Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008

Můj přítel má trápení se synem – v žádném zaměstnání nevydrží, naučil se žít ze sociální podpory. Na domluvy rodičů neslyší, ani jejich modlitby nebo poutě konané na tento úmysl nepomáhají. Jak vůbec může v mladých vzniknout jakási profesní prázdnota? Jak mají rodiče, kteří asi něco zanedbali, postupovat?

Není snad větší bezmocnosti než té, kterou zakoušejí rodiče vůči svým milovaným dětem, které se „nevydařily“. Autor dotazu to vystihuje přesně; hovoří o „trápení“, které má její přítel se synem. Nelze však jednoznačně říci, že si za svá trápení mohou rodiče vždy jen sami, protože něco zanedbali. V praxi bychom našli případy vzorných rodičů, kterým se nedá po stránce výchovy nic vytknout, a přesto jsou jejich děti problémové, neodpovědné. Jsou však i opačné případy. Rodiče nejsou dobrými vychovateli, a děti jsou přesto vyzrálé a chovají se odpovědně. Příklady z praxe tak relativizují někdy přeceňovaný význam výchovy. Známý psycholog Matějček se jednou nechal slyšet, že čím víc má vědeckých poznatků o různých determinantách lidského chování, tím víc si těchto poznatků váží. Vybavil si přitom rodiče, kteří tyto poznatky nedocenili v přesvědčení, že láskou se dá přece vše zvládnout a vyřešit. Po čase ho pak vyhledali, aby se mu se slzami v očích vyznávali z bolestí a trápení, která jim děti způsobují a se kterými si neví rady. V odpovědi na dotaz je proto třeba rozlišit odbornou rovinu, vyžadující konzultaci s odborníky, a rovinu výchovy, odpovědnosti rodičů. Poukáži na jeden důležitý aspekt, který vzhledem k dotazu má své opodstatnění. Výchova musí být postavena na důvěře. Je důležité, aby rodiče projevovali dítěti důvěru, dali mu pocítit, že ho mají rádi. Důvěra rodičů podněcuje v dítěti, v mladém člověku, připravenost k přebírání vlastní odpovědnosti, aby si vážil sebe i jiných, dokázal obstát v obtížích. Příkladná je v tomto směru životní praxe velkého světce a vychovatele Dona Boska: „Nestačí mladé milovat, oni musí vědět, že jsou milováni.“ Don Bosko mladým chlapcům důvěřoval, měl je rád a nebál se jim svěřovat velkou odpovědnost. Jejich výkony a vytrvalost při překonávání obtíží byly obdivuhodné.
Někdy se rodiče snaží za své děti vše rozhodovat. Zaujímají pozici jakési „kvočny“, která vysedí svá kuřata, pečlivě se o ně stará a nabízí jim svá ochranná křídla. Za tímto obrazem se skrývá nebezpečí ochranitelství a poručnictví. Rodiče chtějí své děti ušetřit chyb, které sami udělali. Jde to třeba až tak daleko, že za ně dělají vše namáhavé a obtížné, jen aby děti nebyly přetěžovány. Je zde nebezpečí, že se děti časem buď vzepřou a nepřipraveny vstoupí do života, anebo se nevzepřou a zůstanou trčet v „rodinném hnízdě“. Jsou sice velmi hodné, ale málo vitální, bledé a nevýrazné. Vyhovuje jim pohodlí zajištěného domova. Nemají odvahu ani motivaci k překonávání překážek a převzetí odpovědnosti za vlastní život. Děti a zvlášť mladý člověk potřebují být konfrontováni s obtížemi, otázkami a nástrahami života. Musí se učit rozhodovat. Není možné je toho ušetřit. K tomu patří i poznávání a rozvíjení vlastního talentu a hřiven. Rodiče, kteří své děti příliš hýčkají, něčemu brání.
P. Jindřich Šrajer SDB, vyučující teologické etiky na TF JU v Českých Budějovicích