Neumělý dětský hlas pro vánoční Purpuru

Vydání: 2014/51 Vánoce jako čas zrození, 16.12.2014, Autor: Kateřina Šťastná

Působí skromně a nenápadně. Ani obsluha, která nám podává čaj, ani lidé, jež míjíme v jednom z pražských nákupních center, nezaznamenají, že vedle mě sedí. Herečka a zpěvačka PAVLÍNA FILIPOVSKÁ.
 
 
„Vánoce jsou pro mě posvátný čas,“ říká Pavlína Filipovská. Snímek autorka
 
Domluvit si s vámi schůzku není vůbec snadné. Tak hektické pracovní tempo máte jen před Vánoci, nebo i během celého roku?
 
Je tomu tak po celý rok, ale mám pocit, že před Vánoci se to ještě víc koncentruje. Loni touto dobou jsem byla až do 23. prosince na turné s Orchestrem Václava Hybše, a tak si dovedete představit, jak jsem během zájezdu s hrůzou sledovala, kterak advent pokročil, jak lidé nosí balíčky s dárky, a já nemám nic… Ale dostali jsme se do různých koutů naší země a zažili mnoho krásných chvil. A když jsme zpívali Narodil se Kristus Pán, lidé vstávali a zpívali s námi.
 
Letos chystáte hned čtyři vánoční pořady pro rozhlas.
 
Před natáčením jsem vždycky nervózní. Jako autorka potřebuji nad texty hodně přemýšlet, vyhazovat a škrtat. Vánoce jsou to poslední, co bych si dovolila vzhledem k posluchačům odbýt.
 
„Tiše a ochotně purpura na plotně“, to je už téměř synonymum Vánoc. Pamatujete si, jak ta píseň vznikla?
 
Úplně první nahrávku Purpury jsem nazpívala s Jiřím Suchým. Tehdy jsme dělali se Semaforem vánoční pořad v Kulturním domě na Vinohradech a pořád nám chyběla správná koleda, taková ta vánoční pecka. Najednou, když už byla generálka a všechno secvičené, přišel Jiří Suchý a říkal: „Já jsem to konečně napsal.“ Rozdal nám noty a řekl, ať se to naučíme. Byli jsme mladí, vyjukaní, ztrémovaní, bylo skoro odpoledne a večer mělo být představení. Jirka Suchý si to poslechl a povídá: „To bude dobrý, ale než se připojí sbor, potřebuju na tyhle sólíčka někoho s takovým neumělým dětským hlasem“ – a ukázal na mě. Tak se mi dostalo té cti a radosti, že jsem byla na místě vybrána Jiřím Suchým, abych s ním zpívala.
 
Zpíváte ji ještě?
 
Ano, zrovna včera jsem ji zpívala.
 
Jak se chystáte strávit letošní Vánoce?
 
Byla bych šťastná, kdyby to bylo jako vždycky, tedy abychom se sešli všichni, kdo jsou ještě v rodině k mání. Bohužel život je takový, že řídnou i řady těch nejmilejších, ale je krásné, že vzápětí přibývají další. Mám tři vnoučata. Takže se sejdeme, vzpomínáme a máme se rádi.
 
Jste věřící. Jak z této perspektivy prožíváte tyto svátky?
 
Vánoce jsou pro mě posvátným časem, ať si doba zuří. Narodila jsem se do války, což nebylo nic veselého. Po válce přišla škola, kde nám vtloukali do hlavy, že Ježíškovi narostly vousy a přijel za námi jako děda Mráz. To se u nás samozřejmě neujalo, ale slabší povahy přišly o iluze velmi rychle.
 
Vy jste ve víře vyrůstala, nebo jste uvěřila až během života?
 
Byla jsem tak vychovaná a jsem přesvědčena, že pro život je to strašně důležité. Zrovna před pár dny jsem se v tom veškerém shonu vypravila do svého milovaného kostela a strávila tam v tichu sama se sebou aspoň čtvrthodinu. Myslím, že něco takového by v adventu potřeboval každý, jen nevím, jak se to dá zařídit u lidí, kterým víra nic neříká. Víra je v životě velikou oporou. Ovšem člověk nesmí mít pocit, že to tam nahoře za něj všechno vyřeší. Víra člověka posílí, dodá mu energii, aby zvládal i zdánlivě nemožné věci.
 
Za minulého režimu nebylo vždy snadné být věřící. Nakolik jste mluvila o víře se svými dětmi?
 
Tak jako se mnou mluvili rodiče o Bohu, mluvila jsem i já se svými dětmi. Myslím si, že víra je dědičná – ale chce to impulzy z rodiny.
 
Velmi dlouho jste bydlela s dcerou a její rodinou, což není v dnešní době úplně běžné.
 
Jsme už taková rodina, že se snažíme jeden druhého neopouštět. Poprvé v životě teď bydlím jen s manželem a s hrdostí jsem zjistila, že na našem vztahu s dcerami se ani po přestěhování nic nezměnilo. Snad jen protelefonujeme víc peněz a ladíme společný čas, kdy se můžeme vidět.
 
Jste hlídací babička?
 
Ne, vůbec nejsem hlídací. Nemám ráda, když se říká, že děti se „hlídají“. Když jsem šla po maturitě na brigádu do dětského vysílání, jeden starší moudrý režisér mi říkal: „Víš, Pavlíno, děti jsou partneři a ty s nimi musíš zacházet jako s kamarády, se sobě rovnými. Oni se dívají na svět zespoda, ale to bys koukala, co všechno už pochopily. Jen nemají tu slovní zásobu, aby to uměly říct.“ Díky onomu dětskému vysílání jsem pak měla spoustu kamarádů.
 
Čím jste chtěla být jako dítě?
 
Veterinářkou, ale škola byla v Brně, zatímco naše rodina žila v Praze. Byli jsme na sobě doma hodně závislí, dlouho jsem se nepouštěla máminy sukně, a tak jen kvůli tomu jsem na tu školu nešla.
 
Jak přijali rodiče vaše povolání?
 
Já jsem se jich neptala. U nás v rodině byla demokracie, nám se věřilo, že neděláme žádné nepravosti a že se rozhodneme po svém. Spolužačky mi radily, ať jdu na DAMU, že se tam taky hlásí, a tak jsem šla s nimi. Je vzali, ale mě ne – jenže pak jsem byla přijata do televize.
 
Tím to všechno začalo?
 
Trochu ano, ale také to začalo tím, že jsem měla známou trafikantku, která mi schovávala Mladý svět. Ten časopis byl tehdy velký hit a podpultové zboží. A tam jsem se po svém ročním působení v televizní dětské redakci dočetla, že divadlo Semafor hledá pro svou premiéru představitelku hlavní role. A tak jsem šla na konkurz.
 
A přijali vás.
 
Co měli dělat, když jsem tam přišla jako jediná? Bylo to představení Člověk z půdy a letos v říjnu uplynulo 55 let od jeho premiéry.
 
Bylo pro vás přijetí do Semaforu milé překvapení?
 
Spíš nemilé, protože jsem nepočítala s tím, že se po mně bude hned chtít, abych zpívala. U klavíru mě přijal poměrně zklamaný Jiří Šlitr, který čekal nával krásných holek. Ale ještě u toho klavíru mě naučil Včera neděle byla, a tak jsem si vytvořila celoživotní vizitku.
 
Jak na Semafor vzpomínáte?
 
S velikou láskou, protože tyhle divadelní začátky byly nádherné. Byly prosty všech těch přívažků, co mívá divadelní zákulisí, jako jsou řevnivost, závist, ambice. Bylo nás málo, strašně nás to bavilo a učili jsme se. Měli jsme štěstí, že s námi byly dvě hvězdy: Miroslav Horníček a Miloš Kopecký. Od té doby vím, že člověk, který něco znamená, je skromný a vůbec to na něm není znát.
 
V Semaforu v té době vznikaly jedny z nejkrásnějších písní. Byla jste u toho. Mohli jste do nich zasahovat?
 
To bychom si nedovolili. Suchý se Šlitrem byli úžasní, obdivuhodní, velmi pracovití, ale přísní šéfové – a my jsme poslouchali jako hodinky.
 
Které z těch písniček jste si oblíbila? A zpíváte je ještě dnes?
 
Zpívám je všechny. K písni Včera neděle byla mám sentimentální vztah. Ať přijdu na vystoupení s jakýmkoliv repertoárem, stejně se dopracujeme k tomu, že obecenstvo bude chtít tu Neděli. Písničky Suchého a Šlitra mají ten půvab, že si je lidé snadno zapamatují a mohou si je s námi zazpívat. Když jsem jako mladá matka šla jednou se svými dětmi na Matějskou pouť, tu písničku hráli u kolotočů. Pamatuju si, jak na mě byly holky pyšné!
 
Proč jste ze Semaforu odešla?
 
Bylo to asi po pěti šesti letech – čistě z mladické nerozvážnosti.
 
Stihla jste ale ještě účinkovat ve filmu Kdyby tisíc klarinetů.
 
V té době už jsem měla za sebou pár televizních pořadů. S panem režisérem Podskalským jsme natáčeli operetky, dostaveníčka, což byly takové publicisticko-zábavné pořady. A pro mě to byla další univerzita, protože jsem se dozvídala spousty zajímavých věcí, dostala jsem se na místa, kam se běžný návštěvník nedostane – například do depozitářů, církevních budov, ke zvonkohře na pražském Loretánském náměstí atd.
 
Klarinety ovšem byly trhák.
 
Takový zase ne. Nedlouho předtím měl premiéru opravdový trhák Starci na chmelu. Byl to úžasně obsazený film s krásnou muzikou–a navíc barevný, zatímco Klarinety černobílé. My jsme samozřejmě měli radost, že jsme ten film mohli natáčet, a líbil se nám, ale moc dobře jsem věděla, že Suchý se Šlitrem čekali větší ohlas a že byli trochu zklamaní. Navíc se v kritikách objevilo, že v něm zaznívají pacifistické myšlenky, což bylo v tehdejší době sprosté slovo – kdo byl pacifista, byl za zrádce. Ani na oficiálních místech, ani u diváků tedy Klarinety neměly takový ohlas, jaký autoři čekali. Ale doba jim to splatila – dnes je člověk vidí v televizi třeba dvakrát za rok.
Oba filmy se trefily do doby, kdy byl po něčem podobném hlad. Semafor také vznikl v čase, kdy u nás nic podobného nebylo. Dnes je mnohem těžší se prosadit, vůbec nezávidím začínajícím hercům a zpěvákům. Mnoho hvězd vzniká přes noc v různých Superstar, ale bohužel do týdne zhasnou. Vím, co je to za nervák, stoupnout si před kameru, před obecenstvo a začít se předvádět.
 
I dnes je pro vás vystupování nervák?
 
Já mám trému celoživotně. Naštěstí to není tréma podrážející člověku nohy, že by zapomněl text, ale žije se s ní špatně. Dostaveníčka, která jsou založená na rovnocenném dialogu dvou průvodců, jsem jednu dobu dělala s Milošem Kopeckým – on nesmírně vzdělaný člověk s šarmem a já začátečnice. Jednou jsem to už nevydržela a řekla mu, že mám strašlivou trému z kamery a navíc z něj, že nevím, co mám dělat. On se na mě podíval a řekl: „Trému? To má každej slušnej člověk. Kdybyste věděla, jakou já mám trému! Kdybyste ji neměla, byla byste u mě nestyda.“ To si pamatuji a dodnes mi pomáhá, když si na to vzpomenu. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay