Neuhnout, i když trakaře padají

Vydání: 2016/40 Papež: Svatý je jen mír, nikoli válka, 27.9.2016, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 40

„Při tom nesmíš pouze jedno zapomenout, přítelíčku, podle větru, dav jak ráčí, rychle točit korouhvičku“ (Vrchlický). Postavit se této masové vrtkavosti ve své době příkladně dokázali dva muži podobného jména i zaměření, ale nestejných osudů. 5. října uplyne 80 let od narození Václava Havla a 31. října pak 195 od narození Karla Havlíčka či – podle jeho pseudonymu – Havla Borovského.


Václav Havel v době svého zaměstnání v trutnovském pivovaru (1975).Snímek archiv ČTK

Prvnímu z nich bylo dáno se dožít změny poměrů a relativně vysokého věku. Druhý zesnul poměrně mlád a už v předminulém století, takže o to spíše je namístě oživovat jeho památku. Co tyto dva muže spojuje? Je to jejich úsilí rozvíjet v naší zemi demokratickou politickou kulturu a občanskou zralost – a to navzdory těžkostem, které s tím byly spojeny. Oba dva zažili dobu předrevoluční, revoluční a normalizační, mám teď na mysli roky 1848 a 1968 a jejich předehry i dohry. A oba dva se zachovali podobně odvážně. Snažili se vzdorovat plíživé a čím dál obtížnější „společenské samototalitě“, která následovala po revolučním nadšení. V tomto smyslu lze těžko najít v českých dějinách příhodnější paralelu než právě dvojici Havlíčka a Havla. Řekl bych dokonce, že z určitého hlediska jejich hlavní význam tkví právě v tomto protinormalizačním vzdoru, v této dlouhodeché odpovědnosti za veřejné dění, kterou si nechtěli nechat vzít, ani když naprostá většina jejich spoluobčanů si v mrazivých časech Bachova a Husákova absolutismu sama zavelela k rezignovanému ústupu.

Jdeme nazpět!

Lze to vyčíst i ze dvou níže uvedených citací, které vypovídají o podobné starosti, ačkoli je od sebe dělí více než 120 let. Nejprve Karel Havlíček, jehož „setrvačnost“ v názorech i aktivitách dráždila nejen úřady, ale i jeho bývalé spojence: Počet náš – to vidíme – znamenitě se ztenčil a mnohý soudruh náš z roku 1848, na jehožto horlivost a upřímnost mnozí toho času by byli skály stavěli, zrádně opustiv svoje, slouží nyní za bídnou mzdu cizím proti nám. Nemajíce nyní moc v rukou, musíme snášeti cizí moc, která se nad námi provádí velmi často bez ohledu na dané zákony. Jdeme nazpět! – to pozoruje každý z nás – a poznenáhla ubývá vždy pod nohama našima práva a svobody, staré, bývalé nešvary vystupují poznenáhla pod rozličným zakuklením zase z hrobů do života, aniž můžeme toho zameziti. (Z článku Revoluce, leden 1851)

Podobně píše i Václav Havel ve svém dopise komunistickému prezidentovi uprostřed 70. let, kdy společnost už dávno upadla do politické letargie: Lidé jako by po nedávných historických otřesech a po tom, jaký systém se v zemi stabilizoval, ztratili víru v budoucnost, v možnost nápravy obecných věcí, ve smysl boje za pravdu a právo. … A kdo se ještě pokouší vzdorovat tím, že například odmítá přijmout princip přetvářky jako východisko k existenci, … jeví se stále víc zlhostejnělému okolí jako podivín, blázen, donkichot – a posléze je nutně přijímán i s určitou dávkou nevole, jako každý, kdo se chová jinak než ostatní, a u něhož navíc hrozí nebezpečí, že svým chováním nastaví svému okolí kritické zrcadlo. (Z dopisu Husákovi, duben 1975)

Nestydatost státního zástupce

Připomeňme si v tuto chvíli nejen poněkud romantický československý pokus o nastolení socialismu s lidskou tváří, který si mnozí ještě pamatují, ale zejména revoluční rok 1848, který už poněkud upadl do jámy zapomnění. Tehdy začaly praskat ve švech zkostnatělé monarchie a rebelie zachvátila Německo, Itálii i Rakousko. Ve hře bylo hlavně národní probuzení a hledání jazykových příbuzných coby nových spojenců (pangermanismus, panslavismus), sociální požadavky (zrušení roboty a poddanství) a demokratické požadavky (ústava, svoboda tisku, svoboda shromažďování). Havlíček nikdy nepatřil mezi radikály, nechtěl demontovat Rakousko, ale jako novinář a politik usiloval o jeho přetvoření ve federaci rovnoprávných národů a zároveň o kulturní a občanské povznesení českých zemí. Činil tak zejména jako redaktor prvního českého deníku Národní listy, ale také jako poslanec nově zvoleného říšského sněmu, který krátkodobě zasedal ve Vídni a Kroměříži.

Po rozprášení kroměřížského sněmu a zastavení Národních novin se Havlíček uchyluje do Kutné Hory. Poněvadž v Praze už nemohl déle působit, snaží se alespoň z tohoto provinčního města vysílat signály, že svobodný novinářský duch ještě stále žije. Založil časopis Slovan, jehož redaktorem je prakticky jen on sám. Pravidelné periodikum vydávat nemůže nejen kvůli obtížím s nevyzpytatelností poštovního zasílání, ale také kvůli policejnímu a soudnímu tlaku. Některá čísla jsou zčásti, jiná zcela zabavena.

Františku Palackému 4. července 1851 Havlíček píše: Libovolnost, se kterou zde státní zástupce, člověk malicherný a ničemný, proti Slovanu jedná, a nestydatost, se kterou, odvolávaje se zcela naopak k zákonům, mně číslo po číslu konfiskuje, přesahuje všechny hranice lidské trpělivosti. … Dříve alespoň časem ještě soud zvrhl takové marné konfiskace státního zástupce, ale nyní i ten jest tak zterorizován, že si netroufá nikdy býti jiného mínění… Denunciace zde panuje až k ošklivosti, takže já skoro co člověk malomocný, jak to v Bibli čteme, všech lidí od vlády jen poněkud odvislých štítiti se musím, abych jim neuškodil. Neboť kdo by z nich jen se mnou mluvil, udá se a jest v nebezpečí.

Revoluce hlav a srdcí

Jakkoli Karel Havlíček nebyl úplně bez přátel, jak vysvítá z jeho korespondence, přece trpěl zřetelnou osamoceností. Václav Havel podobné pocity znal jistě také, ale postupně se podařilo jemu a ostatním vytvořit „společenství otřesených“, abychom použili Havlův termín, tj. těch, kteří nechtěli srovnat krok s normalizačním režimem. Tito disidenti, kteří společně vzdorovali životu ve lži a přetvářce a vytvořili jakousi alternativní polis, však uplatňovali svůj přímý či nepřímý vliv i mimo své řady.

Pokud jde o Karla Havlíčka, státní moc ho psychologicky naprosto propracovaně zlikvidovala. Změnila kvůli němu zákon, aby jej mohla bez soudu držet mimo území vlasti, a odvezla ho k nucené třiapůlleté internaci do Brixenu. Pražského novináře, který byl dosud zvyklý žít děním kolem sebe, tak uvrhla do společenské izolace a nehostinného prostředí. Podlomili ho tak psychicky, nakonec i fyzicky, nikoli však morálně. A právě na udržení mravního standardu záleželo tehdy i dnes na prvním místě. Proto Václav Havel psal už v 70. letech o „mravní rekonstituci společnosti“ – což vysvětluje tak, že má jít o radikální návrat člověka k lidskému řádu, tedy k něčemu, co stojí nad řádem politickým.

Karel Havlíček zase razil pojem revoluce hlav a srdcí. Jde vlastně o totéž. Pokud nebudeme národem vzdělaným a mravným, žádné revoluce nám nepomohou, neboť si dříve nebo později svou pokažeností znovu na sebe upleteme metlu absolucie. Pozoruhodné je, že v tomto pojetí sama vzdělanost nestačí. Musí být doprovázena mravností, konkrétními životními postoji. Proto náš přední politický žurnalista choval nedůvěru k revolučním výbuchům. Raději hovořil o vnitřní revoluci v člověku. Nepodaří-li se nám změnit člověka k lepšímu, ani vnější změna poměrů nám v posledku nepomůže.

Zákony mravnost nenahradí

A v tom spočívá důležitý vklad Havlíčkův i Havlův do naší současnosti i blízké budoucnosti. Ani tržní ekonomika, ani členství v EU a Severoatlantické alianci samy o sobě neuchrání naši demokracii před možnými vnitřními otřesy. Demokracie se ukáže jen tehdy stabilní, je-li rozvinutá a upevněná občanská společnost. A občanská společnost se rozvíjí a upevňuje nejen spolkovou a politickou činností, ale také mravními principy. Není-li mravnosti, nezachrání nás ani zákony. Není-li mravnosti, otevírá se prostor korupci a jiným nešvarům. Nejsou-li občané vzdělaní a mravní, těžko budou také volit vzdělané a mravné politické představitele. Neboť mnozí politici si dovolují právě tolik, kolik jim dovolí společnost.

Jinými slovy: Havlíčkovo a Havlovo úsilí o mravní integritu z doby perzekuce je třeba přenést i na dobu demokracie. Není pravda, že jen tenkrát bylo zapotřebí odvahy. I dnes je třeba mít dost kuráže uchovávat si mravní ucelenost, žít čestně a svou drobnou, poctivou prací formovat okolí, v němž žiji. A nenechat se žádnými populisty oloupit o rozumnost, rozvahu i odvahu.

Experimentování s pravdou

V našich současných poměrech je vnější tlak na člověka sice méně nápadný, ale přesto můžeme hovořit o davové společnosti, která se v bezbřehém prostoru sociálních sítí stává snadnou obětí šiřitelů polopravd i výslovných lží. Havlíčkovské kritičnosti a ukotvenosti je nám třeba jako šafránu. Ale je ještě cosi hlubšího, co nás ohrožuje, a to je nedostatek motivace k etickému jednání. Tento deficit je důsledkem odmítání vyšších mravních principů a vytrženosti z řádu bytí.

Je třeba znovu objevit identitu člověka, který byl stvořen k obrazu Božímu – to můžeme doříci za Havlíčka i za Havla. Teprve tváří v tvář duchovním skutečnostem, které člověka přesahují, můžeme pochopit a nalézt sebe sama a své poslání v tomto Božím světě.

Z křesťanského hlediska dosud trvá čas milosti. Dějiny pokračují a my jsme vyzýváni do nich aktivně vstupovat a dávat jim konkrétní výraz na místech, kde žijeme. Havlíčkovské i havlovské experimentování s pravdou, kdy se člověk nechává vést svým poznáním a svědomím, i když to někdy bolí, nám může být povzbuzením a inspirací. Cíl naší cesty však přesahuje horizont jakékoli vnitrodějinné politické vize. V naší nedávné minulosti sice máme příklady konkrétních lidí a jejich svědectví o pravdě v časech, kdy jim bylo dáno žít a jednat, před sebou však máme Pravdu samu, Mistra z Nazareta, našeho Spasitele a Pána, který nás vyvádí z egyptského otročení hříchu do nového Jeruzaléma spravedlnosti
a pravdy.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay