Osobně nemám zrovna v lásce úvahy o pomyslném „národním charakteru“. Nejen proto, že téměř vždy jde o přílišné zjednodušení, ale i proto, že tím pak předem legitimizujeme jednání, které bychom za jiných okolností považovali za přinejmenším problematické. Pokud bychom se například uchýlili k tvrzení, že Mongolové byli vždy zlovolnými nájezdníky, mohl by se téměř každý agresivní Mongol vymlouvat na geneticky podmíněnou výbojnost. Podobných příkladů by se jistě našla spousta. 

Vrátím-li se tedy k výchozí otázce, jediná obecně platná odpověď může znít pouze: Jak kdy a jak kdo. A záleží také na tom, s kým se budeme srovnávat a podle čeho budeme vztah Čechů k pořádku soudit. Pokud třeba z čistoty vlaků a vozů metra, jsme přímo vzorem pořádkumilovnosti ve srovnání třeba s obyvateli Francie, ovšem už méně ve srovnání třeba se Švýcary. Vztah k pořádku není věcí národní letory, ale spíše výchovy a vzorů, které jsou nám od dětství předkládány.

Jen omezeně. Některé rysy mohou snahu o pořádek posilovat. Mezi ně bude bezesporu patřit třeba zvýšená úzkostnost spojená s potřebou řádu. Extrémní udržování pořádku souvisí často s některými osobnostními poruchami a fobiemi – typické je například pro obsedantně kompulzivní poruchu. Obě složky se navíc navzájem často kombinují a posilují. Pravým opakem bude zřejmě rozevlátý bohém, případně zcela neorganizovaná žena či muž. 

I zde bych asi poněkud oponoval, stejně jako u národního charakteru. Je to podobný stereotyp: obecně máme představu, že se tvůrčí lidé obklopují neuvěřitelným nepořádkem, což může někdy dokonce vést k zajímavému paradoxu, když téměř každého bordeláře považujeme automaticky za člověka s vyhraněnými uměleckými sklony. Neméně problematický je samotný koncept „tvůrčích lidí“. Jinak se může projevovat člověk, který bude své vlohy realizovat uměleckou produkcí (sochař, malíř, fotograf, možná i hudebník), a jinak ten, jehož tvůrčí potenciál nachází uplatnění například v exaktních vědách. Dost pochybuji, že by třeba takový proslulý biochemik, jakým byl profesor Holý, mohl mít ve svých poznámkách o jednotlivých pokusech a zvolených léčebných látkách nepřehledný nepořádek. Potom by bylo totiž dost riskantní stát se objektem jím objevených medikamentů.

Nesmíte věřit všemu, co slyšíte! Samozřejmě si lze představit člověka, který svou partnerskou, pracovní či životní nespokojenost přehlušuje usilovným cíděním vlastního bydla. Někdy ano, jindy se však někdo jiný může v jeho situaci naopak brodit nepořádkem jen proto, že pro něj nemá nic smysl – natožpak aby ho hledal v něčem tak přízemním, jako je úklid a jemu podobné činnosti. Navíc by bylo dost neomalené, kdybychom přišli k přátelům do perfektně poklizené domácnosti a neprodleně začali analyzovat jejich osobní život. Zvláště pokud bychom vše korunovali závěrečným politováním, že to tedy musí mít v životě hodně těžké, když si tak zakládají na pořádku. Obávám se, že pak bychom byli v dané domácnosti opravdu velice vzácnými a nepříliš vítanými návštěvníky.

Nejen pro vztah k pořádku, ale v podstatě pro všechny osobnostní rysy a jejich projevy platí, že existuje jakési pomyslné optimum. Jakýkoli extrém bude časem působit dost rušivě. Vše se ještě umocní ve chvíli, kdy se k extrémním projevům blíží oba partneři, zvláště když každý z nich stojí na opačném pólu. 

Naopak dva obsedantní cídiči si mohou při společném poklízení notovat. Otázkou však je, jak dlouho jim podobné notování vydrží. Dva notoričtí bordeláři si mohou pro změnu ve svém chlívku společně spokojeně chrochtat, většinou však jen do chvíle, než jej s nimi začnou obývat různé nepříjemné breberky. Pohybují-li se však oba v rámci snesitelné normy, platí dvě varianty: na jedné straně, že „vrána k vráně sedá“, a na druhé zase, že „protivy se přitahují“. Jen by si ale neměli navzájem říkat „ty vráno“ nebo „ty protivo“.

Bohužel není – zvláště když jeden z rodičů (ten údajně zlý) trvá důsledně na pořádku, zatímco druhý (ten zdánlivě hodný) je ve vztahu k poklízení naopak velice laxní. Děti pak nejenže nemají spolehlivá vodítka, ale navíc jsou vystaveny tlakům na loajalitu k rodičům. Oba by si totiž přáli, aby se ratolest přidala na jejich stranu a tím posílila jejich vyjednávací pozici. I tohle je týrání dětí, což je mimochodem jeden z trestných činů, u něhož je dokonce oznamovací povinnost. 

Obecně řečeno – kdykoli se dítě stane ve sporech rodičů rukojmím, je něco zásadního v jejich vztahu špatně! Lhostejno, zda půjde o vztah k udržování pořádku či zdravé stravě nebo o kontakty s prarodiči. Další varianty si jistě dokážete dosadit sami.

Pokud to o sobě víte, jste na nejlepší cestě k dosažení žádoucí změny. Jednou z cest může být volba časového kritéria. V domácnosti, zvláště s dětmi, nenastane téměř nikdy stav, kdy bychom si mohli říci, že je vše hotovo. Pokud se tedy budeme pachtit za dokonalostí, nestačily by nám k jejímu dosažení ani dny dlouhé osmadvacet hodin. 

Máme však druhou možnost: zvolit si rozumný časový úsek, kdy jsme ochotni se úklidu věnovat, a po jeho uplynutí přestat a uchýlit se k příjemnější činnosti. Příkladem mohou být ti, kterým i v domácnosti úderem (dejme tomu) osmé hodiny večerní „padla“ – v tu chvíli jim odpadne prachovka či vysavač od ruky a dále se už ten den nepoklízí. 

Vím-li o sobě, že trpím uklízecí mánií, není špatné, když se nechám někde zaměstnat jako uklízečka či paní na úklid. Snad si potom nebudu „tahat práci domů“. Jinak hrozí, že dopadnu jako jeden nebohý muž, naneštěstí prostatik, který si musel noc co noc několikrát odskočit a po návratu vždy zjistil, že mu jeho žena během té chvilky ustlala. Mohu nabídnout i vlastní zkušenost, která se jmenuje Vlastička. Řadu let jsme byli na jednom pracovišti, dát si však v její blízkosti například kávu bylo spojeno s nemalým rizikem. Než jsem v ní stačil smočit rty, stihla mi zcizit a pečlivě umýt podšálek.

Příklady táhnou, pohříchu nejvíce ty špatné! Bude-li jeden z rodičů tvrdit, že by opravdu rád, velice rád uklízel, jen kdyby mu to nekolidovalo s jeho milovaným povalováním, přivede k pořádku své děti asi jen těžko. Možná je dokáže přinutit prostřednictvím odměn a trestů, žádoucí návyk v nich ovšem nevypěstuje. Bohužel zde nemůže příliš počítat ani s dětským vzdorem, s tendencí mládí „nebýt jako oni“. Dítě, které by radostně udržovalo pořádek „na just“ nepořádným rodičům, se zřejmě ještě nenarodilo!

Jistá rada už v tomto rozhovoru padla – mám na mysli zmíněné časové kritérium. Podobný postup však nebude účinný tam, kde jde už o stav chorobný. Ataxofobii (chorobný strach ze špíny a nepořádku), podobně jako obsedantně kompulzivní poruchu, je třeba léčit – nikoli farmakologicky, nýbrž psychoterapií. I když by bylo jistě zajímavé, kdyby i na uklízení existoval nějaký lék s podobným účinkem, jako má třeba antabus při léčbě závislosti na alkoholu. Pak by stačilo slupnout pilulku a ve chvíli, kdybychom začali uklízet, bychom potupně vrhli. Občas mám pocit, že na mně někdo takový lék už delší dobu bez mého vědomí zkouší. Z poklízení se mi dělá mdlo.

Účinnější je však už zmíněná psychoterapie. Na podobné poruchy nejlépe zabírá tzv. kognitivně behaviorální přístup – kombinace racionálního rozboru a vhodně zvoleného nácviku. Někdy bychom se ve vlastním zájmu neměli bránit ani „nákupu“ některých služeb. Pokud nám najatá paní či agentura vycídí jednou za dva týdny celý byt, je na nás už jen udržování běžného pořádku, což lze zvládnout i vedle dětí či náročné profese.

Je veskrze kladný. Pořádek mi nevadí, dokonce ho mám svým způsobem rád. Při úklidu se dle možností snažím nepřekážet, vůči poklízejícím bytostem se zdržuji jakýchkoli posměšných poznámek, občas jim dokonce zdrženlivě fandím a nezřídka i tleskám. Kvůli úklidu jsem dokonce ochoten odejít na pár hodin či dní z domova a zdržovat se na neznámém místě. Vůči paní Jiřince, která nám tu a tam s cíděním pomáhá, se chovám zdvořile, dle jejích pokynů nakupuji požadované dezinsekční a deratizační prostředky a za její výpomoc ji finančně dotuji. K výsledkům jejího úsilí se chovám s patřičnou pietou, ani ve snu by mne nenapadlo trousit po bytě zbytky jablek, klobásek či jiných potravin.