Neviditelná bublina při hraní v kostele

Vydání: 2013/16 Křesťanství na turné, 17.4.2013, Autor: Aleš Palán

 

Písničkářka s kytarou a zároveň interpretka vážné hudby. Populární zpěvačka známá z koncertních pódií, která se teď vydává na šňůru po kostelech. LENKA FILIPOVÁ.

Lenka Filipová tentokrát vyráží na koncertní turné po českých a moravských kostelech. Snímek archiv Lenky Filipové

 Co vás přivedlo k tomu, že vystupujete v kostelech? Je vám sakrální prostor něčím blízký?

Ano, přesně jste to vystihl. Tento prostor je mi pocitově velmi příjemný, blízký a vzbuzuje ve mně úctu k tomu, co bylo vytvořeno – myslím tím architekturu, výzdobu, pojetí jednotlivých kostelů. To všechno vyjadřuje, co kumštýři v minulých stoletích cítili a jak tvořili, je to svým způsobem umělecký odkaz doby, kdy určitý kostel vznikal. A samozřejmě neodmyslitelně k těmto stavbám patří duše dotyčného kostela. Každá je trochu jiná, každá vytváří v prostředí chrámu trochu jinou atmosféru a podle toho i každý kostel jinak vyzařuje…

 Máte nějaký „svůj“ kostel, takový, do kterého se ráda vracíte?

Já jsem si velmi oblíbila kostel u Jezulátka v Praze u Malostranského náměstí. Chodím tam, když se potřebuji potěšit, ale i postěžovat si nebo poprosit o pomoc.

 V čem je vystoupení v takovém prostoru jiné, než když stejný repertoár zahrajete v koncertní síni?

Nedovedu to vysvětlit, ale když přijde publikum za mnou do kostela, vytvoří se taková krásná pozitivní „neviditelná bublina“. Ta všechno obalí a my se necháme vtáhnout do určité atmosféry, kterou začneme cítit společně, oproštěni od kritiky, žárlivosti, posuzování – připadá mi, jako kdyby mezi mnou a publikem proudily jen pozitivní emoce. Koncertní síň, byť sebekrásnější, má už některé atributy přesně těch opačných lidských vlastností,kde se i občas projeví kritika, nuda, srovnávání, žárlivost… A tím jsem i já jako interpret ve větším napětí a dá mi více práce stmelit pocity v jeden jediný – a to v radost z muziky a ze slov… V kostele není tato námaha potřeba.

 Reaguje na vaše vystoupení věřící publikum (hlavně takové v kostelech předpokládám) jiným způsobem než běžný posluchač?

Pod vlivem již zmíněné atmosféry, která se v kostele dá nastolit, si myslím, že opravdu vnímá jinak.

 Zpíváte: „Bez tebe jsem jako kostel bez zvonů.“ Jedna vaše skladba nese název „Dobrý Bůh to ví“. Máte osobní vztah k duchovním záležitostem?

Mám, jsem věřící. Věřím, že je něco mezi nebem a zemí. I když jsem v této víře nebyla vychovávaná od malička, postupem času jsem se věřící stala.

 Hrajete populární i vážnou hudbu. Jak se pohybujete mezi těmito dvěma světy? Snažíte se je nějakým způsobem propojovat?

Snažím se už od malička oba světy propojit – do vážné hudby přinést určitou nadlehčenost a do zpěvu písniček zase určité zamyšlení, rozjímání, citovost a vyhnout se povrchnosti. Velmi mě to baví, k dispozici mám svůj krásný nástroj, který může být jak doprovodným, tak sólovým. V propojení s hlasem se mi tak dostává v podstatě neomezených možností…

 Máte odlišné publikum – jedno pro populární, druhé pro vážnou hudbu?

Ano, mám, i když převládá publikum pro hudbu populární. Na druhé straně si velmi vážím možnosti být takovým „mluvčím“, který širší mase posluchačů představuje ten druh hudby, na který by sami možná nikdy nezavítali.

 Proč se dnešní posluchač o vážnou hudbu tak málo zajímá? V čem vidíte největší překážky, například v absenci hudební výchovy?

Ano, určitě, ty důvody můžeme hledat již při výchově těch nejmenších… Nevidím to ani v absenci hudební výchovy jako takové, ale spíš ve způsobu její výuky – ten je naprosto zastaralý a nepracuje s dětmi aktivně.

 Které období ve svém vystupování pokládáte za nejšťastnější?

Teď se přiznám, že jste mě docela zaskočil, neboť mě nutíte k určité rekapitulaci toho, co přináší pódium a muzika. Nemohu vám odpovědět jednoznačně, neboť v různých částech a různých formách svého vystupování jsem se cítila dobře, ale vzhledem k tomu, že jsem si zvykla žít v přítomnosti a moc se neohlížet, uvědomuji si, že se jako muzikantka nejkompaktněji cítím vlastně až nyní a opravdu si svá vystoupení užívám.

 Změnilo se nějak písničkářství po roce 1989? Nemusí se hledat nová témata?

Určitě se změnilo a bylo by to na delší diskusi, protože textové naplnění písniček je kapitola sama o sobě. Vždycky mi velmi záleželo na tom, o čem zpívám. Sama si texty nepíšu, ale měla jsem štěstí na výborné spolupracovníky – textaře – za nejvýznamnějšího považuji Zdeňka Rytíře. Napsal mi – vždy na muziku, kterou jsem mu přinesla – texty s pečlivě vybíranými tématy, které tu píseň dotvořily. A co víc: píseň pak ještě s interpretací získala nadstavbu. Spoustu těch písní mohu zpívat dodnes, neboť jsou svou výpovědí stále aktuální.

 Bylo těžší hrát za minulého režimu, nebo dnes? V čem je dnešní doba pro hudebníka složitější?

Je zde spousta různorodých aspektů, které ty dvě doby různě zabarvovaly, a možná právě teď, když jsme nejsvobodnější, mnozí tvoří a orientují se hůře… V minulosti jsme byli hodně svázaní různými omezeními, ale uvnitř se dalo tvořit – paradoxně vznikaly i velmi dobré věci. Pak se vše uvolnilo a najednou hledáme způsob vyjádření, orientaci v něčem úplně jiném… A ne vždy to funguje. Možná to není jen v muzice, vidíme to i v běžných životních situacích, kdy si někteří neumějí se svou nabytou svobodou poradit. Pokud mohu mluvit za sebe, je velmi důležité najít v tomto procesu sám sebe.

 Kdy jste s hudbou začínala? Měla jste nějaký svůj vzor?

Vyrůstala jsem na svých vzorech. V klasické kytaře to byl například Julien Bream. Ve zpívané muzice jsou to opět většinou pánové – a zde by nám opravdu nestačil rozsah stránky, tak alespoň pár jmen: James Taylor, Neil Young, Bob Dylan, George Moustaki, Jack Brel, Simon a Garfunkel a další… I v mladších generacích mě velmi zajímají nejen interpreti, ale i autoři v jedné osobě.

 A máte mezi mladými písničkáři favorita či favoritku?

Když o tom přemýšlím, asi nemám nikoho cíleně. Takže neuvedu konkrétní jména, ale určitě by jich pár bylo. A bude.

 Jakou hudbu vy sama nejraději posloucháte?

Velmi pestrou, z každé hudby si vezmu její momentální náladu nebo pozitiva. Někdy při ní odpočívám nebo se bavím – anebo ji poslouchám se záměrem stále něco nového objevovat a třeba se tím nechat ovlivnit.

 Písničkář je rád, když se jeho písně stanou obecně známými. Ovšem tento osud nepotká všechny skladby, které si to zaslouží. Máte ve svém repertoáru takovou, o níž si myslíte, že je dosud „neobjevená“?

Je jich pár, které by si zasloužily větší pozornost a které proběhly nepovšimnuty. Některé jsou z desky Pocit 258, kterou považuji za výbornou po textařské stránce – autorem slov je Zdeněk Rytíř.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay