Nenávist byla vystřídána úctou

Vydání: 2014/38 Papež František oddal dvacet párů, 16.9.2014, Autor: Václav Štaud

V horských osadách na úpatí Králického Sněžníku žili téměř výhradně sudetští Němci. Dnes už tam najdeme málo původních obyvatel. V Nové Senince, dříve známé jako Spieglitz, jsou to osmdesátiletí bratři František a Hubert Stanzelovi.
 
 
František a Hubert Stanzelovi před kostelem v Nové Senince. Snímek autor 
 
Za války a okupace, která do naší země přinesla tolik bolesti, byli ještě školáky. Právem tedy mohou říci, že nic zlého nezavinili. A určitě se proti Čechům neprovinili ani jejich rodiče, protože jinak by byli spolu s ostatními Němci bez milosti odsunuti. „Tatínka úřady potřebovaly na práci v lese, odborníků jako on bylo málo,“ ozřejmuje František Stanzel. „Byli jsme šťastni, že se můžeme po krátké internaci vrátit domů, do našich nádherných hor, k jejich potokům a studánkám. To jsme ale netušili, jaké strasti nás čekají.“
 
Úřady ani noví osadníci se k nim nechovali dobře, setkávali se u nich s nenávistí a pohrdáním. „Byli jsme dobří jen na nejhorší dřinu. Naši vyhnaní příbuzní z Bavorska psali, jak si staví nové domy, žijí svobodně, mohou cestovat, studovat. To vše nám bylo odepřeno. Když navíc i na hory padl strach z komunistického teroru, rozhodl tatínek, že přece jen odejdeme. Dobrovolně. Podle mezinárodních smluv to bylo možné, ovšem nás už nepustili. Když zlatokopové houfně opouštěli vyrabované domy a vraceli se do pohodlnějších rovin, režim potřeboval na horách otroky,“ konstatuje trpce František Stanzel.
 
Krátká možnost odchodu do Německa přišla až v roce 1968. „Na první návštěvě u bývalých spoluobčanů jsme se nestačili divit, jak volně a spokojeně v Bavorsku žijí. Radili nám zůstat mezi nimi, mít se také lépe. To už jsme ale zase nemohli opustit rodiče, kteří mezitím zestárli a do neznámé země se stěhovat obávali. Tady byla jejich vlast, i když se k nim nezachovala právě pěkně,“ dodává Hubert Stanzel.
 
Bratři Stanzelovi nakonec při dřině v lese prožili u severních hranic Moravy celý svůj život. Zatímco Františkovo stáří dnes plyne v kruhu rodiny, osamělý Hubert před nedávnem našel péči v šumperském domově důchodců. Je tam spokojený, do rodné obce se ale pravidelně vrací. Jedním ze smyslů jeho života se mu totiž stala péče o místní kostel.
 
UDRŽELI DĚDICTVÍ PŘEDKŮ
 
Mnoho zchátralých chrámů a kaplí v širokém okolí muselo v uplynulých dvou desetiletích projít generální opravou s vysokými náklady. Seninský barokní kostelík sv. Jana Křtitele ale zůstal v dobrém stavu, byl udržovaný průběžně. Oba bratry péče o interiér i fasádu stála mnoho potu i peněz. A když dosloužila střecha, zajistili při sbírce mezi krajany v Německu dostatek prostředků na důkladnou opravu. Ještě před pěti lety, s hlavami prokvetlými stříbrem, dokázali zavěšeni na lanech celou střechu znovu natřít. Stejnou péči celoročně věnují i hřbitůvku, který je po celá ta léta důstojným místem odpočinku bývalých německých obyvatel. Ti zde leží svorně s hrstkou nových osadníků, kteří na horách dokázali zapustit kořeny. Také tohle tiché bratrství přispívá k zapomenutí starých křivd.
 
Práce obou bratrů pro farnost však není viditelná jen v tomto jediném místě. Jejich přátelé připomínají mnoho příkladů, kdy Stanzelovi neváhali přispěchat na pomoc ani při opravách kostelů okolních. „Především na kráse farního kostela svaté Anny ve Starém Městě a novém pokrytí jeho střechy mají velkou zásluhu. Hodně dobrého vykonali po Sametové revoluci také v místním politickém životě, u hasičů a v dalších spolcích. Asi bych měl vyzvednout i jejich příkladnou povahu, v níž se dobrota setkává s pracovitostí a laskavost s obětavostí,“ chválí Františka i Huberta člen staroměstské pastorační rady Ladislav Sitta.
 
Nová Seninka prošla léty změnou. Většina domů nepřežila zlatokopecké rabování, z velké a kdysi bohaté obce zůstalo torzo, zbylá stavení obsadili chalupáři. Ti už ale hledí na Františka a Huberta s úctou. Oba bratři totiž dostali do vínku mimořádnou dávku šikovnosti. Kdokoliv z letních či zimních rekreantů potřeboval ohoblovat desku, svařit k sobě dva kusy železa, skácet strom či nastartovat zamrzlé auto, stačilo naznačit, a pomoc přišla obratem. S laskavým úsměvem a dobrou radou k tomu.
 
DOBRÉ PŘÍKLADY TÁHNOU
 
„Když se tak chovají lidé, kteří jako jediní z celé obce pravidelně navštěvují bohoslužby a za svoji víru se nestydí, je to pro církev dobré vysvědčení,“ hodnotí farář ve Starém Městě P. Piotr Grzybek. Nezapomíná ani na další zásluhu obou svých seninských farníků. „Bál jsem se, co bude s kostelem svatého Jana Křtitele, až o něj jednou tihle dva obětavci nebudou moci pečovat. Ale stalo se skutkem přísloví, že dobré příklady táhnou. Chalupáři z okolí kostela byli osloveni chováním bratří Stanzelů do té míry, že jejich starost začali postupně přebírat. Bez hluboké víry, jen tak, pro radost. Kostel je v létě neustále větraný, čistě uklizený a nazdobený, každý zájemce je ochotně proveden. I varhany dokázali chalupáři společnou snahou zprovoznit. Jeden z nich sám opravil a natahuje hodiny, které po tolika desetiletích od války zase celé vesnici ukazují přesný čas,“ obdivuje se P. Piotr Grzybek.
 
Kostel v Nové Senince bývá pravidelným místem bohoslužby většinou jen jedenkrát v roce, při červnové oslavě patrocinia. To se však naplní do posledního místa, přijdou chalupáři i lidé z okolí. Tohle platí ještě o jednom pravidelném, často nečekaně krásném setkání – když je zde vždy na konci prázdnin pořádán koncert duchovní hudby. Také u zrodu této tradice, která měla letos v srpnu čtrnácté pokračování, stáli bratři Stanzelovi. V komentáři k uměleckému přednesu se střídají různé osobnosti duchovního života v pohraničí, umělci a hudba českých a německých mistrů pak mluví k duším posluchačů, volá po odpuštění vzájemných vin. Každoroční hudební událost byla proto od počátku Františkem a Hubertem Stanzelovými nazvána Koncertem smíření. 
 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

Jejich oběť zejména dokladem, Michal 16.9.2014 22:22

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay