Vydání: 2010/23 Svobodné volby, 2.6.2010, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

V Polsku jste znám jako profesor filozofie, literární kritik a také jako autor několika esejistických knih a básnických sbírek. Nakonec jste se octl v kruhu expertů, kteří shromažďovali materiály pro přípravu beatifikačního procesu Jerzyho Popiełuszka…

Ano, pověřil mě tím arcibiskup Józef Glemp. Dostal jsem za úkol zpracovat celou písemnou pozůstalost, která se po našem mučedníkovi zachovala. Také jsem se snažil v médiích seznamovat veřejnost s jeho odkazem a osobností. Sám jsem se přitom měl možnost důkladně seznámit s poválečnou historií Polska. Vděčím za to zejména Institutu paměti národa, bez jehož pomoci bych nikdy do hloubky nepochopil celou hrůzu komunistického barbarství a zmaru.

Patřil jste ke stejnému generačnímu okruhu a pocházíte i ze stejné části Polska. Jak se vůbec utvářel váš vztah k pateru Popiełuszkovi? Potkali jste se někdy osobně?

Rodil se postupně, ale vlastně blíž jsem se s ním neznal, i když jsme oba pocházeli ze severovýchodní části Polska, oblasti se silnými náboženskými a vlasteneckými tradicemi, obklopeni podobnou atmosférou i místním geniem loci. Měli jsme také stejného duchovního rádce, patera Piotra Bożyka, který pečoval o dospívající mládež a vlastně celý svůj kněžský život věnoval službě mladým lidem. Později jsme se občas potkávali ve varšavském semináři. Plány Boží prozřetelnosti jsou ale nevyzpytatelné. Když jsem se vrátil ze studijního pobytu v zahraničí (bylo to už po Popiełuszkově tragické smrti), poslali mě do farnosti ve varšavské čtvrti żoliborz. Bydlel jsem v pokoji, který přede mnou obýval právě on. To byl zvláštní pocit. Bylo mi jasné, že je mou povinností, abych se hlouběji seznámil s jeho osobností, začetl se do jeho kázání, konceptů, poznámek a textů modliteb. A právě tehdy jsem poznal, že mám co dělat s výjimečným člověkem, jehož si Hospodin vyvolil k svědectví mučednické smrti.

Jaké bylo jeho dětství, mladá léta? Lišil se už tehdy od svých vrstevníků?

Vyrůstal v rodině vyznačující se náboženskou horlivostí a láskou k vlasti. Od dětství jeho čas přesně odměřoval rytmus liturgického roku, návštěvy bohoslužeb a práce na skromném hospodářství. Vyznačoval se vlídností, nesmělostí, nenápadností a vždycky stál tak trochu v pozadí. Lidé ho nejčastěji potkávali ponořeného do vlastních myšlenek, stále ho něco trápilo; navenek se moc neprojevoval a z kolektivu školních dětí nijak nevyčníval. Až později se ukázalo, že za jeho zdánlivou zakřiknutostí se skrývají zárodky hrdinství a odvahy, schopnosti překonat vlastní strach. V těch letech život polské společnosti do značné míry ovládali funkcionáři Státní bezpečnosti, lidé byli kvůli náboženství diskriminováni. Stejně jako většina jeho spolužáků, ani on se nikomu nesvěřoval se svými plány. Držel se kostela, snažil se dobře studovat, lákala ho historie, rád jezdil na kole a na motorce a se zájmem sledoval nejnovější technické novinky.

Nebylo jeho rozhodnutí studovat teologii pro jeho okolí překvapením? Jak zvládal život v semináři?

Udělal jen to, po čem už dávno toužil. Jednoho dne odjel do Varšavy, aby tam hledal, co ještě sám nedokázal dost dobře pojmenovat. Stálo ho určitě obrovské úsilí dostát všemu, s čím byl v semináři konfrontován. Studium teologie se pro něj stalo obdobím lidského zrání i přípravou na budoucí obtíže. Vojenská služba, tehdy povinná i pro studenty teologie, sice poznamenala jeho zdraví, ale současně ho upevnila duchovně, a dokonce probudila i některé jeho vůdcovské schopnosti. Po návratu se s velkým nasazením začal angažovat v různých klíčových událostech tehdejšího Polska stále ještě zotročeného komunistickou vládou, zcela závislého na sovětských mocipánech.

V květnu 1972 přijal Jerzy Popiełuszko z rukou kardinála Wyszyńského svátost kněžství…

Nejdříve působil v několika farnostech v okolí Varšavy, věnoval se zdravotnickému personálu a nakonec zakotvil jako kaplan ve farnosti svatého Stanislava Kostky ve varšavské čtvrti żoliborz. Tady našel příznivé podmínky pro svůj duchovní růst, zajímalo ho všechno, co se kolem něj dělo, zejména mu ležel na srdci osud lidí na okraji společnosti a citlivě reagoval i na stále častější projevy nespokojenosti lidí s totalitním režimem. Věděli jsme o jeho angažovanosti, četli jsme jeho tajně rozšiřovaná kázání pronášená při populárních bohoslužbách za vlast i za ty, kteří pro její dobro nejvíce trpěli. Také v tisku se o Popiełuszkovi občas objevovaly nějaké informace. Čas od času jsme se potkávali někde na varšavských ulicích.

A jak byste charakterizoval jeho kněžství?

Především se s ním neskrýval za hradbami církve, ale přinášel ho tam, kam mu přikazovalo jeho srdce a smysl pro poselství evangelia. Snažil se vždy věrně a poctivě následovat Ježíše. Když ho začala intenzivně sledovat Státní bezpečnost, uvědomil si, že se bude muset vyrovnat s tou největší výzvou: obětí vlastního života. Samozřejmě po tom nijak zvlášť netoužil, ale věděl, že kdyby se této možnosti vyhýbal za každou cenu, zpronevěřil by se své víře. Chápal to tak, že církev mučednictví vždy vnímala jako mimořádný dar Ducha Svatého.

Proč tehdejším režimním představitelům vadil do té míry, že se rozhodli pro jeho fyzickou likvidaci?

Moc založená na zlu se přece vždycky bojí dobra, pokory a skromnosti. Viděli v něm ideologickou překážku, která jim znemožňovala realizaci jejich záměrů, a proto se rozhodli pro jeho likvidaci s přesvědčením, že vražda nebude nikdy odhalena. Dokud měla jeho činnost pouze lokální dosah, nevzbuzovalo to tak ostré reakce tzv. čtvrtého oddělení Státní bezpečnosti, které mělo za úkol kontrolovat činnost církve. Ale když ho začali zvát na různé církevní akce ze všech koutů Polska, nejvyšší stranické představitele včetně Jaruzelského a Kiszczaka to vyděsilo. Z výsledků pátrání Institutu paměti národa víme, že o všem, co se dělo v Popiełuszkově farnosti, dostávali tito lidé přesné informace na své psací stoly. Zkoumáme-li dnes různá hlášení a udání, vidíme, jak se ta zpravodajská síť snažila všechno kontrolovat, zajímala se o každý nejdrobnější detail. Představitelé moci se obávali, že může vzniknout podobné hnutí, jako byla Solidarita, a Popiełuszko podle nich představoval člověka, který by se mohl stát symbolem rodícího se odporu. Bylo tedy třeba se „občana Popiełuszka“ co nejdřív zbavit.

Proces s vrahy – Grzegorzem Piotrowským, Waldemarem Chmielewským a Leszkem Pękalou – začal v prosinci 1984, jejich vina byla uznána, nicméně nebyla zodpovězena otázka, kdo vydal rozkaz, aby byl Popiełuszko zlikvidován.

Bohužel, nepodařilo se to ani nám, ani pracovníkům Institutu paměti národa. Řada zásadních otázek dodnes zůstává nezodpovězená. Důležité je však to, že se nám podařilo dokázat, že tím, kdo měl hlavní zájem na jeho likvidaci, byl komunistický systém jako takový. Možná někdy vyjde celá pravda najevo. V tuto chvíli je důležité, abychom se jednou provždy vzpamatovali z „vábení“ komunismu a abychom z našeho kolektivního i individuálního vědomí postupně vymazali všechny jeho stopy. Významné bylo rovněž to, že zločin, jehož se dopustili důstojníci Státní bezpečnosti, se nepodařilo utajit navzdory všem pokusům tvrdit, že se jednalo o čin ojedinělý a že se ho vrazi dopustili z vlastní iniciativy. Dokonce existovaly i pokusy vytěžit z něj co nejvíc ve prospěch vládnoucího aparátu. Tvrdilo se například, že komunistická vláda se postavila proti zlu, jehož se dopouštěli její funkcionáři. Ale tyto lži neměly žádný efekt a nikdo jim nevěřil.

Měli jste během vaší práce možnost hovořit s vrahy patera Popiełuszka? Vyjádřili někdy lítost nad svým jednáním?

Hovořili jsme s nimi celé dlouhé hodiny. Kladli jsme jim jednu zásadní otázku: Řekněte nám, jak probíhala mučednická smrt patera Popiełuszka. Jak se choval ve chvílích popravy? Přesně, krok po kroku… Piotrowski nám například řekl, že se Popiełuszko choval heroicky, neprosil je, aby ho nezabíjeli. Otázka pouze je, máme-li věřit všemu, co nám napovídali. Chvílemi se zdálo, že „měknou“ a ozývá se v nich hlas svědomí, ale pak jsme se přesvědčili, že to bylo jen naoko.

Co bude znamenat Popiełuszkova beatifikace pro věřící v Polsku, případně pro příslušníky vaší generace, kteří se angažovali v opozici, Solidaritě a v dialogu církve se světem práce a kultury?

Určitě se tak dostane určitého zadostiučinění všem těm, kteří se aktivně stavěli na odpor komunistickému režimu. V případě Popiełuszkovy mučednické smrti nešlo – jak jsem už řekl – ani tak o konkrétní lidi jako o celý zločinecký systém. Ta beatifikace ukáže, že komunismus byl společenské zlo, jeden z nejtragičtějších politických systémů, jaký lidstvo kdy vytvořilo. Pro většinu Poláků se stane rovněž utvrzením, že v různých dramatických situacích v sobě může člověk vždycky objevit tolik dobra a odvahy, aby se zlu postavil na odpor. A dnešním mladým lidem může ukázat, že svět není jen továrnou na různé požitky, ale i místem odpovědnosti, setrvávání v pravdě, v tom, co zakládá a posiluje tak zvané společné dobro.

Myslíte, že každý křesťan je povolán ke svatosti?

Samozřejmě! Všichni přece můžeme následovat Krista způsobem naprosto jedinečným, neopakovatelným, podle míry milosti, jakou nás Hospodin obdařil. Ale nezapomínejme: každý světec se svou podstatou vymyká každé čistě lidské kalkulaci. Před jeho tváří, jak to kdosi skvěle vyjádřil, se stáváme opravdu sami sebou, tlumíme ambice vlastního egoismu, protože to, co je svaté, je současně příliš „vřelé“, abychom to mohli držet pevně v rukou. Spíš prosme Hospodina, abychom dokázali přijmout záměry Boží prozřetelnosti, a tak naplnili ten jedinečný záměr spojený s naším místem na tomto světě. Ani ta nejatraktivnější lákadla liberální demokracie spojené s cynismem postmoderní filozofie nás přece nemohou odloučit od Krista a jeho věrných následovníků, jejichž příklady nikdy nepostrádají moc a krásu evangelia.

Jan SOCHOŃ (nar. 1953) přednáší filozofii na Katolické univerzitě Stefana kardinála Wyszyńského ve Varšavě. Vydal řadu filozofických děl, úvah o moderní literatuře a básnických knih.