Nerozhodnost je nemocí naší doby

Vydání: 2014/8 Ad limina – do Věčného města k hrobům apoštolů, 18.2.2014, Autor: Tomáš Kutil

Téma: Povolání

Místem, které je jako stvořené pro hledání životní cesty, jsou bezesporu duchovní cvičení. Téma rozlišování akcentují především exercicie podle
sv. Ignáce z Loyoly. Velkou zkušenost s nimi má P. CHRISTOPHE JAKOB z komunity Chemin Neuf.

Když správně rozpoznám, kam mě Bůh volá, mohu prožít naplněný život v tichu klášterních zdí
stejně jako uprostřed rušného velkoměsta. Snímek Vojtěch Vlk

Jak byste tato duchovní cvičení představil člověku, který se s nimi nikdy nesetkal?

Sv. Ignác sám pro sebe objevil rozlišování během své nemoci. Měl tehdy čas a četl knihy. Pozoroval, že např. z románů má radost, ale ta vydrží jen chvíli. Když ale četl o životech svatých, radost zůstávala. Postupně tak objevil, že existují různá vnitřní hnutí. Vše sepsal a systematizoval. Když to úplně zjednoduším – každý člověk podle něj prožívá různá vnitřní hnutí a je potřeba rozlišit, odkud pocházejí.

Jaké nástroje k tomu sv. Ignác nabízí?

Rozlišuje chvíle útěchy a neútěchy. Ve stavu útěchy prožívám radost, pokoj, dělám pokroky. Vše dělám s chutí. Jde o vnitřní pohyb, který mě vede k Bohu. Neútěcha je naopak časem vnitřního neklidu, člověku se nechce modlit. Nemá důvěru, nýbrž strach a pochybnosti.

Sv. Ignác říká, že se oba stavy střídají a je potřeba poznat, ve kterém zrovna jsem. Člověk může jít po jedné ze dvou základních cest – buď z jednoho hříchu do druhého, nebo naopak z dobrého k lepšímu. V první situaci ho zlý duch povzbuzuje, aby šel dál cestou hříchu, ale Duch Svatý ho v té chvíli nenechá v klidu. V druhém případě je to naopak – zlý duch útočí, takže mohu chvíli zažívat duchovní boj a neútěchu, ale Duch Boží mě zároveň povzbuzuje, abych vytrval.

Duchovní cvičení mě tedy učí, abych především slyšel a rozpoznal ten správný hlas.

Ano, je potřeba poznat, co je od Boha a co ne. Sv. Ignác říká, že při jakémkoliv rozhodování je nutné prožít etapu indiferentnosti. Nejde v žádném případě o lhostejnost, ale máme-li na výběr mezi dvěma možnostmi, je potřeba dostat se do stavu, kdy vnímám obě jako rovnocenné. Můžeme si to představit jako vyrovnané váhy, kdy obě strany váží stejně. Pokud pro svůj život rozlišuji například mezi manželstvím a celibátem, musím oboje vidět jako stejně dobré. Nemohu si říct: celibát je vrchol a manželství je jen pro ty, kdo na něj nemají. Nebo naopak. Musím vidět obě cesty jako stejně hodnotné. Jsou to jen dvě strany téže mince.

Jak se ale v tomto stavu indiferentnosti mohu nakonec rozhodnout pro jednu cestu? Nebudu litovat ztráty té druhé?

Indiferentnost předpokládá rozhodnutí. Je to stav jen pro dobu, než se rozhodnu. Právě v něm jsem schopen slyšet, co Bůh sděluje, a vidět cestu, kterou mi připravil. Mnoho lidí má dnes problém s rozlišováním právě proto, že nedávají Boží vůli na první místo. Zásadní je pochopit, že Boží vůle je dobrá, že nás zná a že pro nás chce to nejlepší.

Jak k tomu vedou člověka duchovní cvičení?

Každý, kdo je prožívá, musí nejprve vstoupit do Boží přítomnosti, prožít osobně jeho lásku – a až v jejím světle poznává svůj hřích, který ho od ní vzdaluje. Pak by měl prožít právě etapu indiferentnosti a po ní etapu volby. Klasická „velká“ forma duchovních cvičení trvá třicet dní, nejčastěji se ale pořádají týdenní.

Které konkrétní metody nabízí sv. Ignác pro etapu volby?

Popisuje tři základní. Podle něj je nejlepší, když člověk vnímá Boží působení bezprostředně. Prožívám útěchu, přitom k tomu nemám objektivní důvod. Bůh sám se mě dotýká a mně už je jasné, co mám dělat, jak se rozhodnout. Častěji se ale lidé rozhodují skrze zpětné rozlišování. Ohlížím se za svým životem a zkoumám střídání stavů útěchy a neútěchy. Co jsem prožíval, když jsem přemýšlel o celibátu, či manželství – anebo když jsem se s jedním z nich setkal blíž. To vše samozřejmě v tichu a modlitbě. Člověk při tom stále prosí o Boží vedení a snaží se naslouchat. Najednou pak cítí, kde mají útěchy větší váhu a která cesta je pro něj ta správná.

A třetí způsob?

Dva předchozí považuje sv. Ignác za nejlepší a většina lidí se pomocí nich skutečně rozhodne. Pokud se to nedaří, existuje třetí způsob, který je racionálnější. Člověk prosí, aby ho Bůh vedl skrze jeho rozum – a k rozhodnutí může dospět i pomocí kladů a záporů, které si například sepíše do tabulky. I to se ale děje v modlitbě.

Když se rozhodnu pro jednu cestu, mám už hotovo?

Ne, ještě je nutné potvrzení, člověk se vždy může mýlit. Jde o potvrzení naprosto konkrétní – skrze události, mou životní realitu, učení církve. Uvedu konkrétní příklad – pokud vnímám povolání spojit svůj život s určitou komunitou či hnutím, ale můj manžel či manželka ne, buď to není Boží povolání, nebo třeba ještě nenastal ten pravý čas. Bůh totiž manželství nikdy nerozděluje. Důležité je též poznamenat, že rozhodnout se mohu jen v čase útěchy. V neútěše jsme neklidní, vše si snadno zpochybníme. Ignác jasně říká, že co rozhodnu ve chvíli útěchy, nesmím v neútěše měnit.

Vedl jste už mnoho duchovních cvičení. Co lidem dnes nejvíc brání, aby je dokázali naplno prožít?

Častou překážkou jsou falešné obrazy o Bohu, kvůli kterým nevěřím, že Bůh je dobrý a chce pro mě to nejlepší. Pak je velmi obtížné mu naslouchat a být otevřený jeho hlasu. Pokud chci rozlišit Boží vedení, musím mít důvěru v jeho lásku. Mnoho lidí s ní dnes nemá zkušenost. Rozhodnout se pro povolání je ovšem odpověď na Boží lásku. On mě miluje a já chci svou službu dělat pro něj.

Dnes je také velmi těžké umět setrvat v tichu a trpělivě naslouchat. Pro mnoho lidí je to veliká překážka. A určitě zde hraje roli i strach ze závazku. To je velká nemoc naší doby: nechceme se rozhodovat a někam se vázat. Překážkou jsou určitě i vnitřní zranění, která si neseme. Abych se mohl svobodně rozhodnout, musím nejprve prožít uzdravení.

Organizoval jste exercicie ve Francii, Německu i v Čechách. Vidíte tu rozdíly?

Mladí lidé, kteří hledají své povolání, si jsou v těchto zemích celkem podobní. V Německu jsou možná jen ještě většími materialisty než tady v Čechách. Zde si více uvědomuji následky, které tu zanechal komunismus. Mnoho lidí podvědomě prožívá velkou nedůvěru k autoritě. Bez této důvěry se ale nemohu zavázat. Starší lidé pak často dělali před Sametovou revolucí něco jiného navenek a něco jiného ve skrytu. Navenek přijímám autoritu, ale uvnitř s tím nejsem ztotožněn. Pak ale nenastane potřebná konfrontace a nemohu žít naplno.

Komunita Chemin Neuf působí i v rozvojových zemích…

V Evropě jsou lidé často svázáni majetkem, hypotékou, což je spoutává – nejsou schopni radikálně proměnit svůj život a odstěhovat se. Například v Africe jsou v tomhle směru lidé mnohem svobodnější, ale je potřeba zase dávat velký pozor na to, zda povolání do komunity není jen útěkem před realitou a špatnými poměry. Kněžství je tam stále vnímáno velmi prestižně, a hrozí tak nebezpečí, že se pro ně mladý člověk rozhodne, aby se zvýšilo jeho sociální postavení.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay