Nešlo mu o vlastní „zisk a slávu“

Vydání: 2014/25 Katedrála slavila výročí, 17.6.2014, Autor: Jan Paulas

„Kvůli Arnoštovi z Pardubic si čas udělám,“ řekla mi profesorka ZDEŇKA HLEDÍKOVÁ, když jsem ji požádal o rozhovor. Je totiž autorkou poutavé monografie o této osobnosti.
 

Iniciála písmena A s klečícím Arnoštem z Pardubic adorujícím Krista (graduál z roku 1363). Repro knihovna pražské kapituly

Začněme u onoho jeho „hořkého“ duchovního zážitku z dětství v Kladsku, který rozhodl o budoucím povolání...

Celé Arnoštovo dětství a rané mládí je poněkud záhadné. Byl zřejmě nejstarším synem – a proto se od něho čekalo, že převezme rodové statky a bude pokračovatelem rodu, ne že půjde studovat s perspektivou duchovní dráhy. Tak to bylo obvyklé i v selských rodech až do 20. století. Přesto se malý Arnošt ocitl mezi žáky a tím i zpěváky při kostele Panny Marie, který patřil johanitské komendě v Kladsku (dnes farní kostel Nanebevzetí Panny Marie). Až v posledních týdnech života, mezi Letnicemi a 30. červnem 1364 vylíčil událost, kterou tam jako dítě zažil: během zpěvu antifony Salve regina (už si nebyl jist, že šlo právě o ni) se bezděky podíval na sochu Panny Marie a s hrůzou viděl, že se od něj tváří odvrátila a ukázala mu ošklivou zadní stranu dřevěné sochy; Ježíšek na Matčině ruce se ale na něj i dál usmíval…

Spíš by asi bylo úkolem dobrého psychologa vyvodit ze zážitku něco pro duševní ustrojení malého inteligentního chlapce. Otřesený (jak by ne) Arnošt se tehdy ani později o věci nikomu nezmínil, nicméně v něm trvale zůstala. Nepochybně pro něj znamenala tolik, co „okamžik obrácení“, byť v neobvykle raném věku. Když své vidění po mnoha desetiletích sepisoval, jistě se na zážitek díval i z pozice svých celoživotních teologických znalostí a zkušeností a něco z toho se mohlo ocitnout ve formulacích, které užil. Podstatu si ale nevymyslel a zcela bych vyloučila, že sepsání tohoto Vidění mělo posloužit jeho budoucí kanonizaci.

Lze tedy říci, že se v kladském kostele zrodil budoucí Arnošt z Pardubic. Co vůbec víme o jeho duchovním životě?

Ano, tak to lze brát. Ale nečekejte ode mne, že bych vám mohla vylíčit jeho duchovní život. Jistě k němu patřila mariánská zbožnost, ale Arnošt nepsal soukromé texty, kde bychom jeho soukromé smýšlení mohli postihnout. Víme jen, že si připisoval poznámky do studovaného textu, který byl spíše mystického rázu, což může udivovat při jeho převažujícím právním zaměření.

Kde Arnošt nabyl své vzdělání?

Studovat začal už v Kladsku a v Broumově, ale celé jeho univerzitní vzdělání proběhlo na jihu Evropy. Studoval, což dokládají jeho životopisy i pozdější styky, v Padově a Bologni a pak pobyl „na praxi“ při kurii v Avignonu – celkem čtrnáct let. Studia se týkala filozofie, práva a teologie, ale univerzitní titul nikdy nezískal, protože nesplňoval podmínku pro jeho nabytí, jíž byl věk 35 let.

I pražským arcibiskupem se stal Arnošt jako poměrně velmi mladý. V čem tak vynikal?

V době, kdy se stal biskupem (1343), mu bylo asi 33 let. Za ony zhruba čtyři roky od svého návratu do Čech tu byl přijat do sboru pražské kapituly, a dokonce se záhy stal jejím děkanem. To samo už na jisté schopnosti ukazuje. Především se ale tehdy již delší čas připravovalo zřízení arcibiskupství v Praze a náročná úloha prvního arcibiskupa předpokládala vzdělaného, zdravého a mentálně vyspělého člověka, který zná také kuriální svět i se zná s lidmi z jeho okruhu, má jejich důvěru, a přesto tam není ještě vázán. A současně měl mít plnou důvěru českého krále. Všechny tyto podmínky Arnošt splňoval.

Je známo, že Arnošt z Pardubic a Karel IV. tvořili neoddělitelnou dvojici na poli církevně-politickém. Co bylo motivem této jejich bezproblémové shody?

U obou to byl poctivě míněný zájem země, pro niž pracuje každý na svém poli, a vědomí, že stejně jako já to i druhý považuje za samozřejmé a při vší své činnosti myslí především na obecné dobro, ne na sebe. My samozřejmě můžeme jejich činnost (hlavně politickou) posuzovat jinak, jenže se díváme s odstupem šesti set a více let.

Jaký byl vlastně jejich vzájemný vztah?

To se sotva můžeme blíže dozvědět. Patřila k němu naprostá důvěra a spolehnutí ve smyslu, který jsem už naznačila – což se jistě neobešlo bez vzájemného respektu a nakonec i toho, co se označuje jako přátelství. Z výsledků měl větší profit Karel. Také při jediném známém nesouladu mezi oběma (korunovace dvouletého Václava českým králem) ustoupil Arnošt: respektoval nutnost vladařské kontinuity.

A můžeme určit, kdo koho víc ovlivňoval – třeba při založení pražské univerzity? Jakou zde sehrál Arnošt roli?

Souhra obou byla založena na respektování kompetencí, jak bychom dnes řekli. Karel nechal Arnoštovi uspořádání církevních poměrů v zemi a dohled nad nimi, Arnošt Karlovi zase plnou vládu. Jenže vládu vykonávající panovnická moc měla i sakrální zdůvodnění a byla vymezena mj. ochranou církevních poměrů a jejich rozvojem, k čemuž patřilo vzdělání. Takže vliv Arnošta jako místního církevního „šéfa“ se v této sféře přímo dotýkal panovnické moci – a Karel byl natolik vzdělaný a chytrý, že to věděl i respektoval. Jistě i Karel věděl, co může znamenat pro zemi univerzita, a stál o ni, ostatně jako už před ním Václav II.

Zážitek a praxi z univerzitního života měl ovšem Arnošt. Z papežského rozhodnutí se stal kancléřem univerzity, což bylo řešení naprosto obvyklé, a od nesnadných počátků ji také vypiplal: zajistil jí první profesory, staral se o rozběhnutí a úroveň výuky a její pravidelné hmotné zajištění až po první formální právní vymezení statuty a první diplomy absolventů. Role to byla bezmála spoluzakladatelská.

S Karlovou pomocí vedl Arnošt úspěšný boj o nezávislost církve na laické moci. Odvrácenou stranou nabyté svobody byl ovšem pokles mravů duchovenstva...

Tady bych tak docela nesouhlasila. Boj o nezávislost duchovní moci na světské proběhl u nás ve 13. století a právně ji uznal už Přemysl I. Jinou věcí je praktická realizace konkretního vztahu třeba krále a biskupa až po toho či onoho patrona a faráře jeho kostela. Mocní z obou stran měli jistě vždy více příležitostí ovládat ty prostší, závislejší či chudší. Kolem poloviny 14. století už šlo spíše o to, aby se něco ze vzájemného respektu světské a duchovní moci, jak ji žili Karel a Arnošt, stalo obecnou samozřejmostí. Pomoci k tomu měla třeba i univerzita.

A pokles mravů duchovenstva?

To je takové s chutí používané klišé. V jistém smyslu to znamená, že už tu bylo dost lidí, kteří si uvědomovali rozdíl mezi žitou praxí duchovních a ideálem křesťanství. Říká se tomu vnitřní christianizace a je to podmínka morálního a duchovního vzestupu. Morálka kleriků kolem poloviny 14. století jistě nebyla taková, jakou po nich předpisy, natož křesťanství samo vyžadovaly. Byli klerici, kteří jako mladíci chodili na lov, do divadel či krčmy a hráli v kostky nebo je zlákaly nevěstky, a jako usedlí muži měli k tomu třeba konkubíny a děti – nic z toho přitom nesměli. Ale to nebyl úpadek mravů, jen jejich postupně zdolávaná nedokonalost, která pokračovala pomaleji, než s jakou rychlostí ji okolí začalo vnímat.

V Arnoštově době se také rozrůstal „nešvar“ kuriálního obsazování církevních úřadů. Šlo o tzv. systém avignonského papežství. O co přesně šlo?

Systém začínal už na sklonku 13. století, ale pevné formy vymezené přesnými právními pravidly nabyl až po přesídlení papežství do Avignonu (a tím jeho odříznutí od finančních zdrojů papežského státu). Šlo v něm především o pokus o jednotné řízení všech církevních institucí kdekoliv po Evropě pomocí papežského jmenování beneficiátů, kteří splňovali určité podmínky. Mohlo to mít, a také mělo, daleko širší význam jednotné úrovně působení duchovenstva a tím nepřímo i sjednocování Evropy. Ideální počátky se samozřejmě záhy změnily v nedobrou administrativní praxi.

Za papežské jmenování byl dotyčný povinen zaplatit kurii určitý poplatek, závislý na velikosti a vybavení beneficia, které dostal – to je ona známější, peněžní součást. Celý systém, který se jen výjimečně vztahoval na farnosti, se u nás plně uplatnil právě za vlády Karla IV. Ten si svými přímluvami, aby to či ono místo bylo přiděleno člověku, jehož chtěl na některém místě mít coby svou mocenskou oporu, zajišťoval podporu v oné oblasti. Třeba v Magdeburku nechal jmenovat arcibiskupem Alberta ze Šternberka, pak Petra zv. Jelito. Pramenilo to z Karlova císařského postavení, přesto se celý systém provizí současně rozšířil do českých zemí, stejně jako kamkoliv jinam. Byli jsme součástí Evropy.

A co na to Arnošt?

Arnoštovi nezbylo, než celý systém respektovat, ale sám se mu vyhýbal, kde mohl, dokonce si stěžoval, jak že má správně vést svou diecézi, když jsou arcijáhni jako jeho nejbližší spolupracovníci jmenováni papežem a do země vůbec nepřijdou. Pak si našel oklikou jakési východisko v tom, že získal právo udělit určitý počet takových beneficií sám, ale z papežského pověření. Sám se za některého uchazeče přimlouval jen ojediněle a až ke konci života.

Kde všude dále můžeme najít Arnoštovu stopu?

Nejhlubší stopa po něm zůstala v zorganizování církevního života pražské diecéze platném přes všechno konfesijní rozdělení až do změn Tridentského koncilu. Ono uspořádání pak spolu s výsledky činnosti univerzity podmínily intenzitu a rozvoj českého reformního hnutí.

Svých diplomatických schopností Arnošt zase využíval po celé Evropě vesměs ve prospěch Karla IV. Ten by se sotva byl prosadil jako císař tak hladce bez Arnoštova jemného diplomatického umu. Dále založil v zemi čtyři kláštery, dva špitály, zanechal po sobě alespoň pět rozsáhlejších staveb a šest rybníků.

Stopu v literatuře bychom po něm hledali obtížněji. Dochovalo se třeba větší množství rukopisů, často iluminovaných (v tom i té nejlepší úrovně), jež pořizoval pro svou katedrálu nebo kostely, které zakládal. Jeho ideová inspirace je viditelná na freskách karlštejnských kaplí. Stavbu katedrály v Praze samozřejmě podpořil sbírkami mezi duchovenstvem a sám financoval stavbu jedné z jejích chórových kaplí. Arnoštovo zobrazení najdeme rozprostřeno od poloviny 14. století po současnost.

Zastavme se ještě u Arnoštovy osobnosti. Jaký to byl člověk?

Kronikáři (i italští) a autoři Arnoštových životopisů ho vesměs chválí: byl mírný, laskavý ke každému, klidný, pracovitý, pozorný, vždy ochotný pomoci, kultivovaný, znalý věci a jednání… Asi to tak bude, ostatně na to ukazují všechny výsledky jeho působení.

Arnošt setrval na vojtěšském stolci více než dvacet let a po smrti papeže Inocence VI. měl být údajně horkým kandidátem na jeho nástupce…

O Arnoštově papežské kandidatuře se mezi kardinály opravdu mluvilo. Jak vážně to bylo míněno, těžko říci. Od září 1360 do března 1361 byl Arnošt v Avignonu – tehdy ho zřejmě mnoho kardinálů blíže poznalo a získal si jejich úctu. Roli jistě hrála i známá skutečnost dobrého vztahu mezi ním a císařem. Ale sotva šlo o reálnou kandidaturu – kromě Viléma z Lestkova se o ní nikdo nezmiňuje, především o ní neví žádný kuriální pramen. Že se Arnošt nestal papežem, Vilém vysvětluje „překážkou cizí národnosti“.

Jaký byl závěr jeho života?

Arnošt se na jaře 1361 vrátil z Avignonu s podlomeným zdravím, nejspíš tam tehdy přežil morovou nákazu. K návratu ho přiměly slavnosti křtu Karlova syna Václava, jež se konaly v kostele sv. Sebalda v Norimberku. Křtícím byl Arnošt. Pak se věnoval spíše vlastním věcem arcibiskupa (založení rokycanské kanonie) a nezúčastnil se ani čtvrtého Karlova sňatku. Ovšem dvouletého Václava musel korunovat jen on. A musel být u dvora v době svatodušních svátků, aby před císařem sloužil mši. To bylo 12. května v Budyšíně a od toho dne se již nevzpamatoval. Nechal se převézt do Roudnice a zbývající čas do svého úmrtí (30. června) nejspíš účtoval se životem. Mimo jiné sepsal své Vidění a pověřil opatovického opata Neplacha, aby ho v den pohřbu rozpečetil a přečetl. Místem, kde se to má stát, určil Kladsko, kostel, kde se vidění kdysi odehrálo.

Čeho si na Arnoštovi nejvíc vážíte vy sama?

Nejspíš je to ona samozřejmá schopnost nasadit se pro dobrou věc kvůli ní samotné, bez myšlenky na vlastní „zisk a slávu“.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay