Nemyslím si, že bych udělala něco mimořádného,

Vydání: 2007/47 Zadlužené domácnosti. Co s tím?, 20.11.2007, Autor: Radek Gális

Před několika dny zemřela ve věku osmdesáti čtyř let sestra Marie Akvinela z Kongregace Školských sester de Notre Dam, spoluzakladatelka a dlouholetá ředitelka Domova Svaté rodiny v Praze. Do noviciátu vstoupila ještě za války, za komunistů byla internována v pohraničí, kde se starala o postižené děti, po roce 1989 se pak stala první ředitelkou Domova Svaté rodiny, který v Praze pomáhala založit. Znají ji tisíce dětí a rodičů, jimž pomáhala naplnit jejich život vírou a láskou. Zemřela jen pár týdnů před vánočními svátky, na které pro KT zavzpomínala ve svém nedokončeném rozhovoru.

Pocházíte z malé vesničky, doma vás bylo devět dětí. Vánoce, které jste prožívali, si dnes dovede asi málokdo představit...

Vyrostla jsem na Vřesníku na Českomoravské vrchovině. Doma se hodně šetřilo, žádné přepychové vánoční dárky jsme nedostávali.
Co jsme potřebovali, koupilo se během roku. Nic jsme si nevymýšleli, ani jsme nepsali Ježíškovi. Dostávali jsme to, co maminka vyrobila: upekla cukroví a pro každého z nás vánočku. Vždycky to u nás doma o Vánocích pěkně vonělo. Tatínek nás každý den ráno ještě před školou bral do kostela na roráty. Pobíhali jsme vedle něj, s rozsvícenými lucerničkami. Těšili jsme se také na půlnoční, moc rádi jsme s tatínkem zpívali koledy.

Jaké byly Vánoce později mezi sestrami?
Do noviciátu Kongregace Školských sester de Notre Dam jsem vstoupila v roce 1944, v jednadvaceti letech. Odchod z rodiny do řehole pro mě nebyl až tak těžký, protože jsme u nás doma měli určitou řeholi – společně jsme se modlili, a co bylo jednoho, patřilo i druhému. Věděli jsme už jako děti, že se musíme rozdělit, že nemůžeme myslet jen na sebe. Mysleli jsme i na rodiče, abychom jim nedělali starosti, když budeme to či ono chtít.
Z kláštera už jsem domů na Vánoce nejezdila – všechny čekatelky jsme prožívaly svátky ve vzájemném společenství. Byly to skromné, ale pěkné Vánoce.

S nástupem komunistů k moci se váš život hodně změnil...
V roce 1946 jsem nastoupila jako učitelka do mateřské školy v Poděbradech, kde jsem učila čtyři roky. Pak přišel rok 1950, kdy nás vyvezli do Broumova. Zařadili nás do továren v okolí – do Police, Olivětína. I tam jsme se připravovaly na Vánoce. Neměly jsme ale starosti jako teď: dnes je největší starost, aby se splnila přání dětí i dospělých a aby dostali vše, co potřebují i nepotřebují. Radost prožívají skrz dárky. My to ale chápaly jinak: věděly jsme, že se obnovuje radost z příchodu Jezulátka. Stavěly jsme jesličky, vánočně zdobily dům, aby nám vše připomínalo vánoční, betlémskou atmosféru. Jedna sestra něco vymalovala, druhá vydekorovala, další stavěly jesličky. Společně jsme o adventu prožívaly duchovní přípravu, modlily se a soustředily na příchod Ježíše, Jezulátka.

Co bylo na internaci v pohraničí nejhorší?
V Broumově jsme byly roztříděné podle věku. Nejsmutnější bylo, když tehdejší moc oddělila staré sestry od nás mladších. Staré vyvezli do pohraničí, do Bílé Vody, Vidnavy, kde zůstaly bez pomoci mladých sester. Nás vozili po různých továrnách. Práce byla mnohdy velmi náročná, nemohly jsme si zvyknout. Normální pracovnice měly dlouhou záuční dobu, kdežto nás postavili rovnou ke stroji a sledovali, kolik toho uděláme. Podle toho nás pak hodnotili, takže platy byly minimální. Nemohly jsme si dovolit žádný luxus, ani v jídle. Každý den jsme si kupovaly chleba a konev mléka, chodily jsme do závodní jídelny. Později jsem dostala tuberkulózu, onemocněly i další sestry. Teprve potom nám zajistili lehčí práci v Oseku u Duchova, kde jsme se učily vyšívat chrámová roucha.

Jak jste se odtud dostala k postiženým dětem?
Přišel rok 1960 a stát měl najednou zájem postarat se o postižené děti, které se v rodinách objevovaly. Rodiče museli být zaměstnaní, dětem chyběla péče. Stát chtěl tenhle typ dětí uklidit, a chtěl uklidit i nás. Většina z nás skončila v pohraničí.
Byla jsem v severních Čechách, v Horní Poustevně. V ústavu, který spadal pod Prahu, nás začínalo 28 sester. Nikdy předtím jsme se s postiženými dětmi nesetkaly, všechno jsme se musely teprve učit.

Bylo pro vás setkání s postiženými dětmi hodně náročné?
Začátek byl sice těžký, ale měly jsme radost, že jsme mohly pracovat s lidmi. První setkání s postiženými je málokdy bez problémů, protože na něj není člověk dost dobře připravený.
Na první setkání s nimi nemohu zapomenout: Děti přivezli lůžkovým autobusem, byly celé vynervované. Slyšela jsem jejich křik a utekla jsem. Schovala jsem se v suterénu, modlila se a říkala: Dej mi sílu, Bože, ať k nim jdu. Když jsme je potom svlékaly a koupaly v plechové vaně, protože jsme tam neměly koupelnu, viděla jsem, jak jsou ubohé. Najednou jsem viděla, že moje pomoc jim je velmi důležitá, protože mě potřebují. Věděla jsem, že tohle je nejlepší služba, která může být.

Jak jste prožívaly Vánoce s těmito dětmi? Mohly jste jim dát najevo, že jde o křesťanské svátky?
V Horní Poustevně bylo od začátku hodně nedostatků. Ale už od prvních Vánoc jsme se snažily, abychom je dětem připravily hezké. Mnohé z toho žádnou radost neměly nebo nebyly schopny ji projevit. Ale zase tam byly ty, které viděly, že se něco děje, a těšily se. Pouštěly jsme hudbu, aby dům dýchal předvánoční radostí, která se pak o Vánocích znásobila. Sestry na odděleních se k dětem chovaly téměř jako vlastní matky.
Na Vánoce se připravovaly po malých skupinkách – podobně jako nějaká menší rodina. Ústav byl daleko od Prahy, tak si málokteří rodiče brali děti na Vánoce domů. Trávily jsme s nimi Vánoce a byly to ty nejkrásnější, které jsme mohly prožít. Děti se těšily a bylo vidět, že ví, že se děje něco mimořádného, že přišel Ježíšek. My ale samozřejmě nesměly říkat, kdo to je. Přísně nás střežili, abychom nevyslovily jméno Ježíš. Nesměly jsme ani mít žádný náboženský předmět. Myslím si ale, že jsme jim vánoční poselství dávaly svou vlastní osobou. Dávaly jsme jim lásku, která pramenila z našeho života, naplněného narozeným Ježíšem.

O kolik dětí jste se tehdy staraly?
Nejprve bylo v ústavu 50 dětí, potom asi 115. Braly jsme děti od 4 do 10 roků, což nám určovala Správa sociálních služeb z Prahy, které nám děti posílaly. My je nevybíraly. S rodiči jsme se kontaktovaly při návštěvách, které byly jednou za čtvrt roku. Vždy se objednal autobus, kterým rodiče společně přijeli.

Jak dlouho jste mezi dětmi pracovala?
Byly jsme tam 28 let. Jak sestry stárly, náš počet se postupně ztenčoval, sestry odcházely do důchodu nebo zemřely. V roce 1988 nás odešlo deset, všem už bylo přes šedesát. Bylo to těžké rozhodnutí, ale už to dál nešlo. Odešla jsem do Oseku u Duchcova, kde byl domov důchodců pro staré sestry. Tam jsem pracovala jako zdravotní sestra.
V roce 1989 přišla revoluce a nedlouho potom aktivity katolické Charity: rodiče postižených dětí hledali možnost, jak umístit své děti, které vyžadovaly komplexní péči, co nejblíže svého bydliště. Po Charitě požadovali, aby zřídila nějaký domov přímo v hlavním městě. Útočili i na mě, ale já se už necítila, abych znovu někde začínala. Potom však přijeli z Charity do Oseku za naší sestrou provinciální a prosili ji, aby jim někoho dala. Že chtějí v Praze zřídit zařízení pro děti, ale nemají nikoho, kdo by jim poradil a pomohl. Sestra představená moc nevybírala, protože jsme všechny byly upracované a už v důchodu. Když přišla na mě, moc jsem se nerozmýšlela. Říkala jsem si, že ještě něco udělám. Druhou sestrou, která velmi stála o to, aby se vrátila k dětem, byla sestra Cecilie. Jenže její srdce tu ohromnou radost nevydrželo a asi týden před odjezdem do Prahy dostala v noci infarkt. Byla jsem u jejího lůžka, když zemřela.
Odjela jsem do Prahy sama, protože ostatní sestry, které se mnou byly v Poustevně, již neměly odvahu začít. Já odvahu měla, a zůstala mi dost dlouho.

Jaké byly začátky Domu Svaté rodiny?
V srpnu 1990 jsme získali zrušené jesle v Praze na Petřinách. Sehnala jsem tři civilkáře a začali jsme vyklízet. Vplula jsem do práce, aniž bych měla nějakou představu. Byla porevoluční doba plná elánu a chutě do práce, takže se dílo docela dařilo. Říkala jsem si, že bychom se měli nějak jmenovat, a moc jsem se napřemýšlela. Chtěla jsem, aby byl v čele Pán Ježíš, svatý Josef jako hospodář, kterého uctíváme v kongregaci, a aby byla přítomna i Panna Maria. Najednou mě bacilo do hlavy – vždyť to je Svatá rodina! Když jsme pak psali na Charitu přání, podepsali jsme se jako zaměstnanci Domova Svaté rodiny. Řekla jsem si, že je v názvu obsaženo vše. Už když jsme pracovaly v ústavu v Horní Poustevně, vytvořily jsme pro děti také Domov Svaté rodiny. Tenkrát jsme to ale takto nazývat nesměly.
Otvírali jsme 7. října 1991. Protože nemohli sehnat ředitele, tak mi řekli, abych domov vedla, než někoho najdou. Nepřišlo mi, že bych to nezvládla. Léta jsem dělala vrchní sestru a téměř o všem jsem musela rozhodovat.

Lišily se Vánoce v Domově Svaté rodiny od těch předcházejících?
První Vánoce jsme měli úplně zavřeno. Bylo to ale s velkými obtížemi – některé děti byly dost neklidné, že musely odjet. Viděla jsem, že není dobré, když rodičům říkáme, že si je musejí vzít na Vánoce domů, ať jim to vyhovuje, nebo ne. Proto jsme příště nechali část domova otevřenou, a ty, co nejely domů, jsme shromáždili do jedné skupiny. Teď máme dva domy – na Petřinách a v Liboci.
Vánoce se u nás slaví opravdu jako v rodině. Personál se mezi sebou domluví, kdo chce prožít Vánoce s dětmi a na svátky v domově zůstane. Se vším všudy pak nahrazuje rodiče.

Čím vás obohacují Vánoce v tomto domově?
Uvědomila jsem si, o co všechno jsme byly v dřívějších letech ochuzené. Tolik let jsme neplnily poslání, kvůli kterému jsme přišly do řehole. Chtěly jsme se věnovat dětem, i těm nejubožejším, ale nemohly jsme.
Ale uvědomila jsem si, že i když jsme celá léta žily v ústraní, nakonec mě Pán Bůh ještě vyvolil, abych otevřela těmhle dětem duchovní svět. Domov Svaté rodiny je Boží dílo.

Ohlížíte se za tím, co jste dokázala?
Nemyslím si, že bych udělala něco mimořádného. Pánbůh potřeboval udělat jednu určitou věc, tak někoho vybral. Měla jsem pro tuto práci asi dobrý předpoklad, navíc jsem ji dlouho dělala. Také mám životní elán, se kterým jsem dokázala překonat spoustu těžkostí. Ale to už bych se vytahovala, protože elán ochabuje.

Marie Akvinela – ludmila Loskotová, řeholnice z Kongregace Školských sester de Notre Dam (* 17. června 1923, + 10. 11. 2007). V roce 1944 vstoupila do noviciátu, v roce 1946 skládala svaté sliby.
V r. 1946 učila v mateřské škole v Poděbradech, v r. 1950 byla spolu s ostatními sestrami vyvezena do Broumova, kde pracovala ve fabrikách. V roce 1960 odešla do Holní Poustevny do ústavu pro psychicky i fyzicky postižené děti, kde pracovala až do r. 1988. V r. 1990 vybudovala Domov Svaté rodiny v Praze 6 na Petřinách, kde působila až do roku 2003. V roce 2002 byla oceněna vyznamenáním Za zásluhy o Českou republiku, které řeholnici udělil tehdejší prezident Václav Havel.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay