažovanosti (především v hnutí Solidarita) léta sledován tajnou policií. Podle zákona měl nyní možnost seznámit se s materiály, které se týkaly sledování jeho osoby. „Nikdo si nedokáže představit, co všechno tam nacházím,“ prohlásil, když svůj svazek otevřel. Objevil tam totiž řadu písemných udání od kněží, kteří dodnes v polské církvi zastávají důležité funkce. Rozhodl se tedy, že jejich jména zveřejní. Tento „divoký“ postup mu ovšem neschválil jeho biskup, krakovský metropolita kardinál Stanisław Dziwisz. Místo toho se rozhodl, že ustanoví komisi historiků, která by měla zkoumat a postupně publikovat materiály získané z archivů Institutu paměti národa týkající se bývalých kněží - tajných spolupracovníků. Prvním důležitým výstupem této komise byl tedy text, který se stal základem dokumentu přijatého polskými biskupy.

Spolupráce byla za všech okolností hříšná
Autoři Memoranda rozlišují dva druhy spolupracovníků: ty, kteří spolupráci s komunistickou tajnou službou stvrdili svým podpisem, a ty, kteří spolupracovali, aniž by se k tomu formálně zavázali. Samotný podpis o spolupráci je bez ohledu na příčiny a motivy klasifikován jako hřích, a to hřích veřejný. Neboť i když ve většině případů zůstala před ostatními (představenými i věřícími) ochota ke spolupráci utajena, věděli o ní pracovníci komunistických tajných služeb. A právě před nimi bylo třeba vydávat svědectví živé víry a odvahy. K veřejnému pohoršení, které oslabuje víru v srdcích řady lidí, dochází i dnes, kdy se informace o spolupráci postupně dostávají na povrch (např. dokumentace konkrétních kauz publikovaná Institutem paměti národa). Každý, kdo v minulosti spolupráci s tajnými službami podepsal, si musí být svého činu dobře vědom, a pokud dnes spolupráci popírá, dopouští se lži, a tedy opakovaně morálně špatného skutku. Morální odpovědnost je o to větší, pokud dotyčný fakticky realizoval svou roli tajného informátora nebo spolupracovníka. Avšak odpovědnosti se nemůže vyhnout ani ten, jehož spolupráce byla pouze předstíraná, neboť jak známo, komunistický režim využíval každou, zdánlivě i nevýznamnou informaci v neprospěch církve.
I ti, kteří spolupracovali, aniž by se k tomu formálně zavázali, byli totiž zpravidla dobrým zdrojem informací o dění v církvi. Měli by si uvědomit společenský dopad svého konání a měli by být ochotni nést za něj také veřejnou odpovědnost. Tato odpovědnost se týká v první řadě těch, kteří tajili své kontakty s pracovníky tajné bezpečnosti před svými představenými. Polští duchovní totiž už podle směrnice biskupské konference z roku 1964 (sic) měli povinnost neprodleně informovat svého biskupa o všech schůzkách s orgány státní bezpečnosti či policie.
Polskou veřejností nedávno otřásly informace o spolupráci takových osobností z řad kněží, jako byl například organizátor papežských poutí v Římě, dominikán Konrad S. Hejmo či známý varšavský opoziční intelektuál Michał Czajkowski, anebo jeden z nejbližších krakovských přátel Jana Pavla II., spisovatel a publicista Mieczysław Maliński. Polská tajná služba v letech komunismu zakládala svazek na každého kandidáta kněžství. Odhaduje se, že ke spolupráci byl naverbován zhruba každý desátý duchovní.

Informace často sloužily k vydírání
Dokument dále konstatuje, že zvláštní formou spolupráce bylo udavačství, neboli předávání informací, které komunistický režim shromažďoval za účelem likvidování konkrétních lidí a skupin občanů. Pokud takové informace vyjevovaly utajené chyby druhého člověka, dopouštěl se udavač nadto ještě hříchu nactiutrhání. Předávané informace mohly sloužit k snadnému vydírání a mohly se stát prostředkem dalšího nátlaku. Ten, kdo udával, také nese veškerou odpovědnost za všechna příkoří, která na postižené osoby dolehla kvůli prozrazení jejich slabostí. Hřích udavačství nelze za žádných okolností ospravedlnit, neboť ani dobrý záměr se nedá nikdy uskutečňovat pomocí špatných prostředků. Bezpečnostním orgánům lidového Polska v mnoha případech - i když se to z dnešního pohledu může zdát paradoxní - nešlo ani tak o předávané informace, jako spíš o nalomení charakteru člověka, který ke spolupráci svolil. Stačilo jim, že tito lidé museli žít s pocitem zrady, jíž se dopustili, když spolupráci se zločinným systémem podepsali.

Účel prostředky nikdy neposvěcuje
Obě skupiny tajných spolupracovníků někdejší polský režim za jejich služby také štědře odměňoval: pravidelným či nepravidelným finančním příjmem, věcnými dary, možností vycestovat za hranice, pomáhal jim při získávání významného postavení či usnadňoval život jejich příbuzným atd. Podle Memoranda by činnost tajných spolupracovníků měla být hodnocena rovněž z hlediska důležitosti a množství předávaných informací. Byl jistě rozdíl mezi tím, předával-li kdo informace z Vatikánu, biskupství, děkanátu nebo jen z farnosti. Udával-li někdo kolegy v kněžské službě či obyčejné věřící. Veškerá činnost těchto osob by se měla rovněž hodnotit podle míry zla, jaké bylo důsledkem jejich spolupráce. I když každá spolupráce s nepřáteli církve musí být klasifikována jako morálně špatná, pak ale ne každé jednání tajného spolupracovníka muselo být špatné ve svých důsledcích. Někdo dokázal například díky svým kontaktům zařídit spoustu dobrých věcí, avšak dobrem tohoto druhu nikdy nelze zcela ospravedlnit fakt jeho spolupráce. Mezi dalšími hledisky morálního hodnocení spolupráce polští biskupové uvádějí také motiv a cíl, pro který se někdo ke spolupráci zavázal. Někdo tak činil z touhy budovat si kariéru, nebo si opatřit snadný zdroj finančních příjmů. Jiný zas v důsledku vydírání, čili ze strachu. Motiv jednání sice neospravedlňuje, ale může ovlivnit celkové morální hodnocení nějakého činu. Byli lidé slabí, kteří se nedokázali vzepřít, zejména když pracovníci tajných služeb věděli o jejich slabostech. Tito lidé žili v neustálém strachu a obavách nejen z každého dalšího kontaktu se svým řídícím orgánem, ale i z každého kontaktu s kněžským či řeholním prostředím.
Šéfredaktor známého katolického časopisu Tygodnik Powszechny Adam Boniecki například v jednom ze svých komentářů uváděl příběh kněze, kterého se tajná policie snažila získat ke spolupráci. Ten kněz měl někde dítě a pracovníci bezpečnosti mu sdělili, že pokud nebude chtít spolupracovat, tak tuto informaci rozšíří v jeho farnosti. Kněz si vzal nějakou dobu na rozmyšlenou. Nejbližší neděli po hlavní mši poprosil, aby dospělí ještě nějakou chvíli zůstali na svých místech. Když tedy z kostela odešly děti, oznámil věřícím, že zklamal jejich důvěru, neboť je otcem dítěte, ale že nyní znovu stojí tváří v tvář pokušení, aby zradil jejich důvěru. A řekl jim o nabídce státní bezpečnosti, na niž však odmítá přistoupit. Farníci prý svému knězi po tomto vyznání nadšeně zatleskali a tajná policie ho už příště nechala na pokoji.

Mnozí se dodnes chlubí „dobrými kontakty“
Z hlediska morálního hodnocení je podle polských biskupů relevantní rovněž doba trvání spolupráce. Je totiž rozdíl, spolupracoval-li někdo pár měsíců či několik let, nebo pokud spolupráci sám z vlastní iniciativy ukončil, případně pokud se dodnes brání další lží o tom, že nespolupracoval. Jinak je třeba pohlížet na ty, kteří se za svůj hřích káli, a jinak na ty, kteří se dodnes nepřestali pyšnit svými dobrými kontakty.
Spolupráce mohla spočívat také ve snaze ovlivňovat důležitá rozhodnutí kompetentních osob v církvi podle záměrů tajných služeb, v náboru dalších osob, v šíření informací ostouzejících duchovní i laiky, stejně jako v předávání informací o záměrech církevních představitelů. Morálně špatné bylo rovněž předávání informací o těch z věřících, kteří se angažovali v životě církve. Dokonce i v případě, že tyto informace nikomu z nich nezpůsobily konkrétní újmu, bylo jejich poskytování pochybené, poněvadž mnozí z těchto lidí se snadno mohli stát objektem různých šikan ze strany bezpečnostních orgánů. Mlčením nelze přejít ani otázku, jak často a na jakém stupni důvěrného styku se kontakty opakovaly. Přátelské kontakty s některými duchovními byly pro pracovníky komunistické tajné policie dobrou příležitostí nejen k poznání nějaké konkrétní osoby (duchovního), nýbrž i možností shromáždit potřebné informace i o dalších lidech. Příliš důvěrný vztah s řídícím orgánem také zvyšoval pravděpodobnost, že spolupracovník - byť i nedobrovolně - snadno zapadne do soukolí rafinované manipulace tajných služeb.

Většina ale projevila hrdinství a odvahu
V dokumentu polských biskupů nelze v žádném případě spatřovat církevní obdobu lustračního zákona. Jeho záměrem má být z hlediska morální nauky církve posoudit otázku spolupráce duchovních s komunistickými tajnými službami. Soustředí se tedy hlavně na aspekty morální a pastorální, nikoliv trestně-právní, natož politické. Jedná se o dokument mimořádně konkrétní a závažný, navíc v zemích bývalého sovětského bloku naprosto ojedinělý, který definitivně vyvrací veškeré výtky na adresu polské hierarchie, že se brání poctivému vyrovnání s minulostí a všechna nepohodlná fakta zametá pod koberec. - Pracovníci Institutu paměti národa, kde jsou dnes veškeré materiály tajných služeb shromážděny, často zdůrazňují, že tyto dokumenty jsou v převážné míře naopak svědectvím o hrdinství a odvaze polských duchovních. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay