26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nezaměstnanost: pocit selhání a ztráta energie

10. 4. 2014

|
Tisk
|

Přesvědčit někoho, aby o svých tíživých životních zkušenostech hovořil, není snadné. Pod příslibem anonymity nám dovolili nahlédnout do svého soukromí dva lidé: Miroslav a Marta.

Vydání: 2014/15 Církev pomůže lidem získat práci, 10.4.2014, Autor: Jiří Gračka

Téma: Nemám práci

MIROSLAV (58)

„S možností, že jednoho dne budu muset odejít ze zaměstnání, kde jsem byl více než deset let, jsem podvědomě počítal už delší dobu. S blížícím se koncem se navíc objevily zdravotní problémy, které vyžadovaly operační řešení, a v této situaci jsem v naději minimálního zabezpečení volil přechod do pozice nezaměstnaného,“ přiznává pan Miroslav, který působil jako klinický psycholog v nemocnici jednoho českého města. „Po zdařilé operaci jsem děkoval Bohu i lidem, že žiji,“ dodává.

Situace se pro něj jako pro rozvedeného a osaměle žijícího člověka záhy stala jen těžko udržitelnou. „Oba moji rodiče už zemřeli a z širší rodiny mi finančně nikdo nepomohl,“ svěřuje se. Ještě hůř než výpadek příjmů však nesl své vnitřní stavy. „Pocit selhání před sebou i před vlastními dětmi, hledání nových možností i kontaktů, boj se ztrátou energie – s tím vším bylo třeba se vyrovnat,“ popisuje pan Miroslav.

Ve snaze najít nové zaměstnání se obracel na své kolegy a známé, pročítal inzeráty, odpovídal na ně a chodil také na pracovní pohovory – a to vše déle než rok. „Velmi těžké bylo zejména vyrovnávat se s negativními či žádnými reakcemi a nezatrpknout,“ zmiňuje. Jistotu mu v těchto chvílích dodávala jeho další aktivita: externí výuka na vysoké škole. „Scházejí se zde studenti napříč fakultami a já s radostí zjišťuji, že jim stále mám co říci,“ uvědomuje si pan Miroslav.

Oporou pro něj byly i jeho tři děti (ve věku 17, 19 a 32 let) a rovněž záliby, mezi něž patří sport, sborový zpěv a hra na kytaru. Aktivně také působí ve své farnosti. Volného času kromě toho využil k navázání starších kontaktů: „Inicioval jsem setkání všech čtyř maturitních ročníků našeho gymnázia, uskutečnilo se začátkem dubna,“ říká.

Tohoto setkání se ale pan Miroslav zúčastnil už zase jako zaměstnaný – nastoupil totiž jako psycholog do jednoho zdravotnického zařízení v jiném městě. „Pomohl mi zejména správný tip na jednu paní. Ta je sice sama v invalidním důchodu, ale z přinesených podkladů mi sepsala správně formátovaný odborný životopis,“ pochvaluje si.

Za novým zaměstnáním je dnes nucen dojíždět několik desítek kilometrů, ale je rád, že může pracovat ve svém oboru. „Pochopitelně jsem musel omezit svou dobrovolnou činnost,“ připouští pan Miroslav a doplňuje ještě jeden poznatek, který si z doby, kdy hledal nové zaměstnání, odnesl: „Lidé, kterým jsem dříve pomohl, na to nezapomněli.“

MARTA (60)

„Vystudovala jsem stavební průmyslovou školu a pak pracovala v Dopravních stavbách. Když se po revoluci podnik rozdělil, práci jsem ztratila a pak už to v mém životě začalo být složité – mimo jiné se mi narodil syn, kterého vychovávám sama,“ začíná svůj příběh paní Marta. Se synem, jenž byl často nemocný, nakonec zůstala doma pět let, a když se poté chtěla do zaměstnání vrátit, ukázalo se, že to nejde: „Najednou se všechno zpracovávalo na počítači, který jsem neuměla ani zapnout,“ vysvětluje.

Zkoušela se proto uchytit v různých zaměstnáních. „Pracovala jsem v závodu, kde se vyráběly díly pro automobily. To bylo psychicky hodně náročné: stát u stroje, který obráběl trubku, a hlídat její kvalitu. Navíc jsem byla u stroje sama, syn stále nemocný, neměla jsem hlídání, a přitom jsem chodila i na noční. A tak jsem musela odejít,“ popisuje paní Marta a jmenuje další životní etapy, které ji potkaly: pracovala jako telefonistka v bance, telemarketingová prodejkyně vysavačů a prodavačka v hračkářství a ve firmě s čínskou medicínou.

„Když jsem během krátké doby dostala několik výpovědí, objevily se u mě deprese: byla jsem bez partnera, příbuzní daleko a bez zájmu o nás, dítě často nemocné… Neměla jsem v životě jedinou jistotu! Chtěla jsem se opřít aspoň o práci, ale i tu jsem stále ztrácela,“ svěřuje se paní Marta. Z depresí jí nakonec pomohla sezení u psychologa, ale také dobrovolnictví u Maltézské pomoci, kde se starala o jednu devadesátiletou ženu.

„Potom se objevila možnost jít do předčasného důchodu a já toho využila. Potřebovala jsem udělat radikální řez a odstranit zdroj depresí: stres z toho, že zase dostanu výpověď,“ pokračuje paní Marta, „peněz mám sice málo, ale nikdo mě už nedeptá a neponižuje. A nakonec se objevila i ta práce – uklízím v jedné malé firmičce.“ Smířit se s takovou pozicí podle ní nebylo snadné a pomohlo jí, že lidé ve firmě jsou k ní přátelští. „Hybnou silou je pro mě i můj syn. Často jsem spadla, ale vždycky jsem kvůli němu zase vstala, protože jsem si říkala: Má jenom mě a já budu žít tak, abych ho podržela.“

Ve volných chvílích dnes paní Marta poznává svět prostřednictvím počítače. „Jsem překvapena, jaký je to zdroj možností a informací. Chodím tančit, věnuji se turistice, naplno duchovnímu životu. A možná se i zamiluji. Syn úspěšně studuje. Nechápu nespokojenost českých důchodců, pro mě nastalo nyní nejkrásnější období plné dalších možností,“ uzavírá své vyprávění.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou