Nenarodily se nám, ale jsou naše

Vydání: 2015/24 Papež jako posel míru v Sarajevu, 9.6.2015, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Jste už nějakou dobu svoji, a vytoužené miminko stále nepřichází. A tak se rozhodnete dítě adoptovat – jako zhruba pět stovek jiných párů ročně.
 
Nevadí, že je zplodil a porodil někdo jiný. Důležité je, že ho přijímáme s láskou – takové, jaké je. Ilustrační snímek Miroslav Čačík
 
Rozhodnutí poskytnout domov opuštěnému dítku je však jen úplným začátkem celého dlouhého procesu. Před budoucími adoptivními rodiči je spolu s přihlášením na sociálním odboru jejich obce vyplňování řady dokumentů, psychologické testy, potom povinná příprava a měsíce, někdy i roky čekání. „Vyplňovat všechny ty papíry, psát životopis, všechno mě to vlastně bavilo, protože jsem měla pocit, že mohu konečně něco ovlivnit a udělat pro to, abych měla miminko,“ vzpomíná maminka Martina a dodává: „I předadopční kurz mi přišel skvělý – důležitý, nabitý informacemi, seznámili jsme se s páry, které řešily stejné potíže jako my, tedy neplodnost. To bylo osvobozující. Také jsem se bála psychologického vyšetření, ale nebylo proč – test byl spíše osobnostní, nešlo o zpovídání se ze současné situace. Pak vyplňujete své představy o dítěti – stáří, nemoci, etnikum. Etnikum jsme neřešili, a tak máme romské děti, sourozence, oba od kojeneckého věku. A moje láska k nim je tak velká, jako bych je sama porodila,“ pochvaluje si paní Martina.
 
Bolesti v batůžku
 
Stačí však samotná rodičovská láska, aby adoptované dítko prospívalo, prožívalo svět jako dobré místo a dokázalo na lásku druhých patřičně odpovídat? Marek Roháček, spoluautor publikace Zvykáme si jeden na druhého alebo Nová náhradná rodina v procese adaptácie (Návrat 2012), upozorňuje: „Dítě, které k vám přijde, si donese ‚v batůžku‘ ledacos – zážitky, zkušenosti, pocity, názory, vlohy. A obyčejně jsou to věci, které ho tíží a potřebuje se s nimi vyrovnat. Pro nové rodiče by bylo nejlepší, kdyby dítě bylo ‚nepopsanou tabulí‘ a oni je mohli formovat podle svých představ. Tak to ale bohužel není.“ Čím je potomek starší, tím více věcí, leckdy nepříjemných, má za sebou. Z jeho deprivace mohou vyplynout poruchy spánku či noční děsy, pomočování, neurotické projevy jako kývání ze strany na stranu, sobectví a přehnaná touha něco vlastnit – například přejídání nebo „křečkování“ věcí, a také předčasné sexuální projevy, slabá vůle, neschopnost soustředění, agresivita či vzdorovitost.
 
„Důvěra, pocit bezpečí a pouto mezi rodiči a dítětem však mohou vzniknout jen tehdy, kdy rodiče přijmou dítko takové, jaké je, bez výhrad, i s jeho ‚batůžkem‘,“ podtrhuje Marek Roháček. „Především rodiče se musejí vyrovnat s tím, co si dítě nese, a až potom postupně mohou pomoci také potomkovi vyrovnat se s jeho minulostí.“
 
Nesvádět vše na adopci
 
Rodiče, kteří mají s osvojením potomka zkušenost, tento postřeh potvrzují, zároveň však upozorňují na jeho úskalí. „Tyto děti jdou do života s velkou zátěží – vědomím, že je vlastní rodiče odmítli, a to je něco, co žádný člověk nedovede zahojit. Možná to dokáže Bůh, ale kdo to nezažil, neumí si to představit,“ podotýká paní Jitka. „Druhá věc jsou geny – nikdo úplně přesně neví, jak velkou roli hrají. A třetí problém může nastat tam, kde adoptivní rodiče od dítěte mnoho nečekají – studium, talent, úspěch. Jak má ale z potomka ‚něco být‘, když mu ani rodiče nevěří?“ Ne každou výchovnou obtíž lze tak svádět na skutečnost, že je dítko adoptované. „Bude-li člověk k adoptovanému dítěti přistupovat jako k potenciálnímu problému, půjde mu potomek jednou za školu, a rodič z toho hned udělá obří potíž. Neuvědomí si, že za školu zkusil jít kde kdo a že by za ni klidně šlo i jejich biologické dítě,“ rozhořčuje se paní Magdalena. A dokonce i takové, které odmala chodí s rodinou do kostela, jak ukazují některé případy.
 
Paní Miroslava, která vychovává adoptované děti hned čtyři, se přidává: „Rozhodně mi nepřipadá, že by se naše děti projevovaly jinak než jejich vrstevníci vyrůstající ve vlastních rodinách. A už vůbec není pravda, že by se problémové chování vyskytovalo u adoptovaných dětí, ale potomci z vlastních rodin se nikdy neopili nebo nezkusili drogy.“
 
Oslovené rodiny se svěřenými ratolestmi oceňují asistenci neziskových organizací a poraden, které jim poskytují orientaci v právních, finančních i výchovných otázkách či různé služby. Mezi nimi často figurují křesťanské společnosti, ať už jde o Místní klub náhradních rodin při Charitě Frenštát pod Radhoštěm, poradnu a organizaci příprav a rodinných aktivit při Oblastní charitě Jičín, nebo poradenství a doškolování pro náhradní rodiče či volnočasové a doučovací aktivity pro děti v charitním centru Maják v Trutnově atd.
 
„Zpětně jsme například docenili důraznou radu doprovázející organizace využít až do konce doporučený měsíc na seznámení s dítětem. Dnes už vidíme, jak je důležité, aby nový přírůstek ‚voněl‘ všem členům rodiny,“ poznamenává Kateřina, maminka adoptované holčičky. Sdílení, zkušenosti a opora dalších náhradních rodin pak vhodně doplňují možnosti, jak se lépe popasovat s přijatým závazkem a také předat radost, kterou rodičovství přináší – i to náhradní.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay