Neuzavírat se jen do svého malého světa...

Vydání: 2010/50 Vánoce za dveřmi, 8.12.2010, Autor: Oldřich Selucký

Příloha: Perspektivy

Francouz Bruno Cadoré se stal letos 86. nástupcem svatého Dominika

V září letošního roku jste byl v Římě zvolen magistrem řádu bratří kazatelů. Jaké priority pro výkon svého úřadu jste si stanovil?

Především naslouchat tomu, co říkají bratři shromáždění během kapituly – jakým směrem by se podle nich měl ubírat život našeho řádu a jejich kazatelská činnost, co by chtěli, abych i já udělal pro zdar tohoto poslání. Mým prvořadým úkolem by měl být tedy stálý kontakt s bratřími, seznamovat se s tím, jaké konkrétní poslání naplňují, naslouchat všemu, co jim stran našeho řádu leží na srdci. To je důležité, protože to tvoří naše „společné apoštolské dílo“. Sloužit a prohlubovat jednotu řádu a jeho poslání, protože to je jedno z prvních znamení a je samo o sobě zpřítomněním evangelia (Podle toho vás poznají… J 13,35). Také bych se měl seznamovat s prostředím, v němž bratři pracují, poznávat lidi, s jejichž osudy jsou spojeni, kterým důvěřují, s nimiž sdílejí jejich starosti a za něž cítí odpovědnost.

Vystudoval jste medicínu, přednášel bioetiku na univerzitě – jak se tento fakt odráží ve vašem působení dominikána a v současné době i magistra řádu?

Lékařskému povolání se nevěnuji už řadu let, ale měl jsem ho velmi rád. Spojuje se v něm úsilí o poznání (v posledních letech došlo v oblasti biomedicíny k významným objevům) s jistým druhem smlouvy o péči mezi „pacientem“, „lékařem“ a ošetřujícím personálem, kdy si lidé navzájem důvěřují a společně doufají v nejlepší možný výsledek. Studoval jsem pediatrii a v této disciplíně, stejně jako v medicíně vůbec, se často kladou otázky (a v případě dětí se kladou přímo a nekompromisně) o smyslu lidského života ohroženého nemocí, o naději, o zkušenosti absurdity, která na člověka někdy dolehne, když ho ztráta zdraví srazí až na samé dno… Zkrátka tyto otázky mě jednoho dne přesvědčily, že svět má ještě jiný rozměr – a ten je třeba odhalit. Po vstupu do řádu jsem tedy přestal vykonávat lékařské povolání, ale do světa medicíny jsem se vrátil, když jsem byl požádán, abych přednášel na lékařské fakultě Katolické univerzity v Lille a stal se členem bioetického výzkumného týmu. Byla to léta nádherné práce, jednak s ohledem na výuku a jednak kvůli otázkám, s nimiž jsem se v bioetice setkal. Zvlášť silně na mě zapůsobilo, že jak lékařský personál, tak vědečtí pracovníci přemýšleli o tom, co dělají, a vedla je přitom snaha přispět svým věděním k dobru všech. Mohou se samozřejmě objevovat diskutabilní postupy. Opět je pak třeba diskutovat a to je možné vždy, když se lidé věnují vědecké činnosti ve vzájemné úctě a v přátelském duchu. Dialog mezi různými disciplínami a různými systémy hodnot je dnes velmi důležitý. – A náš řád by měl právě takovému dialogu pomáhat.

Jak byste charakterizoval dnešní svět, k němuž se bratři kazatelé se svým poselstvím obracejí?

Především je stále víc „multikulturní“. Nejde jen o to, umožňovat setkávání různých kultur, náboženství a historických tradic a přispívat k tomu, aby se k sobě lidé chovali tolerantně. Už to samo o sobě je jistě dobré a je to v mnoha oblastech naléhavý úkol. Nicméně komunikace a „globalizace“ vytvářejí nové typy vztahů mezi lidmi, v jejichž rámci se jednotlivé kultury nejen setkávají, ale také rozvíjejí tím, že jedna od druhé něco přebírá. Jde o jisté „křížení“ kultur, při němž nemají jejich specifika vymizet, ale mají se k sobě chovat přátelsky. V posledních letech jsme všude svědky snahy posilovat jen svou vlastní identitu. To většinou jen zakrývá skutečnost, že mám vlastně z druhého strach nebo že ho odmítám vůbec vzít na vědomí. Dnes bychom měli spíše rozvíjet dar vzájemné pohostinnosti. A začít pevným rozhodnutím udělat v tomto světě, v lidských vztazích místo těm, kteří jsou většinou zcela opomíjeni.

Na co byste chtěl klást důraz při formaci nejmladší dominikánské generace?

Musím ještě jednou zdůraznit, že mým úkolem není určovat, jak se mají věci dělat. Tradiční oblibě se totiž u nás těší princip subsidiarity. Při formaci je tento princip důležitý, poněvadž i kultury jsou osobité, dějiny různé a také postavení církve v každé zemi poněkud odlišné… Ale vždycky bychom měli uchovat v jednotě několik základních prvků. Především se máme stát bratry kazateli, což znamená naučit se dvěma věcem: stát se bratrem svých bratří (člověk se musí naučit žít v komunitě!) a okolního světa – a pak se stát kazatelem. Aby Ježíš mohl kázat, stal se jedním z nás, stal se bratrem lidí. My chceme jistým způsobem následovat jeho příkladu, jako to učinil i svatý Dominik, a k tomu vlastně směřuje celá naše formace. Jejím základem je studium, hledání pravdy, jímž chceme svou inteligenci dovést k obrácení, aby se stala inteligencí srdce. Abychom pochopili, že pravdu nemůžeme vlastnit, ale jen přijímat. A také abychom stále hledali, jak současně respektovat i podněcovat myšlení druhého člověka, a tím mu pomáhali v jeho hledání pravdy a svobody. Opíráme se přitom o prohloubenou a kritickou znalost tradice církve – a v tomto smyslu je pro nás samozřejmě důležitá znalost Tomáše Akvinského a jeho „teologické školy“. Víc než kdy jindy je dnes důležité být dědicem dlouhé myšlenkové tradice a s tímto duchovním bohatstvím řešit ty nejpalčivější otázky dneška.

Do řeholních společenství dnes přicházejí mladí lidé velmi často zranění neutěšenými poměry ve vlastní rodině…

Pokud člověk mohl vyrůstat ve šťastné rodině, dobře ví, že to je to nejkrásnější, co může druhým přát – být obklopen a podporován lidmi, kteří vás mají rádi, kteří vám důvěřují a umožňují vám rozvíjet vlastní osobnost, dary, ale i korigovat vaše chyby. Rodina je prostor, v němž důvěra každému umožňuje, aby měl své vlastní místo, dává mu slovo, podpírá ho, aby se co nejautentičtějším způsobem stal tím, čím být má. Všichni ale víme, že ne každý z nás má dnes to štěstí vyrůstat v uspořádané rodině. Přinejmenším však můžeme, pokud to jen jde, plnit některé z jejích funkcí – posilovat důvěru, podpírat, sdílet naději. Říká se, že rodina je dnes snadno zranitelná, není dost stabilní. Pokud tomu tak někde skutečně je, musíme s tím počítat, ale neznamená to, že máme rezignovat. Vzájemná láska, pohled na rozvíjející se lidský život, obdiv k osobnosti hledající svou podobu a své místo, blahodárný vliv důvěry, která mladému člověku umožňuje objevovat svět – to všechno mnoho našich současníků potřebuje a touží nalézt…

Nakolik může být pro vás, bratry kazatele, partnerem svět kultury a umění?

Přinejmenším dvěma způsoby: Zaprvé nasloucháním a obdivem k uměleckým dílům. V nich totiž můžeme velmi často postřehnout sílu inspirace Duchem pravdy a dobra, krásy a naděje. Umělec je schopen objevit slova, gesta, obrazy, které přivádí člověka k jádru sebe sama, k touze po autenticitě a pravdě. Když pozorně vnímám umělecké dílo, umožňuji umělci, aby mi ukázal svět a představil touhy svých současníků tak, jak je vidí on sám. Řečeno jinak: znamená to učit se milovat tento svět. A zadruhé, což se i v církvi často dělo, lze při tom spolupracovat, prožívat něco společně. Mám na mysli zkušenosti s divadlem, literárními produkcemi, tancem, filmem, výtvarnými díly. Prostorem k setkávání je i hledání pravdy – a ta se nejsilněji projeví tak, že se k člověku přiblíží, nenechá se jím ovládnout, nýbrž před ním otevře cestu naděje. Cestu svobody a radosti. Umění se to často daří – také kázání toho může dosáhnout.

V dnešním světě jsme svědky řady konfliktů. Myslíte, že nám evangelium nabízí nějakou odpověď?

Těžko lze stručně odpovědět, neboť konfliktů je hodně a jsou různé. Násilím a vyháněním však vždy trpí hlavně lidé, kteří jsou v obtížné situaci (menšiny, chudí, diskriminované náboženské komunity…). Velmi často vznikají konflikty tam, kde lidé chtějí ovládat druhé ve jménu jediné pravdy, kterou údajně vlastní pouze oni sami. Existuje nebezpečí, že svět si na konflikty zvykne a bude je považovat za nevyhnutelné. Evangelium po nás nechce, abychom se k nim stavěli naivně. Měli bychom se vždy snažit pochopit jejich příčiny a pokusit se zjistit, na čí straně je právo a jak nastolit spravedlnost pro všechny. Evangelium po nás ale žádá, abychom se ani v situaci, kdy násilí a nenávist mají zdánlivě navrch, nenechali strhnout na cestu pomsty a nepřátelství. V tom pravděpodobně spočívá největší síla našeho odporu, protože používá křehké a nepatrné prostředky.

Jakou roli hraje Haiti – země, kterou máte zvlášť rád a kde jste strávil několik let – ve vašem životě, myšlení, kázání?

Je pravda, že pobyt na Haiti (není to moje rodná země, rodina mého otce pochází z francouzských Antil) ve mně zanechal hluboké stopy. Nepochybně i proto, že právě zde jsem hned po ukončení noviciátu prožíval s bratřími zkušenost apoštolátu. Ocitl jsem se tehdy tváří v tvář krajní chudobě, způsobené nespravedlností a násilnictvím vládnoucí diktatury, lhostejností bohatých zemí a také dějinami. Uprostřed této chudoby jsem se setkal s mnoha přáteli a s jejich velkou vírou – a právě oni mě naučili evangeliu. Oni svědčili o síle lidskosti v člověku, kterou nelze redukovat jen na jeho životní podmínky. V té největší nejistotě člověk najednou objeví, s kým může opravdu počítat a do čích rukou může složit svou naději. To neznamená, že bychom měli toužit po nejistotě, vždyť chudoba přináší i hodně utrpení. Ale tato nechtěná zkušenost, prožívaná tolika našimi současníky, nás může možná dovést až k tomu, abychom si zvolili radikálnější jednoduchost života, určitou skromnost.

Řád bratří kazatelů existuje už velmi dlouho. Může to mít i nějaké výhody?

Ano, náš řád brzy oslaví své osmisté narozeniny! Výhodou toho je bohatství tradice, které nám předává – způsob bratrského soužití, studia, modlitby, setkávání s lidmi, schopnost vsadit na svobodu a radost, prožívat demokracii, dávat slovo bratřím… Myslím, že právě díky této dlouhé tradici víme, že jsme se v dějinách dopouštěli i velkých chyb, když jsme se kompromitovali s čistě lidskou mocí. Taková kritická paměť je blahodárná. Tradice nám však má být oporou hlavně v tom, abychom byli kreativní, abychom se mohli setkávat s dnešní realitou, podobně jako to činili naši bratři a sestry před námi. Neměli bychom se přece uzavírat jen do našeho malého světa, ale na- opak bychom měli usilovat o kontakt s novými myšlenkami, jistotami i pochybami, nadějemi i trýzněmi lidí kolem nás.

Navázal jste už vztah se zeměmi střední Evropy, s Českou republikou? Jak vidíte činnost a budoucnost řádu v této zemi?

Bohužel znám vaši zemi jen z toho, co jsem se o ní dozvěděl od bratří a lidí, kteří jsou už dlouhá léta mými velmi dobrými přáteli. Doufám, že to nebude trvat dlouho a budu mít příležitost seznámit se s ní blíž.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay