26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nerad za sebou táhnu svoje dluhy

24. 8. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/35 Humor v církvi, 24.8.2010, Autor: Radek Gális

Loni na podzim získal Cenu Jaroslava Seiferta, letos na jaře oslavil devadesáté narozeniny. A nyní – 17. srpna 2010 – zemřel. Básník, dramatik a překladatel Ludvík Kundera. Na tomto místě zveřejňujeme dosud nepublikovaný rozhovor, který nám Ludvík Kundera poskytl při udělení Seifertovy literární ceny.

Jak jste přijal zprávu, že jste dostal Cenu Jaroslava Seiferta?


Bylo to překvapení. A překvapení se podobá sopce.

Spojujete si tohoto význačného básníka, po němž je cena pojmenována, s konkrétním osobním setkáním?

Poznal jsem ho poměrně brzo, hned po roce 1945, dokonce s mužem, který je v současné době nejstarším žijícím básníkem a kunsthistorikem, s šestadevadesátiletým Janem Maria Tomešem. Spolu jsme byli tenkrát u Seiferta na návštěvě. Později jsem se s ním setkával letmo, více pak v šedesátých letech, v desetiletí tání. Seifert se stal předsedou Svazu spisovatelů a já se dostal do jeho celorepublikového výboru. To byly jedny ze schůzí, na které jsem rád jezdil, poněvadž Jaroslav Seifert nebyl žádný funkcionář, který by to tvrdě řídil, spíš jednal spontánně, hezky, s žerty a vtipem. Poznal jsem tehdy Seiferta trošku víc, sice za stolem s dalšími asi patnácti lidmi, ale přesto to bylo pěkné.

Moravu opouštíte jenom zřídka. Chtělo se vám z milovaného Kunštátu přijet na předání Ceny Jaroslava Seiferta do Prahy?

Byl to pro mě zcela výjimečný den, z Kunštátu se mi přijet chtělo, poněvadž jsem správně tušil, že v Praze potkám po čtyřiceti padesáti letech řadu lidí. Byl jsem trošičku nervózní, ale to jsem překonal.

Před dvěma lety dostal stejnou cenu básník František Listopad žijící v Portugalsku. Po nástupu komunistů odešel natrvalo z vlasti. Vás to nikdy nenapadlo?

Tu šanci jsem měl jedinkrát v životě. Bylo to někdy po roce 1948, kdy mi někdo naznačil, že bych mohl být kulturním atašé ve Švýcarsku. To by bylo krásné, ale myšlenka zapadla – hlavně proto, že jsem o to už nestál. Narodilo se nám první dítě, žila ještě moje stará matka… Nechtělo se mi nějak utrhnout a někde sólově živořit. Pak jsem přišel na stejnou ideu jako Ludvík Vaculík, že si to s komunistickou partají musíme vyřídit doma, že to nejde z venku. Byla v tom skrytá naděje, která pak vzkvetla v šedesátých letech.

Svůj život jste spojil s Kunštátem na Moravě, místem, které se váže k vašemu oblíbenému básníkovi Františku Halasovi. Vzpomínáte na setkání s ním?

No jistě, poznal jsem ho právě v Kunštátu. A začal jsem o něm psát doktorskou práci, měli jsme pravidelné schůzky v Brně i v Kunštátu. Jednou jsem byl v Praze celý týden a bydlel u Halasů. Probírali jsme jeho život a dílo, v obšírném rozhovoru jsme došli až do roku 1936, ale to už se psal rok 1949 a Halas zemřel. Ještě nám ale stihl jít na svatbu za svědka.

Kunštát je městem básníků. Cítíte tam halasovštinu?

Tradice, myslím, trvá a my ji živíme. I v době, kdy byla Halasova památka pronásledována jako něco zhoubného, konal se vždy v říjnu v Kunštátě Halasovský den. Zaznívaly tam verše, nejen Halasovy, ale zejména jeho. Když ovšem podesáté zaznělo: „Já se tam vrátím,“ tak jsem to přímo zakázal. Stával se z toho citátu úplný šlágr, jako by nebylo jiných Halasových textů. Halas se narodil na začátku října a umřel na jeho konci. Říjen je pro mě halasovský měsíc.

Stýkáte se někdy s Halasovými syny Janem a Františkem?

S Františkem ne, poněvadž žije v Brně a já nebyl v Brně málem půldruhého roku. Ale s Honzou ano, ten bydlí deset minut od nás; potkáváme se a telefonujeme si.

K dalším vašim oblíbeným básníkům patří Jakub Deml, že?

To byl můj velký mistr a pořád jím je. Deml není žádný moravský zjev, je to světová záležitost. Opravdu. Je ovšem těžké najít způsob, jak ho zprostředkovat čtenářům v zahraničí. Udělal jsem výbor z Demlových Šlépějí, do toho přišly doby politických zákazů, ale výbor se zachoval a nakonec přece jen vyšel. Jakub Deml byl velký muž, kterého jsem bohužel osobně nepoznal. Trochu jsem se toho bál. Říkal jsem si: Já ho poznám, a pak mu budu třeba celý život nadávat.

Váš život i práci obohatila setkání s mnoha básníky, máte za sebou rozsáhlou tvorbu. Je vám devadesát roků. Co plánujete nového?

Já nejsem rád připomínán. Rád bych toho ještě hodně udělal. Nerad za sebou táhnu svoje dluhy, kterých je požehnaně. Je hrozné, jak se stále množí. Abych se bál zvednout telefon, že zase někdo bude lamentovat, že jsem mu něco před měsícem slíbil…


LUDVÍK KUNDERA, básník, dramatik, překladatel, esejista. Narodil se 22. března 1920, absolvoval gymnázium, studoval na Filozofické fakultě UK v Praze. Za války po zavření vysokých škol se učil drogistou, byl nuceně nasazený v Německu. Po válce dokončil studia na Masarykově univerzitě v Brně. Byl redaktorem časopisu Blok, pracovníkem Svazu čs. spisovatelů a dramaturgem Mahenova divadla. Po roce 1990 přednášel na univerzitách v ČR i v Rakousku, Německu a Švýcarsku. Autor desítek knih, například Živly v nás, Totální kuropění, Fragment, Hrudek, Malé radost, Ztráty a nálezy, Spisy L. K. Překládal z němčiny a francouzštiny. V roce 2007 dostal státní cenu Za zásluhy, loni získal Cenu Jaroslava Seiferta. Žil v Kunštátu na Moravě, zemřel 17. srpna 2010.



Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou