26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Neoznačit je hned za hlupáky

15. 3. 2016

|
Tisk
|

Anička absolvovala snad všechnu možnou přípravu na školu, ve školce byla jedna z nejšikovnějších. Do první třídy šla v necelých sedmi letech. Rodiče tedy nepředpokládali, že by mohl nastat nějaký problém s učením. Jenomže nastal.

Vydání: 2016/12 Tři roky s papežem Františkem, 15.3.2016, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma


Potíže začaly ve druhé polovině první třídy. V matematice nebyla schopna spočítat příklady s přechodem přes desítku a i ve čtení začala zaostávat. Učitelka tvrdila, že jen „málo chce“. Jak postupovat, když se v takové situaci ocitne právě naše dítě?
Pedagožka Jana Divoká, která učila jak v běžných, tak ve speciálních třídách, přitakává, že tento případ není zdaleka ojedinělý. Důležité podle ní je nezaškatulkovat hned dítě jako „neschopného hlupáka“. Vzpomíná na prvňáčka, který lehce zaostával za zbytkem třídy, a jakmile si to uvědomil, rezignoval úplně. Řekl si zkrátka, že když to nejde, nemá cenu se snažit vůbec a přestal ve výuce spolupracovat. Na druhé straně vzpomíná pedagožka na dívku, která byla označena za „geniální“, protože dobře počítala a četla ještě před vstupem do školy. Ve druhé třídě ji ostatní děti v dovednostech dohnaly a rozdíl už se nezdál tak velký. „Když je tedy dítě pozadu za zbytkem třídy nebo když nápadně vyčnívá a je napřed, ještě to nemusí nic znamenat,“ vysvětluje Jana Divoká.
Maminka zmíněné Aničky se nechtěla smířit s tím, že její dcera „málo chce“, neboť přípravě do školy věnovaly doma hodně času. Domnívala se, že by mohlo jít o poruchu učení, a s tím také šla do pedagogicko-psychologické poradny.
„Zrovna nedávno jsme tu měli chlapečka, jehož rodiče byli zoufalí, že jde asi o poruchu učení, ale on byl v pořádku. Jen se hůř adaptoval na režim školy a veškerou svou energii spotřeboval na to, aby se soustředil,“ vysvětluje speciální pedagožka Irena Mácová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze. Dítě bez jakéhokoliv deficitu může v první třídě selhávat prostě jen proto, že nemá rovnoměrně vyvinutou školní zralost. Podle Ireny Mácové může být na vině nezralá jemná motorika (zvlášť chlapci nejsou tak zvyklí malovat, stříhat, navlékat korálky jako dívky). Velmi časté jsou také logopedické poruchy, kdy dítě ještě v první třídě nemluví správně. Tak jak slovo slyší a vyslovuje, ho i napíše – například babicka místo babička. Stále častěji se také děti neumí soustředit.
Může se stát, že šesti-, sedmileté dítě ještě nemá vyvinutou pozornost tak, jak by mělo. To také bývá častým důvodem k odkladu školní docházky. Ovšem velmi často je podle Ireny Mácové na vině i to, že rodiče u svého potomka pozornost zkrátka netrénují. Dřív byly děti zvyklé sledovat obrázky, sedět na klíně nebo ležet v posteli a poslouchat pohádku, mnohdy si o ní ještě povídali. „Dnes rodiče pouští pohádky v televizi nebo na CD. Jenomže cédéčko nepozná, že dítě dělá něco jiného a neposlouchá,“ krčí rameny speciální pedagožka. Dítě se tak odmalička učí dělat několik věcí najednou a nic pořádně. A s tímto přístupem pak jde do školy. Sice ví, že paní učitelka něco říká, ale zároveň si hraje pod lavicí, něco sděluje spolužákovi… Pár takto vrtících se dětí zvyšuje neklid ve třídě, což ztěžuje soustředění i ostatním.
Potíž mohou mít i děti, které jsou odmalička zvyklé si vybírat, nepřizpůsobovat se a mají navíc živější temperament. Takovým může trvat adaptace na školu déle, míní Irena Mácová. A dodává, že tu hrají roli i další faktory. S údivem se často od sedmiletých dětí dozvídá, na jaké horory se dívají do noci v televizi. Pak jsou ve škole unavené a nesoustředěné. Potíže s učením ovšem může způsobit také přehlcenost koníčky a nedostatek času na odpočinek.
Kdy zbystřit?
Ať už dítě má nebo nemá úkoly, ideální je podle Mácové každý den se s ním podívat do aktovky, popovídat si o tom, co se učili nového, prohlédnout si sešity a „být v obraze“ – vědět, co dítěti jde samo a v čem je třeba mu trochu pomoct. Je dobré také nedohánět úkoly na poslední chvíli večer před spaním (minimálně během první třídy), ale nastavit den tak, aby dítě mohlo odpoledne v klidu udělat vše potřebné do školy a večer se už jen věnovalo hře nebo tomu, co ho baví. Tím předejdeme situaci, kdy v pololetí, po první konzultaci s učitelkou, zjistíme, že je „všechno špatně“.
Dítě se v tomto věku ještě samo neumí učit, a tak je dobré mu vytvářet pracovní návyky. Pokud se nám „něco nezdá“, speciální pedagožka radí řešit to co nejdříve. V první řadě doporučuje potkat se s učitelkou, která má srovnání, jestli dítě opravdu pokulhává, nebo jestli je to podobné u všech dětí v daném věku. „Doporučuji chtít od ní konkrétně vědět, co dítě neumí, co je špatně. Pokud to i dál nefunguje, doporučuji objednat se do pedagogicko-psychologické poradny,“ objasňuje Mácová s tím, že poruchy učení lze ale diagnostikovat až ve druhé polovině druhé třídy, a to z jednoduchého důvodu: dítě musí rok až dva zaostávat za svými vrstevníky. Pokud tedy v polovině druhé třídy čte stále stejně jako v první třídě, signalizuje to problém. Většinou ovšem potíže se čtením způsobuje nezralost zrakového a sluchového vnímání (dítěti se nespojují jednotlivé hlásky do slova). Na vině může být i zkřížená lateralita.
Dobrou zprávou je, že se to při troše trpělivosti a tréninku srovná, což se o poruchách učení říct nedá. Ty totiž souvisí s dysfunkcí nervového systému. Odstranit nebo alespoň zmírnit je lze, ale problém je většinou komplexnější a vyžaduje déletrvající práci pod dohledem odborníků. Dyslexie (porucha čtení), dysgrafie (porucha psaní), dysortografie (porucha pravopisu), dyskalkulie (porucha matematických schopností) i další poruchy učení se ovšem týkají jen asi 6,5 % žáků.
Když je úplně všechno špatně
Pokud dítěti v první třídě nejde opravdu vůbec nic, je možné před pololetím, do konce kalendářního roku, zařídit dodatečný odklad. Říká se, že dítě „vrátíme do školky“. Mnozí rodiče o tom neradi slyší, ale speciální pedagožky potvrzují, že takové dítě velmi často napodruhé zvládne první třídu bez obtíží.
Potíže s učením mohou mít i děti, jejichž rodiče naopak nerespektovali návrh speciálních pedagogů na odklad. „Zejména tatínkové to někdy mají u synů tak nastavené, že se nechtějí smířit s tím, když mu to ve škole moc nejde. Může se stát, že nic není v nepořádku, že je dítě jen méně nadané. Pak bych radila: nečekejte jedničky, chvalte za dvojky, zbytečně nepřetěžujte, ale rozvíjejte ho na takové úrovni, na jaké je,“ uzavírá Irena Mácová. Jana Divoká k tomu dodává: „Číst, psát a počítat se naučí každé školou povinné dítě, samozřejmě pokud nemá těžší formu mentálního postižení. Jde jen o to, aby pedagog na dítě netlačil a nesrovnával ho s ostatními, když mu to ‚nejde‘. Důležité je mít odvahu a trpělivost – a většinou pak čtení, psaní a počítání naskočí každému.“
To nakonec naskočilo i Aničce – po necelém měsíci od chvíle, kdy v pedagogicko-psychologické poradně dostala s maminkou konkrétní rady.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou