Netrefovat se do hříchů jako do kuželek

Vydání: 2010/48 Začíná advent, 25.11.2010, Autor: Jiří Macháně

Přehlušit tichem adventu lomoz předvánočních dní – právě před takovým úkolem stojí křesťané na samém začátku tohoto období, jímž začíná nový církevní rok. Na prahu adventu jsme o něm hovořili s pastorálním teologem P. ALEŠEM OPATRNÝM:

K adventu, stejně jako k postní době, patří pokání a obrácení. Pojmy, které slýcháme opakovaně. Připomenete, co znamenají?

Ve spojitosti s adventem bychom měli hovořit spíš o přibližování. Když se má někdo dvakrát až třikrát do roka obrátit, už se může točit jak na obrtlíku. A může z toho být skutečně vyprázdněný pojem. Momentálně před námi stojí vánoční svátky jako krásný zářící vykřičník Božího příchodu k člověku, a tak na to máme a chceme nějak odpovědět. Spíše než obrácení nebo pokání bych použil jako příměr zmíněné přibližování. Pořád se potřebujeme přibližovat ke Kristovu tajemství. Přibližovat tak, až bychom se přiblížili ke smrti a smrtí prošli do Božího království. A tyto časy určitého zpomalení nebo zvýšení pozornosti, jaké nabízí advent, mohou pro křesťana znamenat upozornění: „Člověče, přibližuješ se? A když ne nebo v čem ne, co ti brání?“ Je to zamyšlení nad našimi minusy, nad našimi překážkami v cestě. Pokud nalézáme, co nám brání, měli bychom se ptát: „Tak jak to odstraníš?“ Překážet nám může třeba přilnutí k nějaké nedobré věci – a od toho je potřeba se opravdu oprostit, tedy obrátit. Člověk se ale v adventu zpravidla neobrací celý – jako že by úplně změnil svůj život – i když se to samozřejmě může přihodit. Každý z nás by pak měl využít adventní čas k tomu, aby si všiml, kde a v čem se nepřibližuje a jak to udělat, aby se přibližoval více.

Překáží nám v tom často hřích, něco, co nás odděluje od Boha…

Když se mám nějakým vozidlem přiblížit k cíli, mohou mi v tom bránit různé překážky. Když přes silnici stojí tank, nemohu jet dál. Jindy mi v cestě může bránit příkop, který vypodložím a přejedu. Může se stát, že budu mít zataženou ruční brzdu a auto mi sice pojede, ale ne moc rychle. Překážka mi zkrátka brání nebo mě brzdí na cestě k cíli. Říkám to proto, abychom si nemysleli, že hřích je jenom vada na kráse, kterou holt, když přimhouříme očka, můžeme nechat být a nic se neděje. Ale také je dobré vědět, že není brzda jako brzda. Každá vadí, ale každá jinak.

Jak překážky poznávat a odstraňovat?

Přemýšlet, co mi překáží v tom, abych uskutečnil svůj krásný obraz, který sám o sobě mám. Nemusí být vždycky špatný, ale také to vůbec nemusí být to pravé, protože ten nejpodstatnější obraz, jehož se potřebujeme držet, má o nás Bůh sám. Potřebujeme se ptát, čím a jak Boží dílo v nás a mezi lidmi kazíme. Když si postavím názvy hříchů jako kuželky a budu se do nich trefovat, asi to nebude to pravé…

„Adventní postava“ Jan Křtitel říká, že máme snížit pahorky a vyplnit rokliny, údolí. Jak to aplikovat při vstupu do adventu v našem životě?

Někdo potřebuje odstranit pahorek nevraživosti, který v sobě nese. Jiný by měl snížit pahorek strachu, který má před Bohem a nedovolí mu k němu s plnou důvěrou přistoupit. Další pak potřebuje zaplnit díru, kterou má v srdci proto, že se nestará o své blízké, nebo potřebuje „zaplnit roklinu“ tím, že si udělá trochu času na to, aby něco z Božího obdarování opravdu vnímal. Neredukoval bych to jen na ty nešťastné hříchy a „trefování se do nich“. Nestačí totiž jen vyhýbat se zlu, je třeba tvořit podle dobrého Božího plánu.

Poraďte jak…

Doporučoval bych každému, aby se nesoustředil v prvé řadě na své hříchy a na svá předsevzetí, ale na Krista. Dále pak, aby se koncentroval na to, k čemu je vlastně povolán. Svatý Lev Veliký píše: „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem.“ Vždyť je to závratné, že k Bohu patříme jako Boží děti. Toho si člověk potřebuje všimnout a pak se ptát, jak jeho život v kontrastu s ním vypadá. V mnoha ohledech bídně. A toho si musí všimnout.

Jaké jsou hlavní body, které by nás měly v adventní přípravě provázet?

Odrážejí se v adventní liturgii, tedy v mešní liturgii i v breviáři a také v adventních rorátních písních. Tyto texty nás mohou adventem „provést“. Jedním bodem je pohled zpátky, na očekávání Mesiáše a jeho zaslíbení – to jsou starozákonní čtení z proroků. Druhým je příprava na Vánoce, tedy na oslavu toho, že Vykupitel už přišel, že se touhy lidí po něm naplnily a stále se v dějinách naplňují. I my se nějak těšíme, že se o Vánocích Pán Ježíš „jakoby narodí“, ač víme, že už se tak stalo. To je velmi hezká věc, že člověk může to, co se stalo dříve, vzít každý rok nově na vědomí a prožít autentickou radost z toho, co se stalo tenkrát, ale co je darem i teď. A pak je tu očekávání druhého příchodu Krista. Je to jako světýlko v dáli, k němuž se přibližujeme. My skoro ani nevidíme, jak se přibližujeme, ale přesto k němu jdeme a počítáme s tím, že se to světýlko rozzáří ve veliké světlo; že Boží záchranná akce, která prochází dějinami, se skutečně naplní a Bůh bude všechno ve všem.

Počítáme s tím druhým příchodem? Úplně si neumím představit být neustále ve střehu, že za pět minut budu stát tváří tvář Kristu.

To by bylo dobré leda na neurózu. Použil bych příklad ze školy. Školák musí každý den vstát a odebrat se do školy, číst, psát, počítat a vypracovávat úkoly, zkrátka absolvuje školu den po dni. Řeší tu zkoušení, tu písemku – a to všechno s výhledem, že poté, co dostane vysvědčení, začínají 1. července prázdniny. Kdyby neabsolvoval den po dni, k tomu konci by se nedobral. A kdyby na druhé straně žádný zářný konec neměl, pak je otázka, jestli by měl motivaci, aby dělal úkoly, připravoval se a chodil do školy – pakliže by ho škola jen den po dni mlela. Podobně člověk řeší úkoly všedního dne, a má-li víru, řeší je v perspektivě toho, že tyto úkoly každého dne, týdne nebo měsíce nejsou koncem všeho. Nejsou naplněním. Cílem, k němuž směřujeme, není jen dnešní den, pozítří, příští týden… Ten cíl je možná časově daleký, ale současně je tak blízký, jak je mi blízký Pán Ježíš. A to můžeme prožívat nejen v adventu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay