Nepřiznal jsem se. Nebylo k čemu

Vydání: 2014/37 Vrah P. Kubíčka prosí o odpuštění, 9.9.2014, Autor: Václav Štaud

Patří k nejstarším aktivním kněžím v brněnské diecézi, letos v červenci oslavil 65 let od kněžské ordinace a na jaře, dá-li Bůh, jej čekají devadesátiny. Ohlíží se za náročným životem, poznamenaným praktikami totalitního režimu. Přesto farář v Moravci Mons. JOSEF VALERIÁN za vše Bohu denně děkuje.
 
 
Mons. Josef Valerián slouží svým farníkům v Moravci už bezmála čtyřicet let. Snímek Petr Broža
 
Opravdu dokážete děkovat i za to, že jste byl dva roky po vysvěcení násilím vytržen z duchovní služby?
 
Když svůj život po tolika letech hodnotím, vidím, že všechno, co mě potkalo, dobré i zlé, bylo kupodivu velmi vyvážené a jako celek sloužilo k dobrému. Vidím, že mě Bůh obdivuhodně vedl a vždy stál při mně. Byť jednotlivé etapy vypadaly hrozivě.
 
Jak jste se dostal mezi mlýnská kola babických událostí?
 
Byli jsme spolu s mým tehdejším farářem P. Janem Podveským zatčeni 15. srpna 1951 na faře v Jaroměřicích nad Rokytnou. Bylo to dva týdny po popravě prvních kněžských obětí krvavé provokace – P. Václava Drboly a P. Františka Pařila. Přitom se nejdříve zdálo, že budeme ušetřeni. Otec Podveský prokázal velkou moudrost a inscenovanou akci prohlédl: s agenty odmítal jednat a okolní kněze varoval. Když ale katani k zastrašení Třebíčska potřebovali další oběti, popravili P. Jana Bulu a sáhli po nás dvou. P. Podveský odešel od soudu s šestnáctiletým trestem.
 
A vy?
 
Já jsem u soudu vůbec nebyl. P. Podveský, i když byl násilím donucen k absurdnímu přiznání, vzal na sebe zodpovědnost za celou jaroměřickou faru a trval na mojí nevině. Stále opakoval, že já jako nezkušený kaplan o ničem nevěděl. Ani já jsem se vyšetřovatelům nepřiznal. Ostatně nebylo k čemu.
 
Takže vás s omluvou propustili?
 
Tak snadné to nebylo. Po několika týdnech v péči jihlavských estébáků, kde bylo politickým vězňům vedle jiných nezákonných praktik odpírány jídlo a spánek, mě bez vysvětlení převezli do internace v Želivu. Tam jsem byl držen další rok a půl v přísné izolaci. Na co čekají? ptal jsem se v duchu, když po mně občas někdo z bachařů nenávistně hodil nadávkou „ty babickej vrahu“. Jen výjimečně jsem se tam mohl setkávat s několika stejně pečlivě střeženými duchovními, jako byli biskupové Tomášek a Otčenášek. Když se mi občas dostalo příležitosti naslouchat jejich učeným disputacím třeba se vzdělaným teologem P. Antonínem Šuránkem, byly to pro mne, mladičkého kněze, vzácné chvíle. Dlouho jsem se marně snažil pochopit, proč mě s ostatními neodsoudili a jakou roli jsem vlastně hrál v tehdejší režii všehoschopných. I když o jedné zvláštní okolnosti přece jen vím.
 
Prozradíte nám ji?
 
Až po desítkách let jsem zjistil, že v nejtěžší chvíli měl snad v můj prospěch zasáhnout jeden vlivný člen StB původem od nás z Boskovic. Moje maminka měla dobré srdce a před válkou v době hospodářské krize podporovala pravidelnými přísuny potravin mezi jinými velmi chudou rodinu v sousedství. To si pamatuji, přestože jsem tehdy byl ještě docela malý kluk. Podle hodnověrného svědka se v jednom ze členů této rodiny v padesátých letech pohnulo svědomí a bez mého vědomí mi pomohl. Možná mi ty ošatky rozdaných buchet dokonce zachránily život. Já té verzi věřím, ale také chápu, že se někomu může jevit jako podivná. Žádný ze zúčastněných nežije, a tak pravdu už zná jen sám Bůh.
 
Kdy jste se do rodných Boskovic vrátil?
 
Na závěr této smutné kapitoly přišly ještě dva roky otrocké práce v PTP. Moc jsem tam asi nebyl platný, prožité nesnáze byly na mně vidět: na počátku vojny jsem vážil 48 kilogramů a moc jsem nepřibýval. Na svobodu jsem se tak dostal až v roce 1955. O kněžské práci jsem nejdříve nesměl ani uvažovat, byl jsem rád, že mě po marném hledání práce přijali jako dělníka na pile. Kaplanem jsem se mohl znovu stát až po delším čase a postupně projít farami v Ořechově, Jihlavě a Tišnově. Odtud mě znovu odvlekli do vězení.
 
Proč to?
 
Sám přesně nevím. Věděl jsem, že mě tajní nepřestali sledovat, proto jsem se snažil být opatrný. Ale asi mi přece jen nepromyšlené slovo na kazatelně uteklo. Odsouzen jsem byl za podvracení republiky. Učitel, který proti mně u brněnského soudu svědčil, docela neurčitě prohlásil, že „moje kázání na něj dělalo dojem, že chci ve věřících vyvolávat nedůvěru a odpor k socialistickému zřízení“. To ještě v roce 1962 stačilo na dva a půl roku ve Valdicích.
 
Ale těch ztracených měsíců nelitujete…
 
Ne, protože ztracený tam nebyl jediný den. Kde jinde bych najednou potkal tolik vynikajících lidí a mohl být stále obdarovávaný jejich moudrostí? Nejen že jsem se tu po letech sešel se svým dobrodincem P. Podveským, ale na tak zvaném vatikánském bloku jsem mohl naslouchat Josefu Zvěřinovi, Otu Mádrovi, Toníku Bradnovi a mnoha dalším. Navázal jsem tam mnoho krásných přátelství. Například se slovenským jezuitou Jánem Korcem, pozdějším nitranským biskupem a kardinálem. Nezapomenutelné byly jeho debaty s bratry evangelíky. Dával příklad pevného postoje vlastní pravdy a současně laskavého přístupu k názorům druhých. I v pozdější době patřil k lidem, u nichž jsem čerpal podněty pro svoji kněžskou cestu.
 
Jaké vztahy vás pojily s brněnským biskupem Karlem Skoupým?
 
Toho jsem měl rád už z časů semináře. Když to bylo možné, jezdil jsem za ním do místa internace v Žernůvce u Tišnova. Byl doslova hladový po informacích, co se v jeho diecézi děje. Věděl už také, že se na něj mnoho lidí zlobí za jeho postoj k P. Bulovi, jehož jako usvědčeného pomocníka babických vrahů v roce 1951 exkomunikoval. Velmi jej to trápilo. Často mi opakoval: „Pravdu jsem neznal. A podle informací, které mi věznitelé poskytli, jsem nemohl jednat jinak.“
 
Nebyl to jediný biskup, s nímž jste se dlouhá léta stýkal.
 
Určitě, znal jsem jich mnoho. Podobně jsem navštěvoval biskupa Josefa Hloucha v Koclířově a biskupa Františka Tomáška, administrátora na Hradčanech – v Želivu se ke mně nejdřív choval zdrženlivě, pak mi to však slovy úcty a lásky vynahradil. Velmi přátelský vztah mě pojil i s tajně vysvěceným biskupem Ladislavem Hladem. Tomu byla Vatikánem původně svěřena pravomoc zastupovat stávající biskupy, bude-li jim znemožněn výkon funkcí. Dožil na Moravci a bylo pro mne velkou ctí, že jsem mu mohl duchovně sloužit i v jeho posledních chvílích.
 
Mezi zdejší vaše blízké prý patřil jeden tajně vysvěcený biskup podzemní církve.
 
Máte pravdu, nedávno tu zemřel téměř stoletý P. Josef Hinterhölzl. Byl jsem léta jeho zpovědníkem a on zase touto službou pomáhal mně. Na svém sporném biskupském svěcení si hodně zakládal, stále nosil zvláštní biskupský prsten. K jeho cti musím říci, že po roce 1990 svůj postoj změnil. Tehdy jsem mu důrazně navrhl: „Odlož svoje biskupství, protože už nemá smysl. Dostali jsme nového dobrého biskupa, jsme mu povinni poslušností. Všechno ostatní, ať již to bylo jakkoliv, je minulostí.“ On souhlasil, i prsten sundal z ruky. Ale dlouho jej pak nechával ležet na svém nočním stolku.
 
P. Josef Hinterhölzl zapadá do mozaiky vašeho života ještě z jednoho důvodu.
 
Je to tak. V roce 1952 byl kaplanem v Jihlavě a měl mimo jiné na starosti tamní věznici. Dvacátého května jej předvolali ke zpovědi před popravou. Oním kajícníkem nebyl nikdo jiný než dnešní kandidát blahořečení P. Jan Bula. P. Hinterhölzl byl tak jedním z nejdůležitějších svědků Bulovy věrnosti Kristu až do poslední chvíle. O obsahu zpovědi sice ani za těchto okolností nic říci nesměl, ale několikrát mi opakoval, že navzdory tragice okamžiku to byla nejúžasnější zpověď jeho kněžského života.
 
Jak dlouho jste farářem na Moravci a v okolních obcích?
 
Zanedlouho to bude už čtyřicet let, mám zdejší hodné lidi upřímně rád a věřím, že ani já jim nejsem úplně lhostejný. Dobré přátele jsem vždy měl i ve zdejším charitním domově pro kněze. Ten měl vždy vlastního duchovního správce, pravidelně jsem však mezi klienty tohoto zařízení docházel. Navštěvoval jsem tam zmíněného biskupa Hlada, dominikána a šiřitele úcty ke svaté Zdislavě P. Ambrože Svatoše či vzdělaného provinciála jezuitů P. Františka Šilhana. Ten zemřel na Moravci v roce 1985 a jeho pohřeb byl doslova manifestací víry. Vedle davů věřících přijelo otce Františka doprovodit na 150 kněží a já byl pak církevním tajemníkem obviněn z uspořádání protistátní demonstrace. Chtěl mi vzít státní souhlas. Z nesnází mi pomohl zásah kapitulního vikáře Ludvíka Horkého. Nebál se a všechno vzal na sebe.
 
Dlouho jste se přátelil i s kardinálem Tomášem Špidlíkem. Kde jste se seznámili?
 
S Tomášem jsme se poznali u oltáře u nás v Boskovicích. On byl ovšem už dospělým hlavním ministrantem, k němuž jsme my malí vzhlíželi. Byl naším vzorem. Obdivovali jsme jeho cílevědomost a pracovitost. Škola mu šla lehce, vůbec se nemusel učit. A ušetřený čas věnoval nám ostatním, ochotně a nezištně každého zájemce doučoval. Vyšel z velmi chudých poměrů, ale svými kondicemi v bohatých rodinách si dokázal přivydělat na slušné oblečení i na vybavení dobrou literaturou. Znovu setkat jsme se zase mohli až v posledních letech Tomášova života, psali jsme si však pravidelně. Poslední pozdrav z Říma přišel krátce před jeho smrtí. Začínal slovy „Starý přítel starému příteli“.
 
Na cestách za duchovními přáteli vás často provázela vaše sestra Olga.
 
Ona stále žije v Boskovicích. V letech komunismu mi pomáhala s konspirací, jezdila se mnou. Při návštěvách biskupů a dalších osobností jsme mohli vypadat jako manželé na výletě, málokdo tak ve mně hledal katolického kněze. Navíc nás pojil podobný zážitek: moje sestra, naprosto nezávisle na mně, také poznala vězení z vnitřní strany. Byla odsouzena na dva a půl roku za pomoc známým při nelegálním opuštění republiky. Byli jsme ve vězení přibližně ve stejnou dobu, a tak to tehdy měla nejtěžší naše ovdovělá maminka. Zůstala sama, plná obav o budoucnost svoji i nás dvou.
 
Vaše sestra byla také rehabilitována?
 
Samozřejmě. A když soudní jednání skončilo a oba jsme dostali statisícové odškodnění, přijela za mnou a ty peníze velkoryse přiložila k mým. Všechno, stejně jako já, dala církvi. Rázem jsem měl pohromadě velikou sumu a mohl se pustit do oprav hned dvou svých kostelů současně. Co bych jinak s těmi penězi dělal? Mojí rodinou je přece církev a také jí zůstane, i když moje kosti budou odpočívat na moraveckém hřbitově...
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

Měl bych pár otázek humila 15.9.2014 23:15
Už to nebyla K.u.K. péče o právo, ba ani prvorepubliková Michal 11.9.2014 23:24

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 35 23. – 29. srpna 2016

Olympijský kaplan: byla to velká škola

Olympijské hry v brazilském Riu de Janeiru právě skončily. Přinesly tři týdny zápolení nejlepších sportovců planety. V roli kaplana české výpravy se jich zúčastnil…

celý článek


Co podnikáme s navráceným majetkem?

Plzeňský biskup TOMÁŠ HOLUB v rámci České biskupské konference koordinuje Ekonomicko-právní sekci. Zodpovídá tak i za nakládání s navráceným majetkem a finanční hospodaření…

celý článek


Mladí lidé pomáhají v pohraničí

Prostoupení slov work (anglicky pracovat) a worship (chválení, uctívání) v názvu shrnuje smysl celé akce a cíl každého účastníka: chválit Pána prací, konkrétním skutkem,…

celý článek


Farní zájezd z jiné galaxie? Čína

Karvinský farář Przemysław A. Traczyk se vydal i s farníky na výlet do Číny. Návštěva poutního mariánského místa Še-Šan se však ukázala jako velmi stresová záležitost,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay