12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nevidím to černobíle, říká bývalý poslanec a senátor

25. 5. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/22 Inteligentní plán, 25.5.2010, Autor: Milan Badal

Jan Zahradníček zdědil slavné jméno, které chtěl komunistický režim vymazat z paměti národa. Z normalizační atmosféry unikl díky rodině a četným koníčkům – fotografování, horolezectví. A po revoluci nemohl přijmout žádnou menší výzvu, než byl veřejný život a politika.

Když se o vás člověk chce něco dozvědět na internetu, neustále se tam objevují údaje o Janu Zahradníčkovi, básníkovi…

To byl tatínek. Patřil do skupiny tzv. katolických básníků, okolo revue Tvar, jako třeba Jan Čep nebo Josef Knap. Já ho vlastně skoro nepoznal, zatkli ho v roce 1951, když mně byly tři roky, a na svobodu se dostal, až když mi bylo dvanáct. Jenže to mu už zbývalo jen pět měsíců života. Samozřejmě jsem ho vídal na návštěvách ve vězeních, když jsem za ním s maminkou jezdil na Pankrác, Mírov a do Leopoldova.

Uvěznění manžela ale pro maminku nebylo jediné neštěstí, které ji potkalo. Vaše dvě sestry se otrávily houbami a umřely.

Tenkrát si osud s naší rodinou zahrál nejkrutěji. Já jsem z toho Bohu díky vyvázl, ale sestry Zdislava a Klára ve věku 5 a 6 let zemřely. Tehdy bylo nějaké sérum dostupné snad až v Holandsku… Tatínka tenkrát pustili na pohřeb s příslibem, že už se do vězení nemusí vracet. Ale došlo k dalšímu politickému přitvrzení kvůli událostem v Maďarsku. Asi čtrnáct dní po pohřbu dostal telegram, že musí znovu nastoupit do výkonu trestu. Byl tam ještě čtyři roky. Z té krátké návštěvy se ale narodila moje mladší sestra Marie, tak jsme s maminkou nezůstali sami.

Na vás tedy bylo dělat trochu hlavu rodiny.

Bylo mně dvanáct let, když se tatínek vrátil, tíha všeho opravdu spíš spočívala na mamince. Uhřínov, kam nás v roce 1952 z Brna přestěhovali, je maminčiným rodištěm a žije tam i její sestra, takže jsme nebyli úplně v cizím prostředí a tamní lidé se k nám chovali hezky, pomáhali nám. S maminkou žiji dodnes, i poté co jsem se oženil a mám tři děti. Mamince je teď jednadevadesát. Musíte ale počkat, až se vrátí z města z kostela, jestli ji chcete pozdravit.

A neměl jste třeba někdy na otce zlost, že kvůli němu máte špatný kádrový profil?

Věřte, že jsem si tuto myšlenku nikdy nepřipustil. Všechny takové potíže růstu, se kterými se člověk v životě setkává, jsem sváděl na svou neschopnost, a hlavně nedostudovanost, což mě zvláště v pozdějším věku velmi trápilo. Na tatínka jsem byl vždy hrdý a nikdy mě nenapadlo, že bych mu v duchu vyčítal, že se tenkrát do něčeho zapletl.

Takže vaše politické angažmá po roce 1989 bylo vlastně logickým vyústěním těchto postojů?

Svým způsobem jsem pozvání k životu v politice považoval za satisfakci vůči naší rodině. A jistě tu byla i možnost projevit své křesťanské názory veřejně v politické straně; stal jsem se tehdy členem KDS, kterou vedl Václav Benda. Byl jsem zvolen poslancem České národní rady. Bylo v tom mnoho nadšení i vědomí, že jsme vlastně hrozní amatéři. Teprve postupem doby jsme viděli, jak se už tehdy začali lidé dělit na pravicové a levicové straníky. Jedni chtěli, aby se o minulosti nemluvilo, jako by pro ně život začal až rokem 1968 a padesátá léta neexistovala. Druzí se chtěli vyrovnat s celou komunistickou minulostí. Kupodivu v té první skupině bylo i mnoho disidentů.

Proč se v té době někteří raději tvářili, že se nic nestalo?

Především jen malá část národa věděla – a je tomu tak dosud – co to byl zločinný komunistický režim. Většina žila ten svůj vysněný socialismus a myslela si, že listopad 1989 udělá jen kosmetické změny, že jen odejdou provaření papaláši a že začne komunismus s lidskou tváří. Premiérem se stal Václav Klaus a všechny takové představy padly. Začala liberalizace cen a tržní hospodářství. Tehdy jsem ze všech stran slýchával – „Co tam v té Praze blbnete, to nemyslíte vážně, za komunistů bylo líp.“

V České národní radě se to ale tehdy takhle neřešilo…

Nejvíc práce v počátcích politického života zabraly národnostní hádanice se Slováky. Myslím, že nejlepším krokem byla ona dohoda pánů Klause a Mečiara. Dodnes jsem přesvědčený, že takhle to bylo dobře, a teď se máme se Slováky rádi jako nejbližší přátelé.

Po rozpadu federace pak byla nová témata?

V roce 1992 byl zvolen nový Parlament, tam se začalo víc mluvit o ekonomických otázkách. ODS tam měla jasnou převahu. Co ale musím přiznat, kromě republikánů jsme byli docela dobrá parta, i když jsme spolu politicky zápolili. Lidsky jsme se respektovali a bez zábran spolu komunikovali. To se o dnešní Poslanecké sněmovně nedá vůbec říci.

Do třetice jste pak byl i u zrodu Senátu.

Nakonec jsem se stal i senátorem, když jsme s částí KDS vplynuli do KDU-ČSL. V začátcích to bylo docela hrozné, sídlo Senátu nebylo dodělané, žili jsme na staveništi a chodili po prknech. Bylo to dobrodružství, ale krásné. Myslím, že se časem ukázalo, že Senát skutečně má své oprávnění jako pojistka, jako sbor těch, kdo dokážou přece jen některé chyby v zákonech vychytat.

Dnes působíte v Ústavu pro výzkum totality. Nezachraňujete tam tak trochu kolektivní paměť národa?

Skutečně řada lidí se k minulosti nechce vracet. Paměť se vytrácí, není to aktuální a hlavně se to málo připomíná. Podle mne je důležité, aby se ve školách učily novodobé dějiny. Obracejí se na mne učitelé, kteří si stěžují, že ani po dvaceti letech se ministerstvo školství neodhodlalo k vydání metodiky, jak nové dějiny učit. Jsem proto vděčný každému, kdo se snaží mladým lidem přiblížit dějiny po druhé světové válce, o nichž se neučí a někdy se i záměrně zamlčují. Dnešní generace třicetiletých a mladších tu dobu nepamatuje, mají to jen „přenesené“ od svých rodičů, kteří patřili do národa, který kolaboroval.

Kolaboroval, ale možná se taky snažil jen nějak přežít, nějak vyjít s totalitní mocí.

Pochopitelně. Když nevybočovali z brázdy, byli v pohodě. Co nevydělali, to si přikradli. Nemuseli přemýšlet a pivo bylo za dvě koruny. Kdo neměl srovnání s okolním vyspělým světem, ten si myslel, že socialismus je na věčné časy.

Proč se lidé nepoučí z minulosti?

Především proto, že přestali mít strach. Teror z padesátých let si už pamatují jen starší lidé. Velká většina studentů a mladých lidí má velké sociální cítění a to je názorově staví na levicovou část politického spektra. Taková byla studentská inteligence ve všech dobách, revoluční, militantní… A tady už jsme jen malý krůček od ideje komunismu. Dnešní tzv. zaručené svobody, jak lidských práv, tak sdělovacích médií, vedou k myšlence, že se jakýkoli totalitní režim nemůže vrátit. Jsou to však velmi křehké jistoty a ukrutnosti 20. století to jen potvrzují.

Politika ale na tom má také svůj podíl.

Ano, ta velmi selhala, zklamala.

Jak by se tedy měla dělat dobrá demokratická politika?

Demokratická politika má být především službou. Běžný občan by měl srovnávat a vidět i to pozitivní, ale fakticky by se neměl tou službou moc zabývat, pokud normálně funguje. Chyba je, že politici jsou považováni za jakousi vyšší kastu, která nemá s problémy obyčejných lidí moc společného. Myslím ale, že je třeba srovnávat s totalitním režimem. Politické strany dávají občanovi dnes možnost zvolit takovou stranu, která souzní s jeho názory. Chyba dnes není v nabídce stran, ale v lidech, kteří vlastně nemají svůj názor.

Že by politika měla být službou, je spíš klišé.

Jako v každé lidské činnosti a snažení, vše záleží jen na samotných lidech, na jejich charakteru a povaze. V politice dnes víc platí to, jak je kdo drzý, výmluvný a dokáže s ostatními manipulovat. Nemyslím si, že by se po letošních volbách politické spektrum nějak změnilo. Pojmenujeme-li to sportovní hantýrkou, jestli tam dnes sedí druhá liga, bude tam po volbách divizní klub. Je to jen na voličích, kteří podléhají charizmatu některých kandidátů, aniž by prohlédli jejich skryté úmysly.

Už víte, koho budete letos volit?

Při každodenních informacích o tom přemýšlím a srovnávám. Nevidím to černobíle. Vidím, že některé strany se proměňují a opouští politiku, kterou mají ve svém názvu.

Podle čeho se rozhodujete při výběru?

Já jsem byl vždycky pravicový volič. Mně prostě vadí, když je něco zavedené a někdo to chce úplně měnit. Mělo by se uvažovat, jak to zlepšit, ne zrušit. Vadí mi velkorysé rozdávání veřejných prostředků. To je pro mne jedno kritérium. Samozřejmě i v pravicové politice se má projevit nesobeckost a ohleduplnost.

Když ještě naposled vzpomeneme vašeho otce, nemrzí vás, že jeho nadání bylo záhy takhle umlčeno? Přece jenom mohl ještě napsat tolik skvělých básní…

Jistě, jeho básnické dílo nebylo zdaleka dovršeno, tak jako u všech předčasně zemřelých umělců. Tatínek zemřel ve svých 55 letech, čili na samém vrcholu duševního života. On nebyl jen básník, ale také znamenitý překladatel z němčiny a italštiny. Málo se ví, že ještě před zatčením pomáhal O. F. Bablerovi s překladem Dantovy Božské komedie. Když se v šedesátém roce vrátil, měl zprostředkovanou překladatelskou práci, pochopitelně, jak to tenkrát chodilo, přes někoho, kdo mohl oficiálně publikovat. On měl velké výčitky z toho, že je úplně bez prostředků. Náš život se mohl odvíjet trochu jiným směrem, nejen z maminčina vdovského důchodu a mého socialistického platu. Ale to už je dnes skoro zapomenuto. Bůh vše řídí dobře.

A vy sám žijete rád společenským životem?

Já jsem hrozně rád sám. Rád chodím do přírody, poslouchám a básním si, fotografuji. Čím je člověk starší, tím víc to potřebuje. Na ty bujaré společnosti z mládí vzpomínám s čím dál větším ostychem. Člověk do té samoty zraje.

Co pro vás znamená rodina?

Hodně. Jsem opravdu konzervativní. Myslím, že nemusím nic dokazovat, nemusím o tom mluvit, prostě tak žiji. Mám jednu manželku, děti, žiji s maminkou, o kterou se všichni staráme.

Kdybyste vy sám měl rytířský erb, co byste do něj nechal vepsat?

Určitě heslo Láska a spravedlnost.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou