Nenápadný gentleman z Evropy

Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 1.9.2004, Autor: Kateřina Beščecová

Miro Žbirka: „Ve své tvorbě se nevyznám“
Na první pohled působí docela nenápadně. Když jde v místě svého bydliště v centru Prahy po ulici, snadno ho v davu přehlédnete. O to výraznější je však jeho osobnost „uvnitř“. V bulvárním tisku se o něm asi nikdy nic nedočtete. Pro kariéru hudbu nedělá. Přitom ale jeho poslední deska „The Best of 93–03“ byla v Čechách mezi deseti nejprodávanějšími, na Slovensku obsadil dokonce první příčku.


Čtvrtého července vystoupíte na Velehradě na Koncertě lidí dobré vůle, konaném pod záštitou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Koncert provází tradiční Národní pouť na Velehradě. Co pro vás toto pozvání znamená?
Samozřejmě mě těší, že mě v souvislosti s touto akcí pozvali. Dokonce ani z hudebního hlediska to není běžná záležitost. Chystám se totiž přizpůsobit svou písničku Atlantída a upravit ji v novém aranžmá. V tomto provedení, s velkým orchestrem, naživo, jsem ji ještě nikdy nezpíval. Navíc myslím, že její text se dobře hodí právě pro tento koncert.

Jak se vlastně vy, tvůrce populární hudby, díváte na hudbu duchovní?
V dnešním světě, a zvláště v šoubyznysu, kde se pohybuji, má duchovní hudba dvojnásobnou hodnotu. A vlastně všechno, co má duchovní rozměr. Myslím, že bude stále náročnější ve světě udržet v lidech nepovrchní pohled na život. Populární písničky jsou totiž stále víc chápány prakticky. To, co je úspěšné, se vydá nezávisle na tom, jestli to má nějaký obsah, nebo ne. V této perspektivě bude stále důležitější klást důraz na duchovní hudbu. I přesto, že žijeme v komerčním světě a že nebude snadné ji prosadit.

Teď jste možná měl na mysli i duchovní podtext populární hudby?
Nejenom. Tady jde o duchovno vůbec. My se dennodenně pohybujeme v prostředí, kde i umělci slyší od hudebních vydavatelství stále totéž: klesá prodej, budeme vydávat jen to, co je úspěšné. Postupně si zvykám, že jejich pohled na věc je velmi praktický a komerční. K písničkám se přistupuje jako ke kusu zboží. Když není kupující, nemá cenu vydávat. Ve světě, ve kterém se pohybuji, slyším duchovní hudbu stále méně, a o to raději si ji pak poslechnu. Při své práci slyším, jen jaké místo má ta či ona skupina v hitparádách, kolik se jí prodalo... Když se setkám s někým z opačné strany, kdo hovoří o duchovnu a chce po mně i nějaké písničky s duchovním podtextem, velice mě to potěší... Mám radost, že ode mě chce i jiný výkon než zaměřený jen na tu „prodejnost“.

Ve své tvorbě se také snažíte naznačit hlubší rozměr věcí. Například vaše Modré album bylo nazváno v této souvislosti „chytrým“ nebo „inteligentním“ popem.
To tak kritici dělají, když něco není úplně povrchní, nazvou to „inteligentním“. Samozřejmě mi to lichotí. Písně jsem nezačal psát proto, abych je prodal nebo abych byl úspěšný. Ani mě tehdy nenapadlo, že bych z hudby mohl žít. Prvotní byla chuť napsat písničku, něco skrze ni sdělit. A tato idea by u autora nikdy neměla být zválcovaná dalšími faktory, které postupně přicházejí. Smlouvami, termíny, povinností vůči firmě být úspěšný a prodejný... Věřím na písničky, které, podobně jako třeba Atlantída, mají v sobě hloubku, a stejně jsou hity. Je poznat, že byly napsané z jiných pohnutek. Jsou světově známé písničky, které mají hodnotu v melodii i textu. To se nevylučuje. Pro mě jako pro autora je důležité, abych nepřestal takto uvažovat.

Řekl jste, že hit a to, co je dobré, se může lišit... Máte na svou tvorbu jiný názor než vaše publikum?
I některé mé písně jsou hodně oblíbené, a podle mého názoru ne zas tak kvalitní jako jiné, které byly méně úspěšné... Ale na sebe bych se v tomto příliš nespoléhal, protože jestli něco neumím, tak je to objektivně posoudit svou tvorbu. Řeknu vám příklad: měl jsem píseň Čo bolí, to prebolí, které jsem nevěnoval žádnou velkou pozornost. Dal jsem ji na Modré album a reakce na ni mě velmi překvapila. Pro lidi se totiž stala naprosto nejznámější z celé desky. S tím jsem vůbec nepočítal, a mohu tím dokumentovat, jak se vyznám ve své tvorbě...

Vraťme se ještě k Velehradu – Dny lidí dobré vůle jsou letos zaměřeny na rodinu. Co pro vás znamená rodina?
Rodina je pro mě to nejpodstatnější a nemyslím si, že by to mohlo být jinak, že by se to dalo nahradit. Pro mě jako pro člověka, otce i tvůrce je rodina solidní základ. Dává mi smysl existence. Vím, že večer mě doma budou čekat.

Okolo populárních osobností se točí hodně bulvární tisk, ale vy jste pro něj, vzhledem k svému poklidnému rodinnému životu, poměrně nevýrazným, až nudným člověkem.
Možná je to proto, že se nestalo nic takového, co by mě na stránky bulváru přivedlo. Nemám pro ně žádný šokující příběh.

Vychází ta nenápadnost z vaší povahy, nebo se musíte hodně snažit, abyste si soukromí uchránil?
Například má žena Katka není typ, který by se rád viděl v časopise, takže před fotografy spíš utíká. Když se spolu objevíme v nějakém časopise, je to velmi zřídka. Pokud to nemá nějaký logický důvod, ani s dětmi se nefotím. Ale nedávno se stalo, že syn hrál na mém koncertě v Lucerně na bubny. Pak taková fotografie samozřejmě má smysl. Ale třeba ještě překvapíme. Kdo ví... Děti rostou, začínají dělat muziku.

Děti hrají, vaši sourozenci jsou také muzikanti. Berete hudební dráhu jako jakési „dědictví otců“?
Ono se to automaticky nedá zdědit. Ale žít v muzikantském prostředí není špatné. Navzájem si můžete o hudbě mnoho věcí sdělit, diskutovat, hrát spolu a věřím, že takto se dá přenášet talent z otce na syna. Ale bál bych se, nezávisle na talentu a přání svých dětí, nutit je, aby dělaly to, co já. Ani mě k hudbě nikdo nevedl. Dostal jsem základní vědomosti a naložil s nimi podle svého přání. Nerad bych dětem nalinkoval život. Jediné, co pro ně mohu udělat, je, že jsem je přihlásil do hodin klavíru. Samy uvidí, jestli o hudbu mají zájem. Nelpím na tom, aby byly po mně, a umím si docela dobře představit, že jeden i druhý budou dělat něco úplně jiného.

Kolik jim vlastně je?
Lindě třináct a Davidovi devět.

Býváte nazýván gentlemanem, souvisí to podle vás spíš s „britskými geny“, nebo s výchovou ke slušnosti?
Když lidé vědí, že mám po matce anglický původ, může je pochopitelně to slovo napadnout. Stejně jako když si nasadíte brýle, působíte na druhé jako slušný inteligent. Ale být gentlemanem v tom pravém slova smyslu je jen ideál, který stvořil někdo kdesi v Anglii. A víme, jak je to s ideály! Nemohu říct, že bych se vždycky v životě zachoval jako gentleman, byť bych rád.

Vyplatí se ještě v dnešním světě být gentlemanem?
Asi záleží na prostředí, v jakém člověk vyrůstá. Ale myslím, že mladý chlapec, když vyrůstá, má určité ideály. Jak jde životem, postupně o ně přichází, až přijde k otázce, zda se vůbec vyplatí nějaké mít. Drsná každodenní realita říká, že to nemá smysl, že agresivní lidé se prosazují lépe než ti slušní. Ale pokud se v takové situaci člověk stane cynikem, nedospěl k přílišné životní moudrosti. Mám naději, že ač se to na první pohled může jevit jako krajně nevýhodné, má smysl chovat se slušně. Proč by to jinak lidé dělali, když vše ukazuje na to, že se to nevyplácí? Musíme mít v sobě něco, co nám dává tušit, že existuje řád, který je nade vším.

Jaký je váš vztah ke křesťanství?
Nebyl jsem odmalička veden k víře, ale když sleduji své počínání, vlastně respektuji zásady křesťanského chování, aniž bych si to uvědomoval. Dodržuji je, protože to považuji za správné. Tím, že jsem Evropan, že tu žiji, tíhnu ke křesťanským hodnotám a tradicím.

Když jsem se chystala na tento rozhovor, přemýšlela jsem, jak vás mohu označit. Snad Čecho-Angličano-Slovák. Vy jste ale použil moc pěkný výraz: Evropan.
Pocit Evropana mi vyhovuje, zvlášť když jsem třeba v Americe. Své kořeny cítím v Bratislavě, kde jsem se narodil. Žiji v Praze, takže domov je pro mě region Čech a Slovenska. Ale to neznamená, že bych zapomněl na všechny ostatní kouty světa. Například má matka byla z Londýna, většinu života prožila v Bratislavě, a nikdy nepřestala být Angličankou.

V Praze jste už jedenáct let, jak se vám tu žije?
Nemám problém, zvykal jsem si postupně. V osmdesátých letech jsme tu začali hrát se skupinou Limit, v osmdesátém osmém jsem se na Staromáku ženil, takže v momentě, když jsem přišel za manželkou s návrhem, že bychom tu mohli zůstat, už jsem byl na Prahu zvyklý. To jsem bydlel přímo v Lucerně na Václaváku.

Nejnovější album The best of 93–03 je vaše třetí výběrovka. Ty většinou souvisejí s bilancí, ukončením určité etapy...
Všichni jsou vysazení na výročí, po deseti letech to proto byla vhodná příležitost. Navíc dlouho nevyšly skladby 90. let, které jsem měl možnost do alba zařadit. Někteří lidé nad výběry krčí nos, ale abych pravdu řekl, rád ze svých věcí vezmu ty nejlepší a seřadím je do nového alba. Vznikne tím dost silná sestava. Když jsem vybíral, hodně jsem své staré skladby poslouchal, hodnotil, prokousával se jimi.

Chystáte něco nového?
Ještě nikdy jsem nevydal záznam živého koncertu, teď to budou hned dva. Můj prosincový koncert z Lucerny vyjde na DVD, připravuji také koncertní CD. Pak začnu pracovat na novém autorském albu.

The best of 93–03 patří k deseti nejprodávanějším deskám v Česku, na Slovensku obsadilo dokonce první místo. Jak si ale stojíte v rodné Anglii? Je tam konkurenční boj ještě mnohem silnější než u nás?
Řekl bych, že jediná šance, jak uspět, je dělat jednodušší nahrávky diskotékového typu. V jiném druhu hudby moc šance není. Těžko se konkuruje třeba takovým Roling Stones nebo U2. Musíme vnímat i každý sebemenší koncert, písničku v rádiu jako obrovský úspěch, protože prosadit se za hranicemi opravdu není jednoduché.

Jak se vám to daří?
Určité krůčky jsem udělal. V Německu mi vydali dvě desky, nějaké singly, pár mých písniček hráli v rádiích, ale není to takový úspěch, že bych obsazoval tamní hitparády. Mám i legrační historku, kdy uznávaný německý autor Dieter Bohlen si vzal bez mého vědomí melodii z Balady o polních ptácích. Nakonec jsme se dohodli a byl jsem nazván „spoluautorem“.

A co si budeme povídat - například běžné „americké“ turné spočívá v tom, že se hraje pro naše krajany.

Jste známý svým obdivem k Beatles i inspirací jejich tvorbou. Nelze nezmínit nedávnou návštěvu Paula McCartneyho v Praze. Setkal jste se s ním už někdy? Jak jste návštěvu prožíval?
Tuto kapelu mám rád už proto, že mě zasáhla generačně a jejich skladby mi připomínají dětství. Navíc jsou mimořádně kvalitní, což zdvojnásobí dojem z koncertu. Paula McCartneyho jsem viděl na jeho posledním evropském turné na koncertě ve Vídni a samozřejmě na koncertě v Praze jsem nemohl chybět. Podařila se mi ale neuvěřitelná věc, před koncertem jsem se s Paulem setkal osobně, a dokonce mi zahrál svoji novou, ještě nenatočenou písničku. Je to pro mě velmi silný zážitek.


Miroslav Žbirka se narodil 21. října 1952 jako syn anglické Miss a Slováka, pracujícího v Anglii. Do světa rokenrolu a rockové hudby ho uvedli dva starší bratři Jason a Tony, kteří sami dělali muziku. Nejprve jen pro své potěšení hrál písničky Beatles, Rolling Stones, Elvise Presleyho a dalších. V roce 1976 nastoupil jako kytarista a zpěvák ve skupině Modus, pak založil rockovější Limit. Popularitu mu přinesly písně Biely kvet a Atlantída, díky nimž se „Meky“ stává prvním slovenským Zlatým slavíkem. Z dvanácti alb a tří výběrovek jmenujme například Roky a dni (1983), Nemoderný chalan (1984), Songs For Children (1993), Songs For Boys And Girls (1999), Modré album a další.

"Bude stále náročnější udržet v lidech nepovrchní pohled na život," říká Miro Žbirka.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay