Nezačínali jsme s čistým stolem

Vydání: 2015/24 Papež jako posel míru v Sarajevu, 9.6.2015, Autor: Petr Pithart

Příloha: Perspektivy 24

Před 25 lety se konaly první svobodné volby
 
Ve dvou činžovních domech v ulici 28. října dole u Václavského náměstí měl své luxusní prostory Ústřední výbor Svazu československo-sovětského přátelství. V listopadu 1989 rozhodla pražská radnice, že tyto prostory musí přátelé na věčné časy přepustit štábu Občanského fóra. V malém promítacím sále v podzemí výstavní síně Aurora bylo v prvních dnech února 1990 na mně, abych oficiálně před desítkami novinářů a televizních kamer ohlásil, nejen že budou volby, ale jaké budou, kdy se budou konat a podle jakých pravidel.
 
Členové volební komise okrsku 109/A v Praze 6 při sčítání volebních lístků dne 9. června 1990. Právě se konají první svobodné volby po více než půlstoletí. Snímek ČTK
 
Byl jsem tehdy v roli tzv. „představitele OF“ vzrušenější, nervóznější než kdykoli jindy. Zároveň jsem měl mimořádně slavnostní pocit, že snad i samotné dějiny s velkým „D“ teď jsou s námi v tom potemnělém prostoru, a současně jsem se strašně bál, abych něco nepopletl. Vždyť mé sdělení obsahovalo řadu údajů, na které nikdo nebyl zvyklý. Všechno bylo nové. Volební systém, volební obvody, volební bariéra, přepočet hlasů na mandáty, moratorium, skrutinia… Vždyť to byly po dlouhé době první svobodné volby. Po jak dlouhé době? Po pětapadesáti letech!
 
Henlein premiérem?
 
Ty poslední svobodné se konaly před válkou, v roce 1935. Volební účast byla tehdy varovně vysoká: tušilo se, že jde do tuhého. Voleb se zúčastnilo 92,8 % voličů – největší účast byla v tzv. Sudetech. Nejvyšší počet hlasů získal blok Sudetoněmecké a Karpatoněmecké strany. Volilo jej milion a čtvrt voličů a dosáhl 15,18 % hlasů. Až druzí skončili státotvorní agrárníci (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) s 14,29 % hlasů, ČSL 7,48 %. Na úplně první pohled to vypadalo docela šíleně – že sestavením vlády bude muset prezident Masaryk pověřit Konráda Henleina, vůdce Sudetoněmecké strany. Když se však hlasy přepočetly podle tehdejších koeficientů na mandáty, ukázalo se, že vládu sestavovat nebude, že přece jen zvítězili agrárníci. O jeden jediný mandát! Měli jich 45, Henleinovci 44. Lidová strana získala tehdy 22 mandátů.
 
Čím víc věřících, tím menší úspěch KSČ
 
Volby v květnu 1946 byly svobodné jen potud, že svobodná byla předvolební kampaň (i když platila některá nevyslovená, zato všemi sdílená tabu, např. jakákoli kritika SSSR či zpochybňování tzv. Národní fronty). Nesvobodné byly však proto, že byl předem omezen počet stran, které se jich mohly účastnit. Opoziční postoje byly vyloučeny a „napůl plynu“, soutěžící strany to bez výhrad a ukázněně akceptovaly. Tzv. „uzavřená pluralita“ je ovšem už jen logicky nesmysl. Na vyloučení některých pravicových stran z voleb se shodly všechny čtyři „vzájemně se povolivší“ strany… Každá totiž doufala, že hlasy osiřelých (33 % předválečných voličů přišlo o své strany!) dostane ona. Nakonec se to povedlo jen komunistům: v Čechách získali přes 40 procent, na Moravě o něco méně, na Slovensku prohráli. Čím více věřících, tím menší úspěch KSČ. Nejvíce hlasů získali komunisté v Sudetech (tam se rozdávaly domy i pozemky) a k všeobecnému překvapení i na venkově (tam se zase rozdávala zabavená půda). U obojího rozdávání z cizího byli vidět hlavně komunisté – uměli se k tomu postavit, ačkoli třeba znárodňování průmyslu prosazovali hlasitěji sociální demokraté. Lidová strana byla tehdy označována jako jediná za „nesocialistickou“. Ostatní tři strany tvořili tzv. socialistický blok (komunisté, sociální demokraté a čs. socialisté). Pravice nebyla povolena.
 
Čekání na volby
 
V roce 1968 se nové volební zákony teprve připravovaly. Nejsem si jist, zda by se – kdyby nepřijely tanky – zase nevymyslel mechanismus, který by „protisocialistické“ strany k volbám nepustil. Něco na způsob protektorátního „Národního souručenství“ nebo poválečné „Národní fronty“. Vždy máme po ruce něco národního, když mocným teče do bot. Za národem se tu vše schová. To je naše pochybné sakrosanktum.
 
Od prvních chvil poté, kdy v listopadu 1989 lidé zaplnili náměstí a dali vale starému režimu, bylo vedení OF a jeho spojencům (lidovcům a socialistům) jasné, že všechno důležité mohou rozhodnout teprve volby. Proto se toho v prvních měsících mnoho nerozhodlo.
 
V Občanském fóru se v prosinci 1989 a v lednu 1990 krátkou dobu vedly spory o to, kdy volby uspořádat a podle jakého volebního systému volit. Bylo zřejmé, že čím budou volby dřív (někteří mluvili o únoru–březnu), tím větší bude porážka KSČ i vítězství OF (na Slovensku VPN). A také bylo jasné, že s většinovým volebním systémem ona porážka bude výraznější a vítězství OF jasnější. Ovšem zaplatí se za to nemalá cena: takové brzké volby nedají příležitost rozvinout politický pluralismus, protože obrozující se strany Národní fronty, a tím spíše nově zakládané strany, nebudou mít dost času, aby se na volby připravily.
 
Dobrovolné omezení moci
 
Dále bylo zřejmé, že většinový volební systém zvětší rozdíly mezi OF a ostatními stranami a také mezi OF a KSČ. Bylo lákavé po tak sladkém ovoci sáhnout. Nesáhli jsme. Disidenti a intelektuálové měli a mají zajisté spoustu chyb a nedostatků, rozhodně však netrpí nedostatkem zdravé skepse. A to i vůči sobě samým! Většinový systém by z nás udělal mimořádně silnou stranu – ale co když bychom toho začali tak či onak zneužívat? Vždycky si mocní umiňovali, že oni ne, oni pokušení zneužití moci nepodlehnou… Každá moc se musí jistit i sama před sebou, ba především před sebou. Musí být ochotna moc rozdělovat, aby se její části mohly brzdit, vzájemně kontrolovat… Musí dbát, aby menšina, ti, co volby prohrají, nebyli příště zcela bez šancí.
 
Že se to zdá nepravděpodobné? Chápu nedůvěru dnešního čtenáře. Já však u toho byl, mluvil jsem o tom veřejně, psal jsem o tom, stejně jako mnozí další. Když se dohadovaly základní parametry voleb, chtěli jsme míň moci, než jsme si jimi mohli vzít. Ve volební kampani jsme pak už ovšem bojovali ze všech sil.
 
V nejužším „havlovském“ jádru Občanského fóra tehdy převládl státotvorný, velkorysý, nesobecký postoj: i kdybychom na co nejrychlejších volbách s většinovým volebním systémem mocensky vydělali, nechceme je. Nebyly by to volby, byl by to vlastně plebiscit – o tom, zda komunismus chceme, nebo nechceme. To se nám už jevilo prokázané. Teď šlo o to důležitější: položit solidní základy institucím parlamentní demokracie se svobodnou soutěží politických stran a hnutí. Troufám si tvrdit, že postoj vedení OF byl v dějinách politických bojů v moderních dobách ojedinělý: nevzít si všechno, co se ve volbách vzít dalo. OF bylo vítězem, který nejen „nebere vše, co může“, ale dobrovolně se omezuje, aby zbylo i pro jiné.
 
Střežit pravidla
 
Lze to ovšem říci i tak, že OF s jeho spojenci chyběla vůle k moci, což je ovšem v politice spíše chyba, než přednost. Kdyby měli více vůli k moci (ta nemusí být jen patologická, může být i výrazem odpovědnosti), nemohli by si – navíc sami – dobrovolně zkrátit mandát vzešlý z voleb na polovinu. Na pouhé dva roky! Kdyby tenkrát trvali na tom, že mandát musí být naopak delší – vláda, která musí změnit celé fungování státu a ekonomiky přece musí mít čas, aby mohla dělat i nepopulární kroky, prošlo by to. Takhle se rozhodli, že příští volby budou v době, kdy vše bude teprve rozdělané, nutně nedokončené… Jen málokoho napadalo, že po pouhých dvou letech budou muset počítat s jistou porážkou.
 
V červnu 1990 se čekalo slušné vítězství OF a také úspěch lidovců. A samozřejmě drtivá porážka komunistů. Ne vše dopadlo podle prognóz. OF arci získalo v České republice nadpoloviční většinu. Muselo tak převzít mnohem větší díl odpovědnosti než čekalo. S tím ovšem ztratilo odvahu přeměnit se v politickou stranu, což by nebyl ani trochu snadný manévr. Posléze na ono zaváhání osudově doplatilo. KSČ získala víc, než si většina myslela – 13,48 %. Znamená to, že společnost měla sama o sobě mnohem lichotivější mínění.
 
Lidovcům (tehdy ČSL) se stalo něco, co se jim, a ani nikomu jinému, stát nemělo, nesmělo. Tehdy platilo tzv. moratorium, které přísně a bez výjimek zakazovalo v posledních dnech před volbami jakoukoli agitaci, tím spíše obvinění, způsobilé kandidáty nebo strany či hnutí poškodit. To pravidlo platilo pro všechny, tedy i pro prezidenta republiky a také pro náměstka ministra vnitra, a platilo, i kdyby ta či ona obvinění byla na první pohled prokazatelná (prokázat něco ovšem znamená úspěšně vyvrátit všechny protidůkazy, což právě na poslední chvíli nelze). O co šlo? Předseda ČSL měl být podle – v tu chvíli již nepatřičně zveřejněné zprávy – agentem StB, dokonce placeným… Možná jím byl, možná nebyl – jen málokomu bylo tehdy jasné, že je to nyní, v této konkrétní chvíli, zcela nerozhodné, lhostejné. Demokracie musí střežit platná pravidla, i když „cit“ nebo „zdravý rozum“ naléhavě radí jinak.
 
Faul vůči lidovcům
 
Byl to faul, na který lidovci doplatili – těžko říci, o kolik procent voličských hlasů přišli. Ve volbách získali (tehdy pod jménem Křesťanská a demokratická unie) 8,69 %. Někteří jejich voliči pod dojmem zpráv, že stranu možná vedla tajná policie, dali své hlasy Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko – to získalo 7,89 % hlasů.
 
Přitom prezident Václav Havel lidovcům velmi přál, některé si osobně mimořádně oblíbil, dvakrát nebyl daleko od toho, aby je jmenoval předsedy vlády, jednomu svěřil ministerství vnitra. Za tímto faulem tedy nebyla předsudečnost vůči této straně. Co to tedy bylo? Pocit, že pravidla někdy mohou neplatit – když je tu malér? Přecitlivělost disidentů na jakýkoliv náznak spolupráce s komunistickou mocí?
 
Na onen faul vlastně doplatili všichni, protože nikdo nikdy neví, na koho příští porušení pravidel padne. To je největší malér všech malérů. Zejména když už se nedá odčinit, potrestat viníky. Naposledy padlo na protikandidáta současného prezidenta. Na první stránce bulvárního deníku bylo v den druhého kola voleb uveřejněno hrubě urážlivé, lživé sdělení. Autor-advokát za to dostal od své profesní komory pokutu 800 tisíc. Odvolal se a pokutu mu snížili na 20 tisíc. Přitom nejspíše výsledek voleb ovlivnil. Člověka napadne, že někdo mohl uvažovat i takto: tenkrát, v tom devadesátém, se z podobného přešlapu taky nic moc nedělalo…
 
Malér jako šance
 
A tak hned první volby na jaře 1990 zůstaly pošpiněny. Ne že by čas naší politické, občanské nevinnosti byl tuze krátký. Nebyl žádný. Čemuž se ovšem, střízlivě vzato, po totalitě padesátých let a po nemravných dvou dekádách normalizace nelze divit.
 
To je ten malér: že v politice nikdy nelze začínat s čistým stolem. Přitom všichni by si to tak přáli! To by pak bylo vše docela jinak… Ne, nejde to. Táhneme všechno, co jsme natropili, co jsme strpěli, s sebou. Jsme cesta, kterou jsme prošli. Je to ale jenom malér? Je to také šance neopakovat staré chyby. Když se přesně, nemilosrdně pojmenují.
 
Autor byl druhým předsedou Občanského fóra a českým premiérem.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay