Nezaměstnanost - jaká je a proč vzniká?

Vydání: 2010/42 Ohrožený Tibet, 14.10.2010, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

Nezaměstnanost se stává běžnou součástí života určitého počtu obyvatel naší země. Než začneme mluvit o jejích dopadech, pokusme se ji stručně charakterizovat.

Nezaměstnanost, ta bez přívlastků, není v podstatě sociální problém, protože může provázet i běžnou změnu zaměstnání. Říká se jí frikční nezaměstnanost a je důsledkem toho, že trvá nějakou dobu, než si někdo najde nové zaměstnání. Čím víc je trh práce rozkolísaný nebo čím méně informací člověk o něm má, tím déle mu trvá, než si novou práci najde. Pokud se takový člověk nemůže vykázat vlastnostmi požadovanými na trhu práce, může se stát i dlouhodobě nezaměstnaným a taková nezaměstnanost už začíná být problém.

Kolika lidí u nás se tento druh nezaměstnanosti týká?

Zhruba poloviny z celkového počtu nezaměstnaných, což je poněkud nad evropským průměrem. Lidé takto postižení ztrácejí schopnost být zaměstnáni: vývoj ekonomiky se žene dopředu a jim postupně chybí určité dovednosti. Přicházejí i o pracovní návyky, disciplínu, odvyknou si ráno vstávat atd. Ale problémem je i nezaměstnanost opakovaná, která postihuje méně kvalifikované lidi. Práci sice najdou, ale zase ji rychle ztrácejí – a tak pořád dokola. Dalším problémem se stává nezaměstnanost koncentrovaná. A to nejen v určitém fyzickém prostoru, což známe z okresů, které mají vysokou míru nezaměstnanosti. Týká se i rodin, kde nejsou nezaměstnaní jen oba partneři, ale i jejich dospělé děti nebo prarodiče.

Kdy se tedy nezaměstnanost stává vážným sociálním problémem?

Když se stane masovou, tj. když míra nezaměstnanosti přesáhne určitou magickou hranici, kterou ale nelze přesně definovat. Hovoří se o 10, 15, 20 procentech nezaměstnaných z ekonomicky aktivní populace. V některých postižených místech ovšem někdy může míra nezaměstnanosti dosáhnout až 60 procent, což se zpravidla týká malých sídel, kde selhává lokální trh práce, lidé tam mají nízkou kvalifikaci, nejsou schopni ani ochotni podnikat, kde firmy nechtějí investovat, protože je tam špatná dostupnost či infrastruktura…

Například nějaké zapadlé městečko někde v pohraničí s jednou fabrikou…

A tu jedinou fabriku třeba ještě postihne úpadek. Zaneseme-li na mapu republiky míry nezaměstnanosti v okresech, můžete vidět černé díry, místa, kde nezaměstnanost ve srovnání s celostátním průměrem (kolem 10 procent) dosahuje téměř dvojnásobku: Bruntálsko, Jesenicko, Mostecko. Většinou tam přetrvává struktura průmyslu ještě z předminulého století nebo se to může týkat i zemědělských oblastí.

Můžete uvést nejdůležitější faktory, které nezaměstnanost způsobují?

Jednak jsou to faktory, které souvisejí s cyklickým vývojem ekonomiky: když dojde k jejímu oslabení, lidé práci ztrácejí, ale když recese přejde a nastane konjunktura, pracovní místa se jakoby obnoví. Pak jsou to faktory související s vývojem techniky a technologií, které vytlačují drahou živou práci a působí strukturální nezaměstnanost. Dále jsou to faktory související s fungováním trhu práce, s tím, jak je pružný, či nepružný nebo jak je segmentován. Také jde o to, jak fungují lokální trhy práce. V neposlední řadě jsou to faktory související s úrovní kvalifikace a s pružností pracovníků. Někteří lidé se dnes už pohybují na celoevropském trhu práce. O víkendech přejíždějí z jedné evropské země do druhé, protože ve Vídni pracují a dejme tomu v Bruselu žijí jejich rodiny. Platí to jak pro kvalifikovanou pracovní elitu, která nemá s nezaměstnaností problémy, tak pro některé specifické dělnické profese, ale i osoby nekvalifikované. Většina z nás je však odkázána na národní, či spíše na lokální trhy práce. Pokud je na nich nedostatečná poptávka po práci, špatné spojení, malé vesnice, kde se neuživí víc než jeden řemeslník, nutně tam vzniká vyšší nezaměstnanost.

Od některých politiků občas slýcháme, že za svůj úděl si mohou nezaměstnaní sami: byli málo přičinliví, málo prozíraví, včas neinvestovali do svého vzdělávání.

A do určité míry mají pravdu. Čím je vaše vzdělání kvalitnější, tím máte větší šanci, že se nestanete nezaměstnaným. Zapomíná se ovšem na to, že schopnost lidí investovat do vzdělání svých dětí je různá. Ne každý je schopen platit svému dítěti kvalitní a dlouhodobé vzdělání nebo zahraniční stáže. Ti lidé mají nejen málo finančních prostředků, ale třeba i málo informací. Navíc trh práce pomalu ztrácí svou absorpční schopnost. To znamená, že dnes jsme schopni zajistit ekonomický růst, aniž musíme zaměstnat veškerou pracovní sílu. Projevuje se to mimo jiné tím, že mnohé práce dělají lidé s vyšší kvalifikací, než je potřeba. Tak vzniká určitá skupina, kterou společnost pro svou produkci už vlastně nepotřebuje.

Existuje přímá souvislost mezi mírou nezaměstnanosti vyjádřenou v procentech a určitými negativními sociálními jevy?

Nelze to tvrdit obecně, alespoň se to nedá kvantifikovat. Ale případ od případu to jistě platí. Především jste-li dlouhodobě nezaměstnaný, má to nepříznivé důsledky pro váš osobní život i pro život vaší rodiny. Když nezaměstnanost ve společnosti roste, když se koncentruje prostorově nebo do určitých sociálních skupin, má to negativní vliv i na soudržnost společnosti a mohou vznikat sociální konflikty. Nelze to však definovat jako nějakou matematickou funkci, podle níž by se dalo třeba spočítat: Aha, máme patnáctiprocentní nezaměstnanost, takže se rozpadne stejný počet rodin. Nezaměstnanost má sice výrazný vliv na stabilitu rodin, ale někdy se ty vnější vlivy přeceňují, protože rodinu drží pohromadě i jiné faktory, často daleko důležitější než to, že v ní všichni mají práci. Naopak často je rodina pro své nezaměstnané členy oporou a nezaměstnanost zkouškou, která ji může posílit…

Zaznamenáváte u nás v posledních letech nějaký pohyb, pokud jde o územní rozložení nezaměstnanosti?

Posuny existují, ale nevýrazné, protože i faktory ovlivňující míru nezaměstnanosti jsou velice stabilní. Dnešní mapa nezaměstnanosti u nás se zase tak moc neliší od mapy z let třicátých minulého století. To by se musela výrazněji změnit struktura průmyslu, infrastruktura nebo skladba obyvatelstva. Když se na Ostravsku prodlouží dálnice, lze čekat, že tam začne míra nezaměstnanosti mírně klesat, ale zase to není žádná matematická funkce. To jen politici to zjednodušují: postavíme dálnici, a snížíme nezaměstnanost o pět procent. Ono to funguje tak, že jedno opatření může být podnětem ke zlepšení, ovšem je tam ještě řada dalších spolupůsobících faktorů.

Nastal posun, pokud jde o požadavky kladené na uchazeče o zaměstnání? Máme přece ještě v dobré paměti inzeráty: „věk do 35 let“…

Nikdo dnes ženě s dvěma dětmi neřekne, že ji nemůže přijmout, protože bude věčně doma s nemocnými dětmi. Tím by riskoval soud a obrovskou pokutu. Vždycky se však najde důvod, proč takovou ženu odmítnout a dát přednost mladému průbojnému muži. Podobně diskriminováni jsou i čerství absolventi škol stejně jako lidé těsně před důchodem. Nicméně to není všude stejné, souvisí to i s určitou kulturou. Znám trochu situaci v Holandsku, tamější společnost je silně vázána na výkon, ale lidé před důchodem se tam nepropouštějí.

Sledujete-li současné trendy, překvapilo vás něco, co jste nečekal?

U nás celkem nic. Na trhu práce však k dost výrazným změnám dochází. V budoucnu se totiž může stát, že mnozí budou chtít pracovat, ale práce pro ně nebude. Začíná se mluvit o novém fenoménu, o tzv. flexibilizaci trhu práce. V Holandsku je dnes zhruba padesát procent pracovních poměrů nestandardních. Práci získáte jen na dobu určitou nebo na částečný úvazek. I zde je třeba hledat rovnováhu, protože i když mnohým tento způsob zaměstnání vyhovuje, pro jiné bude znamenat životní nejistotu.

Což se může negativně odrážet na psychice lidí, zejména těch labilnějších…

Každý prožívá nezaměstnanost rozdílně. Něco jiného je, když ztratí zaměstnání člověk, který pracoval celý život v jedné fabrice. Pro něj je to šok. On tam byl zaměstnán třicet i více let, teď je mu pětapadesát a fabrika vyhlásila bankrot. Kdežto třeba v Holandsku má každý třetí člověk zkušenost s nezaměstnaností delší než rok, nestandardních pracovních poměrů je tam téměř polovina, takže lidé tam vnímají ztrátu zaměstnání jinak, lépe se adaptují a jinak se také chovají na trhu práce. U nás navíc nejsou lidé zvyklí stěhovat se za prací.

Často se nezaměstnaným rovněž vytýká jejich pasivita, že žijí jen ze sociálních dávek a o práci se nezajímají…

Jenže oni se svým způsobem chovají naprosto racionálně. Pokud je systém špatně nastavený, proč ho nevyužít? V USA byl svého času velký problém, že svobodné nezletilé dívky z chudých poměrů najednou začaly houfně rodit děti. Ty ženy většinou nebyly zabezpečené, protože jejich partneři, členové různých gangů, byli buď mrtví, nebo v kriminále. Ony se de facto vdávaly za sociální stát. Stejně se chovají i nezaměstnaní. Když si někdo spočítá, že přijme-li nabízenou práci třicet kilometrů od místa bydliště a dostane za to o jeden či dva tisíce víc, než činí příspěvek v nezaměstnanosti, bude tam muset denně dojíždět, platit si obědy, asi si řekne, proč by to dělal, když za stejné peníze si může sednout do hospody a čekat, až mu někdo nabídne fušku na černo. Po našich vesnicích je na střechách spousta pokrývačů, na lešeních spousta zedníků, jsou na podpoře, ale těm lidem to nelze tak úplně vytýkat.

Jak ovlivňuje současnou situaci globalizace trhu práce?

Výrazně, protože dnes nesoutěžíme jen v našem evropském prostoru. Je to vidět i u takového zboží, které ještě nedávno bylo doménou průmyslově vyspělých zemí, například elektrotechnika. Když se podíváte na jakoukoliv elektroniku, má sice pořád značku spojenou s původní zemí (např. Philips apod.), ale někde na štítku je nenápadně vyraženo Made in Taiwan… Většina satelitních telefonních hovorů v USA se dnes zprostředkovává v Bombaji nebo v Kalkatě!

Takže moc veselá budoucnost nás nejspíš nečeká.

Ale pozor! Tentokrát pro změnu připomenu Belgii, kde firma Fuji stavěla fabriku. Belgie, Holandsko, to jsou nejdražší země, mají nejvyšší osobní náklady. Říkal jsem si: „Fuji? Co je to napadlo, tady stavět?“ Belgičané říkali: Ano, ale Belgie, respektive Vlámsko (stejně jako Holandsko) má slabé odbory, nejkvalifikovanější lidi, nejnižší nemocnost. Každá společnost si nejdřív spočítá, zda se jí to vyplatí. Strašné je, že když se jí to přestane vyplácet, sbalí stroje, převeze je do Rumunska, Moldávie a ještě dál, až to nebude kam vozit…

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay